Pionýři vyrůstající v 70. letech už nemohli být obšťastněni velkolepým zážitkem z Pádu Berlína režiséra Michaila Čiaureliho z roku 1949, toho „největšího filmu všech dob“, neboť byl o „největším člověku všech dob“, generalissimu Stalinovi. Film, který končí mnohaminutovým záběrem na hlavu velkého vůdce, jež září víc než zlaté slunce, byl po XX. sjezdu a tzv. „kritice kultu osobnosti“ odklizen do archivů a prakticky nedostupný. A to právě i v 70. letech, kdy se kritika Stalina už zase neprovozovala, ale doba přece jen postoupila a některé nejkřiklavější projevy stalinismu, včetně těch estetických, se raději nepřipomínaly, prostě se o nich mlčelo.

Náhrad za Pád Berlína byla samozřejmě celá řada, i když jeho monstrózních kvalit nedosahovaly. Nic však nepřekonalo sovětské Osvobození prominentního režiséra Jurije Ozerova (1921–2001), jehož první díl z celkových pěti se promítal v čs. kinech dva roky po srpnové intervenci a pak se brzy objevil v televizi, z níž už za normalizace nezmizel. Není to totiž obyčejný film, je to nadfilm, něco jako kánon či sovětské Písmo svaté (zazní v něm několikrát chorál Svatá válka), je to de facto zfilmovaná deklarace smyslu sovětské (ruské) existence, filmová podoba dogmat, jimiž Sovětský svaz dává najevo, jaká je jeho role v dějinách a jaký nárok si z toho má právo vyvozovat. Od jeho natočení uplynulo padesát let, ale bez větších úprav představuje Osvobožděnije tu podobu, v níž se nejspíš chce vidět i současné Rusko. Proto je docela dobré ten film znát.

Po roce 1989 to vypadalo, že dopadne podobně jako Pád Berlína, nikoli zákazem, ale prostě samovolně spadne do jámy zapomnění, ale někdy kolem roku 2000 se opět vynořil (vzpomínám si na promítání celého cyklu na Febiofestu), pak přišla edice DVD a nyní se již bez větších okolků vysílá, naposledy po pět sobotních večerů na programu ČT 2. Dalo by se tedy říci, že je již rehabilitován a zároveň že znovu promlouvá (třebaže podvědomě) i do současných debat, co se to vlastně na jaře 1945 stalo. Někdo by ho proto zakázal (existuje již petice proti promítání v ČT), jiný je jistě jeho nadšený ctitel, a to nejen ze sentimentálních důvodů. Normálním lidem je to jedno a rozumně na to mají názor jako na jiné ruské filmy…

Skutečností však je, že sledování Osvobození je zážitek, kterému se v oboru válečných filmů máloco vyrovná. Je to, dalo by se říct, matka filmových detonací, otec masových bojových scén. Byl to nejdražší film v sovětské kinematografii, hrálo v něm nejvíc herců a statistů, pohybovalo se v něm nejvíce tanků a vybuchovalo nejvíc pyrotechniky. Historické postavy tam pronášejí „historické výroky“ a provádějí „historické činy“. Na rozdíl od onoho Pádu Berlína nepůsobí komicky a až na několik momentů ani příliš křečovitě. Hitler (Friz Diez) v něm není příliš karikován, jeho výbuchy vzteku jsou víceméně funkční a věrohodné. Němečtí generálové jsou dokonce i chvílemi sympatičtí. Jestli někdo dopadá špatně, pak je to Churchill, který je nabubřelý a evidentně se mu nelíbí, že se Rusové dostanou tak hluboko do Evropy. Stalinova klidná a věcná argumentace platí i na něj. Fiktivní postavy tam zastupují typy sovětských lidí, veskrze ušlechtilé, ale lidské. Všemi díly prochází postava kapitána Cvetajeva (Nikolaj Oljanin), uvědomělého sovětského supermana, který se probojuje od pripjaťských bažin až do Berlína, kde nejspíš zahyne (celé dětství mi to vrtalo hlavou) v zatopeném metru. Umí se rozčílit, umí se podívat na německý tank s takovým výrazem, že se pancíř začne chvět, ale umí i přitisknout zdravotnici Zoju, která se právě vykoupala v tichém jezeře.

