Koncem osmdesátých let se do zdejších kin dostal sovětský (lotyšský) dokumentární film Je lehké být mladý?. V zemi původu byl velice populární a chodilo se na něj i v tehdejším Československu, naprosto se vymykal způsobu, jímž se v „táboře míru“ o mládí mluvilo, jak se ukazovalo – jako stav prakticky nepřetržitého nadšení z možností člověka v socialistickém zřízení, radostná cesta, na níž se sice mohou vyskytnout nějaké ty problémy, ale na jejím horizontu je všeobecné štěstí.

Vystupovali v něm lidé (pankáči z Rigy, veteráni afghánské války a další), pro něž mládí v tehdejším SSSR rozhodně lehké nebylo, a otevřeně o tom mluvili. Už sám titul toho filmu byl v něčem podvratný, otazník na jeho konci připouštěl možnost, že by mládí v socialismu lehké být nemuselo. A ono taky nebylo, nejenom kvůli dobovým okolnostem, režimu, který se na generacích mladých lidí nepochybně a drsně podepsal. Mládí je těžké taky z principu, může to být i hodně zmučená doba.

Vločky i diktátoři

Název toho filmu může člověku vytanout při sledování současné veřejné debaty, která je rozdělena rovněž generačně. Mezi staršími je často plná údivu, nebo dokonce opovržení vůči rozmazleným mladým, kteří si stěžují, a přitom se jim vede jako v bavlnce, vztekají se na svět, chovají se jako „sněhové vločky“ i potenciální diktátoři zároveň. Z druhé strany mohou znít slova o neochotě a nechápavosti starších, neschopných rozpoznat, že svoje potomky uvrhli do strašného světa, ve kterém trpět a volat po změně je ta nejpřirozenější lidská reakce. Nakonec – může to znít alibisticky – mohou ta vyhrocená stanoviska být v nějaké míře pravdivá obě.

Neexistuje nějaká objektivní „míra těžkosti mládí“. Jistě, v době pandemie děti nepochybně trpí nedostatkem sociálního kontaktu a dalšími pro ně zásadními omezeními, projevuje se to zvýšeným počtem depresí a dalších psychických problémů, v nejhorších případech i sebevražednými myšlenkami, ba i skutky. To všechno prudce narůstalo už předtím, než se objevil covid. Vysvětlovat člověku, který třeba trpí depresemi, že k tomu nemá žádnou „objektivní“ příčinu, je marné a je to taky výraz velkého nepochopení. Mladí to asi skutečně nemají lehké. Může to být taky tím, že postoj současné západní společnosti k dětem pro ně může být až zničující. Chová se k nim často nepřiměřeně ochranitelsky a zároveň po nich může strašně moc chtít, kontroluje je a zbožňuje zároveň, sugeruje jim sny a tužby, kterých je velmi obtížné dosáhnout, a vnucuje jim takové cesty za nimi, které je mohou dovést k hodně temným koncům. Zodpovědný a milující rodič může být právem poplašený z toho, jaká úskalí na jeho potomka čekají ve světě mimo domov – neúprosná a zlomyslná virtuální sféra, v níž děti prožijí tolik času a jsou vůči ní přitom bezbranné, neblahý vliv prostředí, které jim může sugerovat, že sebedestruktivní jednání a smýšlení může být velice „cool“ a že se cení. A nechá se vyplašit tak, že ve snaze dítě ochránit před zlým a zničujícím světem venku se takovým ničitelem stane sám. Mladí lidé často nejsou v pořádku, na tom se vlastně generace shodnou, spor se vede jenom o příčinách. A z obou stran těch dnešních sporů zní hodně diagnóz, výčtů příčin a na mnoha z nich jistě něco je. A žádná z nich asi není vyčerpávající, jako kdyby v tom do detailů probíraném světě stejně zůstávala nějaká znepokojující, těžko postihnutelná nebo i těžko viditelná část.

Dvě ikony

Nějakým způsobem se prolíná i příběhy dvou dospívajících dívek, které se pro masy vrstevníků staly ikonami – ekologické aktivistky Grety Thunbergové a zpěvačky Billie Eilish. Obě byly portrétovány v nedávno premiérovaných dokumentárních filmech, ani jeden z těch snímků není moc dobrý, oba by také měly vyznívat optimisticky, zachycují „vítězné tažení“ svých hrdinek. Při sledování obou jsem ale zažíval podivný pocit, jako kdybych měl před očima ne příběh triumfu dvou křehkých protagonistek, ale story neukončenou a v něčem dost smutnou. Billie Eilish dostává několik cen Grammy, Greta Thunbergová se přeplaví na jachtě do Ameriky a osloví tam klimatický summit OSN (to pověstné „How dare you?“). Davy aplaudují. Jeden se ale stejně nemůže ubránit otázce: Co asi bude dál? Příběhy těch dvou dívek totiž vyprávějí nejenom o tom, jak jejich hrdinky dosáhly světové slávy a úspěchu. Ale také o tom, že právě ten globální pozitivní ohlas zmírnil nějakou jejich skutečně velikou psychickou či zdravotní zátěž, celosvětová popularita je v nějaké míře „vyléčila“. Jejich početní fanoušci je vnímají jako rebelské figury, které se dokázaly postavit odhodlaně světu. Greta i Billie „žijí svůj sen“, takový je ale jeden z imperativů toho současného „zlého“ světa. Jenomže sny taky mohou skončit. Co by to pro ty dvě dívky mohlo znamenat? A co ty ostatní děti, které se trápí třeba hladem nebo sebevražednými myšlenkami? Mají se z nich taky stát globální superstar? Bude to pak lepší?

