komentář Ondřeje Štindla

„Náš“ Larry Flynt tehdy a dnes

komentář Ondřeje Štindla
„Náš“ Larry Flynt tehdy a dnes

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V osmasedmdesáti letech zemřel Larry Flynt, mimo jiné vydavatel pověstného pornomagazínu Hustler a také značně kontroverzní postava amerického veřejného života posledních dekád minulého století. V Česku známější než v jiných zemích našich končin a také vnímaný jako významnější. Sehrál zprostředkovaně docela důležitou úlohu ve zdejší veřejné debatě a dá se na něm dobře ilustrovat, jak moc se vnímání otázek svobody projevu na Západě za poslední čtvrtstoletí posunulo.

Ta česká popularita Larryho Flynta samozřejmě souvisí s tím, že o Flyntovi natočil celovečerní snímek nejslavnější český filmový režisér Miloš Forman. Navíc to byl jeho první film premiérovaný po revoluci, mohl tedy být ve Formanově vlasti uveden s plnou parádou a také velkými očekáváními. Na Hradě se tehdy konala soukromá projekce pro prezidenta Havla za účasti režiséra a hlavních představitelů a také samotného Flynta – zesnulý jistě nebyl ten typ persony, v jejíž společnosti by se ukazovali prezidenti. To, že k setkání Havla s Flyntem vůbec došlo, jen ilustruje, jak moc byly tuzemské „devadesátky“ ulítlé.

Zdejší publikum také – možná výrazněji než jinde – souznělo s poselstvím Formanova filmu, který zdůrazňoval nedělitelnost svobody slova, jež se musí vztahovat i na vyjádření skandální, vulgární a nevkusné. Režisér tehdy svoje dílo charakterizoval jako vyznání lásky americkému Nejvyššímu soudu, který v kauze, jež je v centru snímku, rozhodl ve Flyntův prospěch. Film Lid versus Larry Flynt podle mě nepatří mezi nejlepší Formanova díla také proto, že to svoje poselství oslabuje tím, že svou hlavní postavu zbytečně moc retušuje, dělá Flynta jaksi přijatelnějším i zajímavějším, než zřejmě v reálu byl. Argumentuje ve prospěch svobody i pro ta třeba extrémní i odpudivá vyjádření, Flyntovu odpudivost ale zmírňuje a v některých případech i přechází. Možná toho podnikatele v pornoprůmyslu také staví na piedestal, může vyznění filmu rozmělňovat. Nejde o to, jestli Larry Flynt byl nebo nebyl hrdina, ale o to, že svobodná společnost by měla snést i postavy jeho druhu, že lidi jako Flynt jsou jejím nutným důsledkem a těm ostatním nezbývá než to přijmout, protože svoboda za to stojí. A mocenský zákrok vůči lidem Flyntova typu může být předzvěstí omezování svobod lidí už vůbec ne extrémních.

V té zfilmované kauze Flyntův Hustler žaloval pověstný televizní kazatel Jerry Falwell o deset milionů dolarů, protože mu časopis měl způsobit citovou újmu publikací fiktivního interview (parodovalo tehdy běžící reklamní kampaň na Campari), v němž fiktivní Falwell vypráví o své první sexuální zkušenosti – v kadibudce s mámou, oba zlití Campari. Při rozhodl až Nejvyšší soud, a to ve prospěch Hustlera, Falwell jako veřejná osoba podle verdiktu nemá právo očekávat stejnou míru ochrany jako běžný občan, navíc parodičnost interview byla zřejmá.

Současný Západ ovšem vnímá tu „citovou újmu“ daleko úzkostlivěji – ne ve striktně právním smyslu, ale z hlediska soudu veřejného mínění nebo přesněji mínění mocensky dominantního v některých sférách, například té mediální. Sama skutečnost, že někdo konstatuje, že v něm něčí vyjádření způsobilo nepříjemnou emocionální reakci, se stává důvodem postihu, ostrakizace, pokud ten emocionálně dotčený patří k nějaké skupině, na jejíž city je třeba brát zvláštní zřetel. Ta fetišizace obětí a lidí, kteří se jako oběti definují, prosakuje třeba i do umění a vůbec veřejné debaty, nepřispívá k jejich prohloubení, naopak je zplošťuje a nakonec devalvuje i ty emoce na sérii předvídatelných afektů. Až únavně často se opakuje, že to či ono dílo minulosti by v dnešní atmosféře nemohlo vzniknout. Pro film Lid versus Larry Flynt to ale skutečně platí, v zemi původu byl také přijat daleko nejednoznačněji než v Česku. Stačilo by, že hlavní postava je nejenom pornograf, ale pornograf toho druhu, který publikuje pornografii vůči ženám krutou a mírně řečeno znevažující (ve Flyntově podání taková jistě byla). S tezí ilustrovat na osudu právě tohoto člověka nutnost svobody slova pro všechny, by v dnešním Hollywoodu Formanovi scenáristé Scott Alexander a Larry Karaszewski tvrdě narazili. A asi nejenom kvůli Flyntovi. Ta teze by dnes byla vnímána jako nepřijatelná z jaksi obecných důvodů – svoboda projevu přece není svoboda urážet, ponižovat, zraňovat, říká se dnes. Ta deklarovaná ohleduplnost a vnímavost vůči cizím „citovým újmám“ ale často slouží jako záminka k bezohlednému uplatňování moci vůči oponentům anebo vůbec lidem ne dostatečně projevujícím oddanost.

České okouzlení Larrym Flyntem patří ke zdejším devadesátým letům – době, která – třeba v právě v pohledu na zobrazování sexu –přála extrémům, považovala často extrémnost za hodnotnou samu o sobě. Samozřejmě to je docela banální a zjednodušující pohled na věc. Měl-li bych si vybrat mezi ním a performativní ohleduplností a úzkoprsostí dneška, nemusel bych nad tou volbou dumat dlouho.