Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.

Václav Havel je ve filmu postavou vytvořenou s dobrotivou naivitou, že čím víc se bude chovat jako karikatura sama sebe, tím se bude zvyšovat účinek jeho tajuplné osobnosti. Takže ráčkuje o sto šest, pronáší zvláštní souvětí, chová se jaksi nestandardně a sebedestruktivně, takže se vnucuje základní otázka, jakým záhadným způsobem se tomuto neuspořádaně, podivně žijícímu a až jaksi politováníhodnému človíčkovi, tak ho totiž film ztvárňuje, podařilo dostat v listopadu 1989 až před plné Václavské náměstí, kde zvedne vítězně dva prsty do V. Touto scénou film vrcholí a končí. Mezitím tedy dramatický oblouk. Ten začíná v roce 1968, v divadle, kde má premiéru nějaká Havlova hra, i když si těžko představit jaká. V první řadě sedí Alexander Dubček, kterého skromný a stydlivý dramatik pozve na jeviště. Neboť Havel obdivuje Dubčeka a Dubček chodil, jak známo, na absurdní drama… Divákovi trochu obeznámenému tady poprvé klesne čelist a pohlédne překvapeně na ostatní diváky, zda vidí to samé: brzy se ale ničemu nediví. Havel je z Dubčeka přímo omámen, hrozně mu fandí, z čehož pak bude vyléčen, když za ním přiveze do Bratislavy Chartu, tak se před ním Dubček schová ve vile (nonsens – šlo o Několik vět a nebyl za ním Havel a tak dále). Definitivního ostychu se zbaví až těsně před tím balkonem, když mu řekne, že prezidentem bude on. Tím dozraje a Olga ho pochválí.

S Dubčekem je to dílčí motiv, ale počátek vršení jednoho historického nesmyslu za druhým. S historickými fakty se ten film vůbec nemaže, splácá páté přes deváté, zkombinuje, co se tak dá a nabízí, zkonstruuje a zkombinuje věci, které k sobě vůbec nepasují a nikdy se takhle odehrát nemohly. Příkladem je třeba hned scéna ze srpna 1968: Havel přijíždí v mercedesu na ruskými vojáky osypané Anenské náměstí, málem mu auto sebere drzý ruský oficír, bezmocný Havel jen přihlíží, Olga na něj hledí vyčítavě, neboť asi má představu, že Václav by měl Rusovi strhnout samopal a okupanty postřílet. Pak vcházejí do divadla a tam sedí zkroušený ředitel, který Havlovi oznamuje, že budou muset podepsat souhlas s okupací, jinak bude konec absurdního divadla (!). Pár dní po 21. srpnu a v Divadle Na Zábradlí souhlasili s okupací možná ještě dřív než Biľak! Tentýž ředitel pak překvapenému Havlovi odmítne podepsat Chartu, protože prý musí myslet na děti, sice ještě žádné nemá, ale pracují na tom. Nakonec dostane v takové podivné scéně od Pavla Landovského přes hubu, za každý měsíc Havlova zatčení jeden políček. Chudák Vladimír Vodička, jestli o něm někdy autoři slyšeli.

To je však teprve začátek. Havel je, jak propagační materiály deklarovaly, pojat jako postava privátní, z masa a krve, tedy nepomníkově a nemramorově. To je správné. Takže je interpretován jako roztržitá a občas se podivně chovající karikatura intelektuála, který pronáší kostrbaté věty a provádí komické věci. Třeba vysvětluje lumpenproletariátu v pivovaře, proč se namáhá se sudy: aby si mohl zajít na pivo, což na povaleče udělá dojem. Nebo třeba jde složit uhlí nejzvláštnější postavě filmu, kterou hraje Jiří Bartoška, jenž se v příběhu objevil nějakým kouzlem a divák nejprve váhá, hraje-li tam Jiří Bartoška sám sebe (případně Pánaboha), a pak mu dojde, že se bude nejspíš jednat o nějakou variantu filozofa Jana Patočky. Nuže, v té podivné scéně se oba, Havel a Patočka-Bartoška, sejdou ve sklepě u hromady uhlí a Havel má představu, že po ní musí vylézt, aby zavřel sklepní okno (?). Nedaří se mu to, už je celý zamouřený, uhlí se sype, tak mu filozof podá žebřík – asi je to filozofický žebřík. Po něm tedy Havel vyleze na hromadu uhlí a zavře okýnko. Co to mělo znamenat, nelze odhadnout.