Greta Thunbergová i Billie Eilish neměly vůbec jednoduché dětství. Greta Thunbergová má, jak známo, Aspergerův syndrom, v osmi letech se ve škole dověděla o klimatické změně a viděla film s trpícími ledními medvědy, měla z toho deprese. Dlouhou dobu neopouštěla domov, nekomunikovala, v jedenácti letech přestala jíst a během dvou měsíců zhubla o deset kilo. Tahle její raná epizoda je někdy popisovaná jako první kapitola velkého příběhu, v němž hrdinka budoucí velikost a oddanost dobré věci projevuje už jako malé dítě. Pro její rodiče to ale nepochybně musela být děsivá zkušenost (jejich druhá dcera je rovněž postižena autismem). Pro někoho může představa jedenáctiletého dítěte, odhodlaného se umořit kvůli klimatické změně, být obrazem zrození proroka, potvrzení vážnosti problému klimatu. Nemohu si pomoct, pro mě je ale především dokladem strašně smutného dětství a Gretu Thunbergovou kvůli tomu člověk může vnímat jako člověka ohroženého ještě něčím jiným, než je klimatická změna. Osobnost mladé aktivistky je hojně diskutovaná, často v krajních polohách. Na jedné straně je někdy až devótní oddanost, která Thunbergovou vnímá až jako prorockou figuru, sekulárního světce. Na druhé výsměch, někdy značně křupanský, případně řeči o zneužívání nemocného dítěte nebo o uměle vytvořeném marketingovém symbolu. Početní stoupenci těch krajních názorů by si měli udělat docela jednoduché mentální cvičení – představit si, že by se Greta Thunbergová s podobnou intenzitou (včetně odmítání potravy a sociálního kontaktu v dětském věku) zasazovala za nějakou jinou kauzu. Třeba potraty („Když jí bylo osm let, tak se Greta dověděla, že se někteří rodiče zbavují svých nenarozených miminek, strašně ji to zdrtilo, až z toho přestala jíst.“). Jak by takovou dospívající aktivistku vnímali? Někteří z jejích dnešních stoupenců by možná vedli řeči o politickém zneužívání nemocných dětí, v očích některých svých kritiků by se asi změnila v neohroženou bojovnici za tradiční hodnoty. V tom základním by přitom příběh zůstal nezměněný – dítě se dovědělo o nějaké pro ně děsivé skutečnosti a reagovalo na to na hranici sebezničení. Dokument o Gretě Thunbergové kromě zaznamenávání aktivismu hlavní hrdinky ukazuje také několik málo jejích interakcí s rodiči, její otec Svantje ji doprovází na cestách. Je na nich znatelná úleva z toho, že dceři je lépe (scéna s matkou), a někdy taky úzkost z toho, že by se mohla dostat do stavu, v němž dřív byla.

Děsivý sešit

Podobnou roli hrají rodiče i v životě zpěvačky Billie Eilish – na její cestě za slávou jsou po jejím boku jako starostliví průvodci a opatrovníci, taky mají důvod k obavám a za sebou zkušenost, jež musela být i pro ně traumatizující. Jejich dcera trpí lehčí formou Touretteova syndromu, vrstevníci se jí vysmívali kvůli vzhledu, když ve třinácti musela po zranění nechat tance, propadla vážným depresím a trpěla i jinými psychiatrickými symptomy, myslela na sebevraždu. V dokumentu ukazuje na kameru sešit, do kterého si tehdy psala a kreslila, vypadá vskutku děsivě. Z natočené konverzace s rodiči vyplývá, že po určitou dobu o své touze zabít se mluvila každý den, deprese musí odrážet i v současnosti. Obě ty mladé dívky jsou na tom dnes výrazně lépe než v jejich nejčernějších časech, filmy to – zjevně právem – dávají do souvislosti s jejich úspěchem, ohlasem, který jejich aktivismus či tvorba mají. Obě také mají mezi vrstevníky mnoho nadšených a oddaných fanoušků. Při záběrech davu náctiletých dívek a chlapců s mobily v ruce na koncertě Billie Eilish nebo mládeže nadšeně skandující hesla na demonstracích vedených Gretou Thunbergovou ale může stárnoucí pán mého typu pocítit taky obavy. Protože přízeň davu je pomíjivá, zvlášť v dnešní zrychlené době, postižené neschopností udržet pozornost. A ten nadšený dav se může proti někdejšímu idolu i velice rychle obrátit, být krutý a dát to náležitě najevo. Asi nejpůsobivější scéna jinak velice rozvleklého filmu o Billie Eilish se odehrává na poradě, kde zástupkyně vydavatelství radí zpěvačce, ať raději nenatáčí hotovou píseň s protidrogovým vyzněním, protože nahrávku by jí mohli fanoušci omlátit o hlavu za pár let, až bude sama na drogách. Zpěvaččina matka je tou představou pobouřena – proč by se měla nutně naplnit? Za cynismem dámy z nahrávacího průmyslu je ovšem, bohužel, nějaká zkušenost. Chodí to takhle. Protože svět je takový, protože lidé, kteří získají jeho pozornost a úctu jako děti, často mívají obtížnou dospělost, když přijdou o dětství či mládí, jímž zaujali. Šťastný konec pro příběh Grety Thunbergové a Billie Eilish není vystoupení v OSN nebo ceny Grammy, ale schopnost vést jakžtakž spokojený život i v situaci, kdy člověk už není globálně uznávaná osobnost. Samozřejmě bychom jim to oběma měli přát. A jistě – z muk dospívání mnoho lidí prostě „vyroste“. Doufejme, že to zažije Greta i Billie, stejně jako množství dětí a dospívajících, kteří figurují v hrozivých statistikách psychických problémů. Už jenom proto, že ten nebezpečný a nepřejícný svět bude jednou i v jejich rukou.