Může za to recenzentka Los Angeles Times Katie Walshová. Kdyby nepublikovala ostře odmítavou (především z ideologických důvodů) recenzi filmu Sama Levinsona Assassination Nation, nevznikl by film téhož režiséra Malcolm a Marie vůbec, nebo by byl výrazně jiný. Jedním z nejvýraznějších témat nového filmu ceněného (či spíš přeceňovaného, snad až protežovaného) režiséra je totiž vztah umělce a kritika, to nejhorší z recenzentské obce pak ve snímku reprezentuje „ta bílá ženská z Los Angeles Times“, na plátně sice nepřítomná, ale velice často zmiňovaná.

Odmítnutím špatného filmu ta dáma způsobila, že vzniklo dílo ještě horší. A pak že psané slovo nemá moc. Tahle „synergie“ kritiky a tvorby se dá brát i jako příklad jakéhosi cyklu vzájemného posilování a utvrzování se, v němž špatné články (ten Walshové takový byl) podněcují autory, aby vytvořili něco špatného, o čem bude možné napsat další špatný článek, a tak pořád dokola. Malcolm a Marie skutečně není dobrý film, místy je jeho selhávání až křiklavé. Nemohu ale popřít, že mě určitým způsobem oslovil, jeho autor se v něm mimo jiné pokusil vyjádřit emoci, stav mně známý, že to dílo velice sporných kvalit vychází z nějakého skutečného prožitku. Toho intenzivního pominutí smyslů, které v tvůrci může vyvolat setkání s nepříznivým ohlasem. Autoři to s kritiky nemají jednoduché. A platí to i naopak.

Měl jsem v životě možnost – jako recenzent a příležitostný autor – si vztah mezi kritizovaným a kritikem vyzkoušet z obou stran, ani v jednom případě není moc o co stát, zvlášť v současné době, kdy si kritik a autor jsou aspoň ve virtuálním světě blíž, téměř na dosah, a mohou se navzájem zpravovat o svých postojích téměř v reálném čase. Když se autoři rozpovídají o kritice, dost často plácají strašné hlouposti. Jejich oblíbenou figurou je hluboce se zamyslet a napětím nedutající veřejnosti sdělit nějakou hlubokou pravdu, třeba že kritici pomlouvají díla těch, kteří dělají to, nač oni sami nemají. A dokážou přitom třeba i předstírat, že jsou přesvědčeni o tom, že na tuhle strašnou banalitu přišli jako první a že je to stálo nemalé intelektuální úsilí (o druhdy oblíbeném volání po „konstruktivní kritice“ se snad ani nebudu šířit). V osobním kontaktu mohou rozhořčeně polemizovat s nepodstatnými detaily textu recenze, vyvozovat z nich nesmyslně přepjaté závěry, přisuzovat kritikovi nejrůznější temné motivace, nebýt schopni přijmout prostý fakt, že někdo viděl třeba jejich film a nelíbil se mu. A číst si jako autor kritiky taky není žádný med. Člověk přitom může zažít, jaké to je, když blahosklonné soudy o jeho stylu vynáší někdo sotva schopný dát dohromady kloudnou větu. Nemluvě o tom, že mu implantuje myšlenky, které jsou autorovi naprosto cizí, nesmyslně konstruuje jeho záměry a pak mu vyčítá, že je nenaplnil, má evidentní problém zapamatovat si, jak se odvíjel příběh kritizovaného díla, a jeho představy o jeho vzniku (platí zvlášť pro výrobně komplikovanější tvorbu jako třeba film) jsou natolik naivní a odtržené od reality, že Hurvínek by vedle něho vypadal jako von Clausewitz. Všechny podobné vjemy a dojmy někdy v autorově mysli vytvoří značně explozivní směs, stačí pak drobný impulz a dojde k výbuchu a autor si s kritikem začne vyřizovat účty, obtěžovat ho nevyžádanými vzkazy, případně s ním vést veřejnou polemiku. V naprosté většině případů dosáhne jenom toho, že ze sebe udělá hlupáka (něco o tom vím).

Levinsonův film Malcolm a Marie docela přesvědčivě dokazuje, že kritika bolí, ať už je oprávněná, nebo ne, formulovaná dobře, nebo špatně. Sam Levinson přitom není filmař, který by si mohl stěžovat na nepřízeň médií. Syn známého režiséra Barryho Levinsona (například Rain Man) byl vychválen za seriál Euforie, který líčí život skupiny současných amerických teenagerů, velmi otevřeně se v něm popisuje jejich sexuální život nebo taky problémy s drogami, na jejich osudech se velmi doslovným způsobem ilustrují momentálně populární teze o lidské sexualitě, otázkách genderu a podobně. Levinson se netají tím, že kdysi také míval problémy s drogami, že v postavách jeho děl je kus jeho samého. Malcolma a Marii uveřejnila streamovací služba Netflix v té části sezony, kdy mívají premiéru snímky, od nichž se čeká úspěch na Oscarech.

