Humanistický brněnský filozof František Matouš Klácel si pravděpodobně od toho výletu sliboval něco úplně jiného, než jak pak dopadl. Pozval paní Němcovou i s dětmi do České Třebové, on byl odtamtud, že si udělají výlet do blízkých lázniček Hory Matky Boží, kde přespí. Možná měl i nějaké klátivé myšlenky… Jenže přijel také jeho přítel Jan Helcelet, který se Boženě líbil ještě jinak než dobrácký Klácel, ba už spolu na jaře něco měli. A tak se stalo, že paní Božena strávila s Helceletem pravděpodobně mileneckou noc „v komůrce ze dřeva“, čehož byl nešťastný Klácel ve vedlejší chatce nechtěným svědkem. Ráno prý měl od pláče zarudlé oči. Byl to konec Českomoravského bratrstva, idealistického spolku, který měl být založen na nejvznešenějších principech, jenže se do něj dostavil Eros. Nebo prostě realita v podobě rozkladného prvku, krásné a okouzlující paní Boženy.

Kupodivu tahle svým způsobem tragikomická a vlastně i filmová (chatka se otřásá, dobrák Klácel se klátí na loži…) epizoda zůstala v seriálu Božena opomenuta. Přitom je to jedna z mála opravdu „doložených“ skutečností „sexuálního charakteru“ ze života „naší paní Boženy“. Tady skutečně víme, že k něčemu reálnému došlo, dokonce kdy: v noci z 21. na 22. září 1851. Víme to díky zmínkám v dopisech, které jsou dosti zřejmé.

Příběhy lásky a cti

Jinak seriálu těžko může někdo vyčítat, že by se vyhýbal milostným scénám a zobrazoval život protagonistky opatrně. Právě naopak, její milostný život je tu představován názorně a způsobem, jenž by mohl neobeznámené publikum poněkud překvapit, ba jej vyděsit. I když už asi těžko: ten, koho to jen trochu zajímá, už dávno ví své, nebo aspoň tuší. Povědomí o tom, že klasička Němcová měla milence a „moderní“ názory, spíš přechází do druhého extrému, tedy do představ, že jich měla plno, že byla nezkrotná a nestoudná, promiskuitní a pomalu nymfomanka a že právě to na ní bylo vlastně úžasné, možná to nejlepší. Neboť to bylo přece to její rebelantství: stříhala to jednoho za druhým, Němcovi nasazovala parohy, jak to jen šlo, orgasmy lítaly.

Tak to ale také nebylo. Asi. Němcová měla milence, za život dohromady čtyři, ale nebyla promiskuitní, byly to vždy opravdové vztahy – byť mimomanželské. Manželství šťastné nebylo. Ona ty muže milovala, ale oni opouštěli ji. Byla, předpokládejme, sexuálně „normální“, ale nebyla nymfomanka: ano, Teréza Nováková se vyjádřila v jednom dopise o její „erotické zuřivosti“, ale to byl soud nejspíš značně přepjatý, daný pomluvami, možná ovlivněný Karolinou Světlou, která se s Němcovou rozešla nikoli právě v dobrém. Mimochodem, Světlá… V tom roce, kdy Němcová zemřela, tedy 1862, prožívá ona děj, který pak asi zůstane potenciálně „filmovatelným“, však také ho Otakar Vávra kdysi natočil (Příběh lásky a cti. Pamatujete?). Jde o její vztah s Janem Nerudou. Ten v nějaké podobě existoval, zůstalo po něm několik vášnivých dopisů od Nerudy a historka s cenným klenotem, který vdaná Světlá byla ochotna prodat, aby o čtyři roky mladšímu hejskovi (Nerudu hrál Jiří Bartoška) pomohla z dluhů. To se pak provalilo a byl z toho společenský skandál. Jak ale asi jejich „vztah“ vypadal, tedy jestli přerostl v milenecký, to vám už nikdo nikdy nepoví. Nevíme a všechno jsou jen dohady a představy, jak to asi tak mohli mít. Třeba opravdu zůstalo jen u nenaplněné touhy, kdoví.

„Cit pohlavní jedině nebyl u mne nikdy pohnutkou k milování, ani nebude, a jen co následek hlubší sympatie může mi být rozkoší…“ To napsala Němcová v roce 1857, kdy už to měla všechno za sebou, svému oddanému ctiteli, nikoli však milenci, Václavu Bendlovi, když mu psala konkrétně o Jurenkovi, kterému se jako poslednímu oddala. Jejich vztahu zase byl pravděpodobně svědkem on, plachý a zamilovaný Bendl: v podobném postavení gentlemanské oddanosti byl pravděpodobně celý život její „osobní“ lékař Josef Čejka. Většina Boženiných vztahů s muži byla totiž přátelská, z její strany.