Osvobození se připravovalo, inscenovalo a natáčelo na sklonku šedesátých let (premiéru mělo roku 1969). V Sovětském svazu jde o léta, kdy se Brežněv, který na podzim roku 1964 sesadil „měkkého“ Chruščova, pevně usazuje u moci a s ním se upevňuje též imperiální doktrína, realizovaná prakticky intervencí do Československa. Sovětská dominance nad východní a střední Evropou, vyplývající z výsledků druhé světové války, sice nikdy nebyla opuštěna, ale přece jen Chruščovovou kritikou Stalina utrpěla jisté trhliny. Tu je nutné upevnit – takže propagandisticky, tedy filmem. Brežněv s kritikou Stalina končí, přitom již není možné vrátit džina do lahve, a tak se Stalinovo očištění děje oklikou přes zdůraznění jeho role ve válce. Logicky se nemůže ale začít od jejího začátku, tedy od sovětsko-německé smlouvy z léta 1939 a rozebráním Polska, natož výpraskem z roku 1941, stále hrozícím debaklem roku 1942, ale začne se okamžikem obratu, kterým ještě není Stalingrad (o tom natočí Ozerov velkofilm za deset let, již zdaleka ne tak „povedený“), ale bitvou u Kurska v létě 1943. To je skutečný bod obratu a od toho okamžiku Rudá armáda přebírá strategickou iniciativu, kterou už nepustí z ruky. Tento obrat, dirigovaný z Kremlu samotným Stalinem (hraje ho Buchuti Sakiradze), je začátek procesu „osvobozování“, který se zakončí až v Berlíně. Vede ho moudrý, ale neústupný Stalin, který stále pohání děj a armádu vpřed: vyslechne přitom své generály (pikantní je role nonkonformního spisovatele a herce Vasilije Šukšina jako Koněva!), uzná jejich argumenty, pokývá hlavou, zabafá a pak tichým, ale pevným hlasem pronese rezultát, že je nutné jít vpřed, rychleji a s větší silou. Občas mu oponuje, ale jen disciplinovaně a se sebezapřením Žukov (Michail Uljanov), který představuje jakousi lidskou variantu vojenského vůdce. V doutnajícím konfliktu Žukov–Stalin je naznačena přece jen trochu problematičtější stránka Stalinova lpění na permanentním útoku, který však nakonec přináší své ovoce: Evropa, tedy aspoň ta šťastnější část, je rychleji osvobozena a bestie v Berlíně zničena. Již to není Stalinova apoteóza, ale je to uznalé ocenění jeho zásluh. Bez Stalina by vítězství nebylo, nebo by nebylo tak triumfální, což zpětně jaksi vysvětluje, ne-li ospravedlňuje i Stalinovu tvrdost vůči vlastnímu lidu. Ta ostatně se týká i jeho samotného, když odmítne údajně Hitlerův návrh na výměnu zajatého syna Jakova za maršála Pauluse: on generály za vojíny nevyměňuje.

Důležitý je internacionální rozměr Osvobození. Na filmu se kromě Mosfilmu podílely produkce NDR (DEFA), Polska a také Jugoslávie a Itálie. Každá tato účast se nějakým způsobem projevila a stála by za rozbor. Východní Německo tu získává uznání coby stát, který se rodí z toho lepšího potenciálu němectví, které je oplodněno ruským lidstvím. Scény, kdy se sovětští vojáci setkávají s „obyčejnými“ Němci, kteří jsou zpočátku vyplašeni, ale pak poznají dobrotivost těch milých, trochu obhroublých lidí (před kávou dají přednost špiritusu) a již jsou uklidněni. V tomto smyslu je pojat atentát na Hitlera, který je činem idealismu von Stauffenberga a jeho přátel, ale problém je, že nemá dostatečné ideové zázemí. Výmluvná je scéna, kdy v rozbořeném Berlíně prosí evangelický pastor o mír, pak vyslechne, že je již dobojováno, on s křesťanským gestem zvedne paže a vyjde do ulic, jenže vzápětí je skosen nacistickým ostřelovačem. Staré Německo je mrtvo, budoucnost je v německém komunistovi, který scéně přihlíží.

Podobně tak interpretačně bohatý (a přitom jednoznačně falešný a lživý) výklad nabízí polská účast. Poláci jsou prezentováni jako takoví mladší, nezkušenější a dejme tomu naivnější varianta Rusů, po jejichž boku osvobozují svou vlast: pochopitelně o roku 1939, o posunu hranic, o varšavském povstání tam nepadne slovo. Sovětský generál Vatutin zato krátce předtím, než ho přepadnou Němci (ve skutečnosti ho zastřelili Ukrajinci), medituje nad podobností ruštiny a polštiny. Jediný, kdo nepřeje Polákům, je Churchill…

A co Češi a Slováci? Ti na rozdíl od příštích Ozerovových projektů (tady je pamětihodný paskvil Vojáci svobody z roku 1976, například s nesmrtelným Bohušem Pastorkem jako Gottwaldem) stáli v těch letech stranou, takže jim tam není věnován ani záběr. S výjimkou epilogu pátého dílu, kdy vidíme dobové záběry příjezdu sovětských tanků do Prahy: nešlo o ty ze srpna, ale časově se to téměř krylo.