V BUBLINĚ

Influenceři s pytlíkem v záloze

V BUBLINĚ
Influenceři s pytlíkem v záloze

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V době, kdy ve Strakově akademii zrovna probíhala tisková konference, na níž vládní činitelé dost dramatickým způsobem líčili možný běh věcí příštích, nepřítomný premiér Andrej Babiš svoje fanoušky vyzýval, ať se podívají na nový vládní účet na sociální síti TikTok. Video tam spoluvytvářejí samec a samice živočišného druhu influencer – to jsou ty zázračnými schopnostmi nadané bytosti, které spustí svoje influencerské kouzlo a lidstvo pak následuje jejich doporučení.

A funguje to, hned při sledování jejich prvního videa, v němž dynamicky procházely budovou Úřadu vlády a influencovaly, jsem si připadal dost pod vlivem. Jistou kritiku vyvolalo, že ta legrace stojí půl milionu. Na to ale říkám – jestli nemáme lepší důvod rozohnit se než ten, že stát někde prošustroval půl „míče“, možná ještě nežijeme v tom nejlepším ze všech možných světů, jsme mu už ale zatraceně blízko. Někteří škarohlídi upozornili, že s vládou spolupracující influencerka Anna Šulcová byla v minulosti v centru jakési kontroverze. Doporučila ovlivňovaným, aby si v zájmu zachování neporušenosti make-upu při oblékání přetahovali přes hlavu igelitový pytlík. Právě proto vnímám její volbu jako velice prozíravou. V případě nějakého vážnějšího obratu k horšímu může vláda influencerku instruovat, ať veřejnosti doporučí svůj oblíbený a osvědčený postup.

Taky se na sítích dost diskutovalo o televizní minisérii Božena, jíž je v tomto vydání věnovaná rubrika Salon, debata se většinou netočila kolem meritu toho díla, ale o oprávněnosti či nadbytečnosti četných erotických scén a také o ideové správnosti obrazu spisovatelky, který to dílo předkládá. V jedné z těch mnoha debat vyjádřil jeden z uživatelů přesvědčení, že o milencích Boženy Němcové se dnes ve školách běžně vyučuje. To se pak jednomu v hlavě hned rozběhne řetěz asociací. Přestávka ve škole, pár nedbalých žáků a žaček má hlavy zabořené do sešitů: „Umíš ty milence?“ „Já se to snad v životě nenaučím.“ „Kterej byl první?“ „Helcelet, vole.“ „Nebyl to spíš ten Nebeský?“... Možná bych dětem v tomhle ohledu ulevil, nemají to dneska lehké.

V minulém vydání Echa jsem psal o filmu Nadějná mladá žena – velmi angažovaném snímku na aktuální téma nebo tak něco. Hlavní roli umanuté mstitelky, která vykonává spravedlnost na predátorských mužích, v něm hraje Carey Mulliganová. Všeobecně byla za svůj výkon chválena, mezi výjimky patřila recenze ve vlivném magazínu pro filmový obchod Variety. Její autor v ní vyjádřil pochybnosti o tom, jestli se Mulliganová pro tu roli hodila. Napsal taky, že ve scénách, kdy její postava vystupuje v převleku, její kostým nepůsobí zrovna přesvědčivě, doslova jako „špatný drag“, a ani dlouhá blond paruka Mulliganové zrovna nesedne. Herečka se recenzí cítila dotčena, vyjádřila to mimo jiné v rozhovoru pro The New York Times, text recenze přitom významově posunula, prezentovala ho tak, že si kritik ve Variety utahoval z jejího vzhledu, přičemž dnes už bychom snad měli být dál a k takovým nízkostem se neuchylovat. Uživatel, který si dnes na stránkách Variety otevře příslušnou recenzi, přečte si nejdřív následující a vskutku poníženou omluvu: „Časopis Variety se upřímně omlouvá Carey Mulliganové a lituje necitlivého jazyka a insinuací v naší recenzi filmu Nadějná mladá žena, která minimalizovala důležitost jejího odvážného výkonu.“ Šmankote. Jako relativně častý recenzent a příležitostný autor mám v tomhle ohledu zkušenost jaksi z obou stran. A cítím jisté porozumění pro situaci autora, nebo „výkonného umělce“, kterému v reakci na nepříznivou kritiku trochu hrábne. Třeba do té míry, že začne do médií něco říkat nebo někomu psát. To asi patří k věci (něco o tom vím). Ale představa, že nějaká redakce kvůli tomu srazí kufry a vytasí se s poníženou omluvou, je docela děsivá. Taková zbabělost. Takové podřezávání větve, na níž sedíme. To už v tom přicházejícím ohleduplnějším a vůbec lepším světě nebude možné v recenzi někoho od srdce a vynalézavě „natřít“? Tak proč se pak s psaním recenzí vůbec namáhat? A proč je vůbec číst?