Nakolik je film Havel pravdivý?

Příspěvek k polidštění Václava Havla

Nakolik je film Havel pravdivý?
Příspěvek k polidštění Václava Havla

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Následující text nechce být filmovou recenzí, nepokouší se hodnotit film Havel po umělecké stránce, to obstaral povolanější kolega Jiří Peňás. Ale v jiné rovině, v otázce, nakolik je ten film pravdivý, s Peňásem trochu polemizuje. Protože je pravdivost jako soubor životopisných detailů a pravdivost, která vystihne něco, co třeba i hutný životopis minul.

Publicita, která film předcházela, přitom vzbuzovala obavy, že to bude typický český snímek posledních let, tedy dvě hodiny rozpaků za desítky milionů korun. Loni na podzim byl uvolněn záběr herce ztvárňujícího Václava Havla na konci jeho dlouhého věznění (1979–1983). Viktor Dvořák má na záběru tělo poseté šrámy a modřinami, které mají sugerovat fyzické násilí od bachařů. Skutečný Havel zůstal fyzického násilí ušetřen, pokud tedy k násilí nepočítáme už výkon trestu. Příslovečnou facku od policajta nikdy nedostal. Každý trochu znalejší divák se tudíž před půlrokem mohl obávat nejhoršího – že film bude protivně didaktický (stokrát napiš, že komunisti byli zlí, a nech si to doma podepsat) a přitom nesplní elementární nároky pravdivosti a uměřenosti.

Ztýrané Havlovo tělo ve filmu bohužel zůstalo, překvapivě ale tyto hrubě zavádějící momenty pro film nejsou určující. Občas se dokonce má divák zřejmě dovtípit, že právě viděl uměleckou licenci – což je i příklad oné cesty do Bratislavy z přelomu let 1976/77. Jistěže to nebyli Havel s Pavlem Landovským, kdo vezl Alexanderu Dubčekovi k podpisu text Charty 77, ale bývalý řidič Zdeňka Mlynáře (Dubčeka nezastihl; nicméně bývalý první tajemník ÚV KSČ se mohl připojit i později, čehož nevyužil). I v několika dalších scénách historická přesnost padá za oběť režisérově potřebě provést diváka ve svižném tempu až do konce a nekomplikovat dějovou linku: Havlova filmová milenka vznikla fúzí dvou reálných žen, Anny Kohoutové a Jitky Vodňanské. S vůdcem českého hudebního undergroundu Ivanem Jirousem se Havel neseznámil tak, že by ho s sebou Olga vzala na koncert, ale péčí úplně jiných zprostředkovatelů, přes které se Jirous ke „světovému dramatikovi“ objednal v předtuše policejního zátahu. Jirous s Havlem neseděl na jevišti Činoherního studia při zakládání Občanského fóra, tady filmaři pro změnu zfúzovali Jirouse se Sašou Vondrou. Někdy si divák řekne, že tu asi autoři už myslí na mezinárodní publikum: na garáži Pavla Kohouta se po Chartě neobjevila vedle hákového kříže žádná Davidova hvězda, nicméně žijeme v éře, kdy popkultura používá holocaust jako jedinou spolehlivou šifru pro zvrhlost protivníka, v éře, kdy by světové publikum například nezaujal film o sovětských partyzánech, pokud náhodou nebyli židovského původu.

Tyto drobné dezinformace naštěstí blednou vedle důležitějších rovin filmu, jak osobní, tak politické. Havel-záletník skutečně nebyl ochoten dopřát své první ženě Olze mimomanželský poměr ani ve chvíli, kdy si sám k jednomu přidal druhý – ve filmu sledujeme citového egoistu, jímž Havel byl. Hlavně tu ale konečně máme v populárním žánru zachyceno cosi, co už dnes vědí historici, ale co ještě autora této poznámky stálo část Havlovy přízně, když psal jeho životopis. Totiž že zápas s režimem v jeho otevřené fázi nebyl u Václava Havla nějakou lineární úsečkou mířící vzhůru, od prvního aktu odvahy přes útrapy ve vězení až po triumf sametové revoluce, ale že ta přímka byla jednou přerušena.

Ve filmu je dobře zachycen kontrast mezi Havlovým prvním a druhým vězením. To první přišlo vzápětí po Chartě a trvalo od ledna do května 1977. Mluvčí a skutečný iniciátor Charty 77 ve vazbě trpěl návaly slabosti a rozhodl se pro částečnou kapitulaci (ta se zachovala ve vlastnoručně psaném dopise generálnímu prokurátorovi; vězeňský spis je posledních patnáct let k nahlédnutí, ale málokdo do něj opravdu nahlédl). Slíbil tehdy, že po propuštění složí funkci mluvčího a z politického disentu se vrátí k „pouhé“ kulturní opozici. Jistěže druhé, dlouhé vězení bylo pro Havla také vykoupením z pocitu selhání, který v sobě nosil a kterým se trápil. Dá se asi dokonce tvrdit, že druhému vězení šel naproti.

Možná je tento mezník v Havlově vnitřním životě zfilmovaný zjednodušeně, ale je tam. Nechybějí ani takové detaily, jako byla určitá Havlova závislost na lécích, která na jaře 1977 pomáhala oslabit jeho vůli. A zcela správně v kontrastu s tímto „selháním“ ve filmu stojí velký, asi největší moment Havlova života. Odehrál se v létě 1979, kdy ve vazbě, tentokrát už s jistotou vysokého trestu, odmítá nabídku emigrace do USA.

Porevoluční Havel neměl vzpomínku na své první vězení rád, všechno potřebné jako by bylo odbaveno několika náznaky v Dálkovém výslechu. Nebylo skoro možné z jinak dosti otevřeného pamětníka vydolovat detaily, například na otázku, jaký byl jeho první vyšetřovatel Svoboda, který na intelektuálního buržou zkoušel chlapáckou pózu a lhal mu, že je veteránem Slovenského národního povstání, odpověděl pouze: „Byl to ču...“ Pietu kolem citlivého momentu Havlova disidentského života dodržovalo i jeho okolí, dokud žil, a pro jistotu ještě po jeho smrti.

Přitom skutečnost, že ke svému zostuzení v Rudém právu si v roce 1977 napsal partes ten samý člověk, který o dva roky později, ve svém nejproduktivnějším věku, advokátovi řekne „Pět roků jim dám“ a pak v závěru čtyřletého věznění málem zemře, není ostudná, ale jímavá. Má potenciál chránit Havla před morem oficióznosti, k němuž bylo rázně nakročeno už za jeho života. Film Havel je první mainstreamový počin, který velké drama ze života světového dramatika nějak zpracoval, a dokonce na něm staví. Časem se samozřejmě ukáže, že historický význam Václava Havla ten film nijak nezmenšil a že jestli něco, tak ho příštím zájemcům přibližuje lidsky.

Daniel Kaiser je autorem dvoudílného životopisu Václava Havla (2009, 2014).

 

22. července 2020