Značně osobní dimenzi má pro Levinsona zjevně i Malcolm a Marie, člověk může snadno podlehnout dojmu, že ve výlevech začínajícího filmového režiséra Malcolma (John David Washington) se ozývají i Levinsonovy frustrace; jakkoli ty monology jsou často klopotně, polopatisticky napsané, nepostrádají jistou zajímavost. A klopotnost, polopatismus, nepřesvědčivost tomu pokusu o výpověď dodávají, řekněme, kontext. Levinson svůj film natočil během několika dní v době pandemie – proto také minimum postav a jediná lokace, modernistický dům někde na kraji Los Angeles. Pozdě v noci se do něj vracejí filmový režisér Malcolm a jeho partnerka Marie (Zendaya Colemanová), mají za sebou slavnostní premiéru Malcolmova celovečerního debutu, mladý tvůrce je v ráži, ohlasy na místě byly skvělé. Čeká, že přítelkyně tu radost bude sdílet s ním, Marii ale vadí, že jí Malcolm na premiéře nepoděkoval – na rozdíl od mnoha jiných. Mimo jiné by si díky zasloužila proto, že inspirovala hlavní postavu filmu. Začne dlouhatánský rozhovor, který osciluje mezi vzrušenou a často taky bolestivou konfrontací a něžným usmiřováním či pokusem o ně. Po dvaceti minutách může divák nabýt přesvědčení, že víc si toho ti dva lidé už říct nemohou, mýlí se v tom případě zásadně a krutě, teprve si rozcvičili hlasová ústrojí.

Malcolm a Marie není první film o tom, jak si dva lidé celou noc povídali. Známá je třeba trilogie Richarda Linklatera (Před úsvitem, Před půlnocí, Před soumrakem), v níž se Ethan Hawke a Julie Delphyová toulají evropskými městy a konverzují a konverzují. V Levinsonově podání je ale tenhle model značně ubíjející, i když v něm je oproti těm Linklaterovým snímkům daleko víc konfrontace a okázalého dramatu. Tomu odpovídá i forma Malcolma a Marie, velice efektní, s vyleštěným černobílým obrazem, místy rozpohybovanou kamerou Marcella Réva, klasickým jazzem a popem ve zvukové stopě. To vše ale ve výsledku působí strašně chtěně, ne jako součást celku, v němž jedna složku umocňuje druhou, v tom ohledu se Malcolm a Marie spíš jako film jenom tváří, vlastně jím ale nejsou. Především proto, že jeho protagonisté nejsou postavy, ale spíš jen poslušné „hlásiče tezí“. S jejich pomocí Levinson pro publikum uspořádal přednášku – o životě filmových tvůrců, jejich pochybnostech a dilematech a také o vztazích umělců a jejich múz, o sebestřednosti tvůrců atd. Možná se pokusil dramatizovat nějaké dohadování se se sebou samým, bohužel ale způsobem, který spíš než interakci dvou živých lidí připomíná powerpointovou prezentaci, slide střídá slide a je potřeba zběžně projet všechny body. Oba představitelé s tím materiálem dělají, co mohou, moc přesvědčivě to ale nevyznívá. Washington v roli Malcoma se aspoň může opřít o to, že jeho postava je v něčem dost rozporná, přesněji je nesnesitelně egocentrická. Marie je ale jen vzorová mučednice, oběť.

Levinsonovy teze přitom nejsou nezajímavé. Filmový Malcolm bouří proti politizaci filmu, hluboce ho irituje, že ho kritici mají zaškatulkovaného mezi černošské režiséry, a proto jeho filmy budou vnímat prizmatem rasy a hledat v nich politické poselství. Leckterého recenzenta zarazilo, že Malcolm prudce reaguje na recenzi, která je velice pozitivní. Zrovna v tomhle bych ale viděl cosi pravdivého, být chválený z těch „nesprávných“ důvodů může být stejně zraňující jako nemilosrdný odstřel. A nakonec i Malcolmova úvaha o autenticitě a nemyslnosti, s níž filmová (nejenom) publicistika ten pojem používá, má taky něco do sebe. A jistě je tu velký paradox – Levinson Malcolmovými ústy brojí proti, řekněme, angažované, ideologické kritice, díky ní ale sám získal reputaci, jeho Malcolm vyjadřuje touhu být poměřován díly velkých tvůrců bez ohledu na ideologii, rasu, politiku. Levinsonův film ale jasně ukazuje, jak by takové srovnání asi dopadlo. Levinson i jeho hrdina nepochybně chtějí být umělci a nepochybně pro to jsou odhodláni pracovat, stačit to ale nemusí. Možná díky tomu je možné v Malcolmovi a Marii vnímat cosi skutečného, o čem tvůrce asi netušil, že to do díla vkládá. Levinsonův film o režisérovi, který si o sobě myslí, že zvítězil, je ilustrací prohry. A toho, že prohra bolí, protože ať už se může tvůrce o svých kvalitách přesvědčovat sebeusilovněji, někde v hloubi duše dobře ví, jak na tom je. A prohrou, nezdarem skončí většina pokusů natočit film, napsat knihu nebo důkladnou kritiku. Proto se o Levinsonově filmu dá říct, že účinně a bezděčně vystihuje široce sdílenou autorskou zkušenost.