Zlatý glóbus pro Zemi nomádů, třetí film Chloé Zhao

Režisérka, která se vymyká

Zlatý glóbus pro Zemi nomádů, třetí film Chloé Zhao
Režisérka, která se vymyká

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zlaté glóby a především jejich organizátor – značně pofiderní Hollywoodská asociace zahraničních korespondentů (HFPA) – nemají zrovna skvělou pověst. Letos se jim sice vytýkal především obligátní nedostatek diverzity, dlouhodobě ale způsob jejich fungování budí spíš podezření ze „staré dobré“ korupce. V historii ceny včetně té nedávné se dají najít příklady velice suspektních nominací. Letošní ceremonie navíc probíhala on-line, což se neobešlo bez menších i větších trapasů, čísla sledovanosti byla katastrofální. I tak byla ale v jednom ohledu označována za historickou v pozitivním smyslu: cenu pro nejlepší drama získal film Země nomádů americké režisérky čínského původu Chloé Zhao, umělkyně dostala i glóbus za nejlepší režii.

V referování o jejím úspěchu převládalo momentálně určující hledisko identity. Spíš než to, že nějakou cenu získala Chloé Zhao, se zdůrazňovalo, že laureátkou se stala teprve druhá režisérka a vůbec první autorka asijskoamerického původu. Zhao jako umělkyně byla tedy – opět v duchu převládající intelektuální módy – redukována na svoje pohlaví a barvu kůže, byla prezentována především jako zástupkyně nějaké tímto způsobem vymezené skupiny.

Právě v jejím případě to je ale docela paradoxní. Filmy Chloé Zhao totiž nenaplňují představy soudobých identitářů o tom, co by příslušníci menšin měli točit. Je to také jeden z důvodů, proč jsou zajímavé (jistě ne ten nejdůležitější). Dokonce by se dalo říct, že její dílo popírá ideologická měřítka, která na filmové umění dnes přikládá vlivná část kritiky a která ochotně přijímá i filmový průmysl a jeho instituce. Chloé Zhao je sice příslušnice menšiny, její filmy ovšem vůbec neodpovídají zpolitizované představě, jak a o čem mají lidé náležející k nějaké menšině točit. Tedy především o problémech, s nimiž se příslušníci té menšiny setkávají, o útlaku, jemuž jsou vystaveni, a také o specifické kultuře té které minority; takový „ideální“ pokrokový snímek by měl mít i jasné politické poselství. Chloé Zhao ale politiku ve svých filmech prakticky vůbec neřeší, postavu asijskoamerického původu by v nich člověk marně hledal. Režisérku by dokonce bylo možné obvinit z „kulturní apropriace“ nebo nějaké její třídní varianty. V době kolem udělování Zlatých glóbů se na sítích řešila otázka, jestli Zhao náhodou není z miliardářské rodiny, Zhao se k tomu musela vyjádřit a popírat to. Z chudého prostředí ale rozhodně nepochází, její otec byl generálním ředitelem státem vlastněné ocelárny, dceru poslal do internátní školy v Anglii, pomáhal jí s produkcí jejích – nijak zvlášť nákladných – filmů. A tahle „buržoazní dcerka“ z Číny točí filmy o Američanech žijících často na okraji společnosti, chudých. Tu chudobu navíc neanalyzuje jako společenský jev, politický problém.

Fern (Frances McDormandová) vyrazila na cestu dál od světa lidí a blíž k prastarému majestátu americké přírody. - Foto: Walt Disney

Její učitel z newyorské filmové školy o ní v článku ve Vogue mluví jako o filmařce, která už ve studentských letech „měla velké srdce a extrémně chladné oko“. Ten kompliment, myslím, tvorbu Chloé Zhao přesně vystihuje. Její filmy jsou zároveň velice empatické i velice zdrženlivé, Zhao se většinou vyhýbá nějakému mačkání citů z publika, emoce vyvstávají spíš z ticha, distance, ulpívajícího pohledu. Snímky Chloé Zhao se pohybují na hranici hraného filmu a dokumentu, většinu postav v nich ztělesňují neherci, představují přitom figury jim samým dost podobné. Natáčí se v reálných prostředích bez umělého světla, dokumentaristický nepřikrášlovaný realismus se ale v těchto filmech potkává s jakýmsi lyrismem, melancholickou krásou a majestátem americké krajiny, vnímané okem outsidera, pro něhož je ta země nejenom nějaké konkrétní místo, patří i někam na hranici skutečnosti a snu. Hrdinové filmů Zhao patří k „ohroženým druhům“, společenstvím mizejícím nebo zmizením ohroženým. První režisérčin film Písně, které mě naučil můj bratr (2015) se odehrává v indiánské rezervaci Pine Ridge, protagonista se rozhoduje, zda se odstěhovat do města, nebo ne. Větší pozornost vyvolal druhý snímek Chloé Zhao Jezdec, rovněž natočený v Pine Ridge. Jeho hrdinou je jezdec rodea, který po vážném zranění zvažuje, má-li se vrátit na scénu, což by pro něj bylo ze zdravotního hlediska velice riskantní. Je možné v něm vidět melancholický dokumentárně laděný western o odcházejícím světě kovbojů a snad i elegický obraz americké maskulinity, nejisté si, co si počít ve světě, který jako by ji připravoval o smysl, kotvu.