Pravděpodobně. Protože všechno, nebo skoro všechno, jsou to dedukce, dohady, více či méně pravděpodobné rekonstrukce, jak to asi mohlo být. V mnohém určitě odůvodněné, ale jak to bylo „přesně“, to nikdy nevíme – a ani vědět nemůžeme a vlastně nemusíme. Pokud nejsme voyeuři, což tedy trochu jsme. Ani její životopisci to vědět přesně nemohou, a ti lepší to respektují. Intimní život je od toho intimní, že je skrytý, že se neukazuje ostatním, že se prožívá v soukromí, které v onom vzdáleném 19. století bylo striktně zachováváno a respektováno. Celé 19. století je věkem přísně oddělené „ložnice“ a „přijímacího pokoje“: do ložnice rodičů nesměly chodit ani děti (to přežilo někde i ve 20. století), o intimních věcech se zásadně nemluvilo před více lidmi, psalo se o nich nepřímo, v náznacích, symbolech a šifrách, které ovšem byly všeobecně srozumitelné. Ty byly často směšné: „setřel pel její nevinnosti“, někdy krásné, jak to uměla právě Němcová: nepřekonatelně v obraze trnu v noze Viktorčině, jejíž ránu zaváže myslivcův šátek. Sex vládl i tehdy všemu, ale sexuální život byl vymezen různými tabu, i když pochopitelně o něm každý nějak věděl – a každý s ním měl nějakou zkušenost, třebaže na různých úrovních. Lidé pro „to“ samozřejmě měli svá slova, ale těmi velmi šetřili, aspoň veřejně. My víme díky Máchovým „intimním“ deníkům, že se „picalo“, že se „fikalo“, že „ji odkryl pozadu a koukal na ni“ a že pak se „musela přehnout přes stůl“ a že má „mordyjánskou prdel“. Nebo že u toho Lori křičela „es tut weh“, tedy že to bolí. Také víme, že básník „po ránu ztropil onanii“. To si zapsal několikrát. Ale právě že Máchův intimní deník je podivná výjimka, každopádně v české „literatuře“ 19. století se nic podobného nevyskytuje, je to svým způsobem unikátní věc a záhada: také si ho Mácha psal jen krátce (na podzim 1836), šifroval ho a nikdo netuší, jaký s ním měl záměr. Třeba žádný, třeba to byla jen ona úkoj. Když ho Jakub Arbes roku 1884 rozluštil, zhrozil se toho a rozhodl se, že ho nikdo nepovolaný nesmí vidět. Ještě ve 30. letech se jeho držitel, historik Karel Jánský, chtěl soudit se surrealistou Bohuslavem Broukem, který ho chtěl otisknout, definitivně v Čechách vyšel až roku 1993. Chudák Lori (zemřela 1891), tedy objekt Máchových zápisků i dosti neurvalé vášně, ba posedlosti (vrcholící, když musela přísahat nad mrtvou matkou, že byla Máchovou první, respektive že předtím to nebylo dobrovolně), neměla celý život tušení, že něco takového po jejím Ignazovi zbylo, a nejspíš by se zděsila, jakými okolnostmi vstoupí do dějin.

Věčná rána Evina

Pochopitelně že to lidé dělali… A zajisté rádi a s chutí, muži i ženy. Ale přece jenom to byla hodně jiná doba a hodně jiná lidská společnost, ve které vládl jiný „zeitgeist“, ale také jiný „leibgeist“, duch těla, lze-li to tak říct. Vztah k tělu a tělesnosti byl značně odlišný, tělo bylo něco tajemného, něco, co se možná může ukazovat v učebnicích anatomie, ale na ty smějí pohlédnout jen muži – proto ten převrat, když Lambl udělá ženám přednášku o anatomii. V umění se samozřejmě ženský akt objevuje stále, ale to bylo pro aristokracii, běžný člověk se s tím setkával jen zřídka. Pochopitelně se to v průběhu 19. století měnilo, ale až do jeho konce je žena zásadně vnímána jako velmi odlišná bytost, jiný druh člověka, ne snad horší nebo méně hodnotný druh, to v něčem i naopak, ale jinak tělesně i duševně konstituovaný. Žena je senzibilní a pasivní, její schopnosti racionálního poznání a rozhodování jsou omezené, zato ale vládne imaginací, intuicí a stará se o potomstvo. Důležité je, že její tělesná substance je bytostně spojená s její „ženskostí“, která ji na jedné straně vyznamenává darem darovat život, ale odsuzuje do stavu permanentní ohroženosti a křehkosti, je to vlastně „věčně nemocná bytost“. Počínaje okamžikem menarche děvče vstupuje do nepřetržitého cyklu „nemocí“: měsíční menstruace, těhotenství, porod, kojení, šestinedělí, brzy další těhotenství… Na konci, pokud se dožije, konečně klimakterický klid.

