Americký film Assassination Nation není ani moc dobrý, ani moc zábavný. V jistém smyslu je ale pozoruhodný. Scenárista a režisér Sam Levinson – mimo jiné autor (pře)ceněného seriálu Euforie – se v něm pokusil zachytit nějaký hyperbolický, satiricky zkreslený obraz doby, té nejžhavější současnosti, jak se říká. A podařilo se mu to – jenomže jinak, než zřejmě zamýšlel. Ve filmu velmi polopatisticky a krvavě „tepe nešvary“, jejichž je jeho dílo velmi výmluvným příkladem.

V nejlepší scéně Assassination Nation se osmnáctiletá hrdinka baví s ředitelem své střední školy o tom, jak její vrstevnice postují svoje nahé snímky na Instagram, zoufale se při fotografování snaží trefit do ideálu krásy, složitě svoje tělo kvůli tomu aranžují a nasvěcují, aby tak daly světu najevo – jsem přesně taková, jak mám být. Assassination Nation signalizuje stejným způsobem totéž: od prvních záběrů dává publiku se vskutku urputnou usilovností najevo, jako moc je odvážný, drsný, jak si nebere servítky.

Hrdinky filmu jsou čtyři středoškolačky (jedna z nich trans), které vedou zrychlenou a roztěkanou existenci – pořád on-line, party střídá party, život je nepříjemně přesexualizovaný, drsné řeči a tak dále a tak podobně. Žijí ve městečku Salem (pro americké publikum vskutku návodné upozornění, že se schyluje k čarodějnickému procesu). Záhadný hacker zveřejňuje data ukradená významným představitelům města, na každého se něco najde – většího či menšího – a občanstvo se pak s chutí promění v odsuzující dav, který chce vidět padající hlavy. Pak se ale hackerovou obětí stane velká část obyvatel včetně jedné z hrdinek, něco praskne prakticky na každého. Stačí pár dní a ve městě začne řádit hnutí samozvaných mstitelů, kteří hledání hackera berou především jako záminku pro naplnění svých násilnických tužeb. Hrdinky jsou maskovanými agresory ohroženy, nezbývá jim než se bránit, vzít do rukou automatické zbraně a trochu to v Salemu srovnat.

První půlhodina Levinsonova filmu naznačuje, že by ten snímek nemusel být úplně marný. Rychle se ale ukáže, že je stejně roztěkaný jako jeho postavy, podobně posedlý potřebou sbírat lajky. Tak chrlí hlášku za hláškou, střílí na všechny strany a vlastně nikam, stylizuje se do díla šokujícího a tabu překračujícího, zároveň ale velmi dbá o to, aby nijak neprotiřečil názorům předpokládaného publika. Jestli je smyslem satiry říkat lidem nepříjemné pravdy, nabourávat jejich stereotypy, vysmívat se jejich předsudkům, tak je Assassination Nation opakem satiry. Pokrokový zápaďan se po zhlédnutí toho filmu může cítit ve svých předsudcích utvrzen. Ten bezmyšlenkovitý a posléze i krvelačný dav sestává výhradně z těch druhých – lidí velmi podobných voličům Donalda Trumpa nebo způsobu, jímž jsou z druhé strany vnímaní. Naštvaní bílí chlapíci, kteří mávají vlajkami, jsou homofobní a nejšťastnější, když mohou někomu působit bolest. Všichni muži jsou v tom filmu zlí nebo aspoň zbabělí (výjimku v tom ohledu představují jen jeden černoch a jeden zakřiknutý Hispánec). A pokud se náhodou jako zlí neprojevují na začátku, jejich chvíle teprve přijde. Uživatelsky vstřícný je Levinsonův film i v tom ohledu, že publikum intelektuálně nepřetěžuje – všechny svoje soudy formuluje velice doslovně a pro jistotu je ještě zopakuje. Možná ty soudy jsou ve vzájemném rozporu, okázalá forma to jistě vynahradí. V první půli se film pokouší ukázat, jak se z maloměstských lidiček stává rozzuřený, nemyslící dav. Finále ukazuje, jak je s tím davem násilně zúčtováno – od publika se v tu chvíli čeká nadšený potlesk a neřešení, co to vlastně celé znamená, hlavně když to těm ošklivým někdo spočítal. Vlastně se od něj čeká chování nemyslícího davu, aplaudujícího „katarznímu“ násilí. Ale asi nemá význam si s tím lámat hlavu. Jedna postava Assassination Nation odpovídá na otázku, proč udělala něco zlého, slovy: „Kvůli LOLům.“ Levinsonův film taky neexistuje kvůli ničemu jinému.

Assassination Nation (USA, 2020), scénář a režie: Sam Levinson, hrají: Odessa Young, Hari Nef a další. V nabídce Netflixu.