Dalším Havlovým rysem je řekněme sebevýchovný masochismus. Z důvodů, které ve filmu nejsou objasněny, jsou jeho blízké vztahy pojaty jako forma nadvlády nad ním. Tak vypadá jeho nejbližší mužské přátelství s postavou, která má být Pavlem Landovským, ale je to hlavně uhulákaný halama, který se chová za všech okolností tak nesnesitelně, že vydržet s ním může jen člověk, který musí milovat utrpení. Příkladem opět dosti absurdního druhu je scéna, kdy Havel s Landovským jedou kamsi vlakem (!) a dojde tam k interakci s cestujícími: Landovský je začne atakovat, zda by podepsali politickou petici, cestující se k tomu překvapivě nemají, odtahují se a vymlouvají, zbabělci. Formu téměř nesnesitelnou má též výskyt figury, která má představovat Ivana M. Jirouse. Předznamená ji scéna s Olgou, která se Havlovi svěří, že poslouchá dobrou muziku, a ukáže mu kazetu s nápisem Magor – asi nějaká skupina. Manžele to strhne, takže tančí v objetí na „undergroundovou muziku“, zatímco u jejich nohou se svíjí androšská mládež. Postava, jež má být zřejmě Magor, se opilecky klátí na pódium, kdosi vyhodí pojistky, tak je jdou společně s Havlem do sklepa (zase ten sklep) spravovat, přičemž mu Magor pořád nadává: Havel zdvořile drží, protože už je tak založený. Vůbec celý výskyt tzv. undergroundu, jenž se tu vizuálně projevuje přehlídkou špatně nasazených paruk a mátožných výrazů ve tváři, má rysy panoptikální a vzbuzuje otázku, zda náhodou neměly ty orgány v něčem i pravdu. Polopatisticky je zde předvedeno policejní vyklizení sálu, jemuž Havel užasle přihlíží, dokud mu Olga neřekne, že tomuhle přece jen tak přihlížet nemůže…

Na podivné a věru psychologicky až poněkud hororové vazbě je pak především založen Havlův vztah k Olze, která připomíná zombie, jež se sytí Havlovou krví. Olga většinu času spí, přičemž kouří i ve spánku, je obložená popelníky a pohlíží truchlivě a vyčítavě na svého chlapecky bezmocného manžela, kterého tím má v hrsti. Ten neustále Olgu zraňuje svými nevěrami, o kterých jí chce vyprávět, ale přitom ji potřebuje, aby si četla jeho texty, při jejichž čtení ona vždycky ožije. Když je dočte, může jejich manželství pokračovat. Havlovy alternativní ženy byly k dobru věci redukovány do jedné postavy, Anny, která je tady manželkou toporně působícího elegána, jenž asi má být nějakým alternativním Pavlem Kohoutem. Když ji Havel kontaktuje, ona mu prozradí, že její muž (tedy onen Pseudokohout) je jeho ctitelem: což je představa dost nesmyslná, neboť se ti dva samozřejmě velmi dobře znali. Tentýž muž se pak rozčílí, když jeho manželka hodlá podepsat Chartu, sjede ji, že to pro ni není, čímž možná má být naznačena patriarchální struktura starého světa, z něhož nebyli vyňati ani disidenti.

Na otázku, v čem tedy spočívala ona Havlova autorita, která ho dovedla před plný Václavák, film hledá odpověď v jeho postoji vůči moci, která ho počne pronásledovat. To je samozřejmě legitimní, ale zcela pomíjí skutečnost, že Havlova osobnost byla pro disent a pak i pro širší veřejnost imponující právě opakem toho, jak je ve filmu představován. Tedy řekněme v jeho klidné, reflektující a empatické schopnosti věci přesně pojmenovat a promyslet možné důsledky. A také ve váze jeho nepopiratelného díla literárního, jež je tu přestaveno naivními obrazy, kdy se Havlovi v imaginaci otevírá dění do velkého nazdobeného divadelního sálu: přesně opačného, než kam Havlovy hry patří.

Film se omezuje na jevové, vnější stránky Havlova příběhu, které až přepjatě patetizuje, a i když tedy nechce stavět ten pomník, heroizuje. Zbytečně zveličuje epizodu z prvního zatčení, kdy Havel, v domnění, že Charta nevyšla, podepisuje „faustovský“ kompromis, což ho pak, jak film několikrát zdůrazňuje, pronásleduje a Olga mu to ve slabých chvilkách poněkud sadisticky připomíná. Několikaleté věznění (1979–1983) je předvedeno v drastických scénách, na nichž se v zabahněném dvoře pohybují mátožné postavy muklů. Vždy člověka iritovalo tvrzení některých expertů, že Havel měl „fešácký kriminál“, avšak tyhle výjevy z gulagu také není možné brát zcela vážně.

Lze snad doufat, že tento film také nebude brán úplně vážně, což bude k dobru věci. Nezaslouží si to ani Havel, ani ten film.

Havel. Režie Slávek Horák. Scénář Slávek Horák, Rudolf Suchánek. Kamera Jan Šťastný. Hrají Viktor Dvořák, Aňa Geislerová, Martin Hofmann, Stanislav Majer, Barbora Seidlová aj.