Zásadní roli v tom měla křesťanská morálka, jež nebyla nějakou archaickou fikcí a souborem „nesmyslných“ a předpotopních dogmat a nařízení, ale skutečností, která do hloubky pronikala společností i procházela každodenním životem, kterému dávala tvar a obsah. Samozřejmě že byla velmi striktní a omezující: zakazovala předmanželský styk (pravděpodobně s malým úspěchem), naprosto zavrhovala mimomanželské poměry (šesté a deváté přikázání), takže cizoložník de facto neměl právo na odpuštění, neboť šlo o smrtelný hřích. Každý pohlavní styk (ten ovšem byl v manželství žádoucí a církev ho doporučovala, přičemž měl být libý oběma manželům) měl končit ejakulací, jedinou povolenou antikoncepcí byla metoda neplodných dní (velmi nepřesná), coitus interruptus byl považován za formu onanie, a tedy zapovězen – rozumný kněz ho však při zpovědi toleroval. S homosexualitou (sodomií) se vůbec nepočítalo. Modernímu nebo postmodernímu, prostě člověku naší doby vstávají vlasy hrůzou, ale možná není od věci na naše dávné (no, ne zas tak dávné) předky pohlédnout s trochou pochopení a empatie. Nad sexem tehdy totiž mnohem víc než dnes rozkládal svá temná křídla Thanatos, bůh smrti. Eros a Thanatos byli mnohem věrnější a pevněji sezdaná dvojice než dnes, takže prakticky každý pohlavní styk byl rizikový: ty „nelegální“ možností přenosu pohlavních nemocí (kolik jen velkých mužů skončilo jako syfilitické slintající trosky v blázincích – a kolik příjice zahubila žen?) anebo – a to se týkalo každého styku – prostě těhotenstvím. Každé těhotenství přinášelo nejen radost a starost, ale také doslova smrtelné nebezpečí pro ženu a dítě. Mimomanželské nebo nechtěné těhotenství byla pak tragédie, však také Němcová věděla, o čem píše, když vylíčila neštěstí Viktorky nebo třeba Hedviky v povídce Sestry: nešlechetný šlechtic ji svede, opustí, ona porodí mrtvé dítě a zemře žalem ve vězení pro matky vražednice. Neměli to naši předkové snadné, a přitom ten jejich svět vůbec nebyl tak špatný, když uvážíme, co po něm zbylo.

Tam patří i dílo a příběh Boženy Němcové. Patřila do toho světa, i když sama několikrát v dopisech napsala, že by se chtěla narodit o dvě stě let později, což by možná hned vzala zpět, kdoví. Jisté je, že o její intimitě toho víme podstatně víc než u jakékoli jiné české ženy té doby. Nesrovnatelně víc. Je to dáno tím, že nás to u ní zajímá, a pak tím, že po „tom“ zůstaly stopy. Zdrojem našich „vědomostí“ o jejím intimním životě jsou tedy především sdělení v dopisech (a dopisy jí adresované), které se dochovaly v počtu, že zaplnily čtyři svazky Korespondence, ale přesto v nich některé partie (některé vztahy) chybějí, nedochovaly se, byly zničeny, upraveny, „zcenzurovány“. Ale zachovalo se toho relativně dost, protože toho dost o sobě v dopisech napsala, ba dalo by se říct, že Němcová byla úžasná „dopisovatelka“, možná i na úkor svého vlastního literárního díla. Lze říct, že dopisy psala raději a snadněji než prózu, kterou ovšem měla ambici psát, a to už i z „profesionálních“ důvodů, neboť se opravdu cítila spisovatelkou a chtěla se tím živit – což v Čechách vůbec nebylo snadné, vždyť za jejího života se Babičky prodalo kolem patnácti set kusů, a to byl nějaký úspěch! Možná by žasla, jak jednou bude mít v Čechách úspěch ještě něco jiného. Zrudla by, nebo hrdě zvedla hlavu?