Země nomádů je režisérčin třetí celovečerní film a také první, v němž se kromě neherců objeví známější tváře. Vychází z faktografické knihy Jessicy Bruderové, práva k ní koupila hlavní představitelka Frances McDormandová a jako režisérku po zhlédnutí Jezdce oslovila Zhao. I Země nomádů je snímek o odcházejícím světě, odcházejících lidech – už jenom proto, že většina jeho postav jsou senioři. Jistě má také nějakou – nijak zvlášť nezvýrazňovanou – sociální dimenzi a také lyrizujícím způsobem pojednává velké americké téma: kouzlo i smutek života na cestě.

Fern (Frances McDormandová) je stárnoucí vdova, továrna ve městě Empire, kde žila s manželem, zkrachuje, s ní jde ke dnu i celé městečko a Fern se rozhodne sbalit pár nejnutnějších věcí do dodávky a vyrazit na cestu. Před svátky si najde krátkodobou práci v Amazonu, seznámí se tam s podobně žijící vrstevnicí, ta pozve Fern na sraz lidí, kteří žijí jako kočovníci, jezdí zemí ve svých trailerech, dokážou vyjít s velice málo penězi. Fern na setkání přijede, seznámí se tam mimo jiné s guruem „nomádského“ životního stylu Bobem Welchem (hraje sám sebe), pozná nové lidi a dostane pár tipů, pak taky vyjede do kraje, střídá krátkodobé brigády, často někde blízko volné přírody, občas narazí na někoho známého. S tím životním stylem je čím dál srostlejší, nevzdá se ho, ani když má příležitost.

Zlaté glóby se letos udělovaly on-line, Chloé Zhao (na obrazovce) se za pár okamžiků stane laureátkou ceny za nejlepší režii dramatu. - Foto: Profimedia.cz

Ve filmu Země nomádů je možné vidět portrét jedné zvláštní komunity, tvoří ji z větší části starší lidé, kteří se většinou nikoli z vlastního rozhodnutí ocitli na okraji společnosti, byli k tomu dotlačeni – ekonomickou situací, rodinnou situací, pocity viny. Dospěli k rezignaci na systém, jeho jistoty a výhody. Přijali neukotvenost a taky chudobu a dřinu, možná třeba z nutnosti, kterou si někteří z nich ex post racionalizují jako princip. Účastný divák by v nich mohl vidět oběti, oni sami se tak ale nevnímají. Země nomádů není burcující film s ambicí upozornit na nějakou křiklavou nespravedlnost a mobilizovat společnost, aby ji odstranila. Ani divákovi nepředkládá nějakou tuláckou romantiku, obrázky šťastných lidiček, kteří si na stará kolena prostě začali žít skutečně po svém. Život lidí ze Země nomádů je taky osamělý, nejsou moc chráněni pro případ zdravotních potíží, i porucha auta pro ně může být fatální problém, možná získali nějakou dřív nepoznanou volnost, je ale taky dost vysilující a jejich životy asi zkracuje. Fern to všechno kolem sebe vidí a něco z toho i zažívá, moc toho nenapovídá, daleko „výřečnější“ je tvář skvělé Frances McDormandové v hlavní roli. Je to žena, která ve věku, kdy už se blíží sklonek života, byla přinucena k velké změně a ve světle té změny vidí jinak život, který jí předcházel. Možná naplňuje nějakou svou dávnou touhu, puzení, táhnoucí ji někam, odkud už není snadné a třeba ani možné se vrátit.

Ve filmu zazní, že tihle novodobí nomádi v něčem připomínají americké pionýry dávných časů. Podobnost je jistě zjevná – v ochotě přijmout nejistotu života na cestě, vyrazit za obzor a čekat, co to přinese. Nomádi Chloé Zhao ale nejsou optimisté věřící, že na konci jejich cesty čeká nějaký nový život, nový svět, který by vybudovali podle sebe. Prostě jsou v pohybu, dokud to jde, nemají ambici vytvářet nějakou novou realitu, rezignovali i na ambici nějak se otisknout do existujícího světa. Putují, aniž po sobě zanechávají stopu, zůstávají nepovšimnuti, možná tak zůstanou i ve chvíli smrti. Světem už jenom projíždějí, kamera Joshuy Jamese Richardse to ukazuje v obrazech, v nichž se často spojuje prastarý majestát americké krajiny a stopy přítomnosti lidí, parkoviště a kempy, plastová socha dinosaura v životní velikosti uprostřed pustého kraje Badlands. Fern možná nemá cíl a cesta pro ni představuje nejen volnost, ale svého druhu i past, je to volba, kterou udělala a která si ji také přivlastnila. Možná ale díky ní získala schopnost nějakého nového vidění, vnímá teď svět jinak a vidí v něm něco jiného, snad nového. Zvolna z něho odchází, podobně jako její noví přátelé, a s nimi možná mizí i svět, jak ho znali a spoluvytvářeli. Chloé Zhao se dívá spolu s nimi a pokouší se nějak přiblížit, co by asi tak mohli vidět. Bez poučování a paternalizujícího rádobyrespektu takzvaně poučeného člověka, který si vyrazil mezi lidi dole. V jejím filmu je málo slov a vůbec žádná velká, je ale výsledkem pokusu o nějaký skutečný rozhovor.

14. března 2021