Několik měsíců života v izolaci má pro společnost i jednotlivce spoustu různě závažných následků, k těm méně toxickým patří i rozšíření jakési koronavirové nostalgie. Projevují ji lidé různých věkových skupin, ras i pohlaví, častěji ti, kdo žijí ve městech, zvlášť těch větších. Patří k ní stýskání si po dnech a večerech strávených na místech, kde se sešlo hodně lidí – v hospodách, na koncertech, v divadlech atd. Nový citový náboj ale díky ní získávají i obrazy těch atributů městského života, které by člověk dřív počítal mezi jeho stinné stránky. Jízda narvanou tramvají, v níž člověk řeší nanejvýš to, že mu někdo šlápl na nohu a že by mělo víc spoluobčanů používat deodorant, nikoli možnost nákazy. Chůze rušným místem, kudy všichni spěchají a jeden do druhého naráží, vůbec pouliční život, jehož častým projevem je to, že někdo někde iritujícím způsobem překáží.

Kvůli pandemii jeden přišel také o možnost zakoušet, řekněme, „velkoměstskou zpruzenost“. Známý pocit člověka, který se v lidském mraveništi snaží dosáhnout svého, jenomže se proti němu spikl celý svět, staví mu do cesty překážku po překážce. Změnu jízdního řádu, podivně fungující instituce a firmy a především lidi – hlučné či neschopné slova, podivně oblečené, neznalé zásad dobrého chování, vulgární nebo naopak příliš upjaté, obstarožní nebo přidrzle mladé, především ale přítomné – už to může samo o sobě stačit – a drze projevující svou existenci. A najednou to všechno zmizí, na chodnících poloprázdno, všichni ti „prudiči“ vlastně chybějí, člověku by se po nich snad až stýskalo.

Ta velkoměstská zpruzenost je také tvůrčí disciplína, zábavná stylizace, když ji někdo umí podat. Publikum se rádo dívá na lidi, kteří se vynalézavým způsobem navážejí do ostatních, říkají věci, jež by si divák sám asi říct netroufl. Je legrační ve své přehnanosti a je v ní taky možné vidět autentický projev „hassliebe“, rozporného citu, který mnoho lidí chová vůči bydlišti či místu původu – nacházejí další a další důvody jimi být iritováni, ale neměnili by. Newyorčanka Fran Lebowitzová (71) je umělkyní velkoměstské zpruzenosti. Dnešek je proto velice vhodná doba se s ní seznámit. Umožňuje to minisérie Předstírejme, že je to v pořádku (nepříliš inspirovaný a významově odlišný překlad původního titulu Pretend It’s​​​​ a City), který o ní a s ní natočila další newyorská instituce – režisér Martin Scorsese (78). Ve společnosti té upovídané paní můžeme strávit tři a půl hodiny, vyslechnout si její příhody a stesky, jak je podává na divadelních pódiích a v televizních studiích nebo v konverzaci s režisérem.

Lebowitzová do New Yorku přišla z malého města, protloukala se všelijak, časem se z ní stala populární sloupkařka, z výborů jejích časopiseckých fejetonů se pravidelně stávaly bestsellery. Už mnoho let ale trpí autorským blokem (nebo to aspoň říká). Místo psaní vystupuje v divadlech, kam si publikum chodí poslechnout její břitké výklady, v nichž nešetří nikoho, především dotazující se diváky. Minisérie je rozdělena tematicky, jednotlivé díly se věnují vztahu Lebowitzové k penězům, zdraví, umění a podobně. Scorsese hraje úlohu parťáka, odhodlaného hlasitě se smát každému jejímu vtipu, což může působit až rušivě, zároveň to ale ukazuje nějakou důvěrnost jejich vztahu, člověk sleduje dva starší lidi, kteří se znají už dlouho, i pohled na takovou samozřejmou a rozesmátou družnost může v čase izolace působit osvěživě. Ti dva toho hodně pamatují a v životě svého města hodně znamenají. A  právě město New York je téma, které těmi třemi a půl hodinami prochází. Rozebírány jsou jeho dysfunkce a absurdity, upadající architektura, upadající společnost – některé aspekty soudobé kultury si Lebowitzová vskutku vychutnává. „Martin Scorsese idolizuje neurotickou, protivnou, neustále si stěžující židovku-důchodkyni z New Yorku. Prázdný a zbytečný portrét stížností jedné nevýznamné osoby,“ napsal k tomu jeden zjevně neuspokojený uživatel ČSFD, dá se to říct i tak.

Jenomže Fran Lebowitzová si na New York dokáže stěžovat způsobem, který v člověku probudí touhu vyrazit a všechnu tu popisovanou „prudu“ zažít. Smradlavou podzemní dráhu, neurvalé lidi na chodníku, kravál na Times Square, zčazené taxikáře, kteří netuší, kam jedou. Scorsese její výklady ilustruje dobře vybranými písněmi a filmovými ukázkami; když Lebowitzová vypráví legrační story o tom, jak ji ulicemi honil proslulý jazzman Charlie Mingus, archivní záběr ukáže, jaký to asi mohl být zážitek, vidět toho člověka hrát, spadla mi čelist, když se na obrazovce objevilo pár záběrů ze zkoušky Marvina Gaye s kapelou někdy v 70. letech. Z New Yorku toho v minisérii moc vidět není, slova Fran Lebowitzové ho ale evokují velmi barvitě. Vypravěčka taky představuje jeden výrazný newyorský typ – upovídaná a jízlivá židovská dáma. Kdo jiný by měl člověku pomoci přenést se v duchu do města, které nikdy nebylo proslulé svou přívětivostí, jež je pověstné tvrdohlavostí, umanutostí a někdy taky agresí svých obyvatel, jejichž hlavy jsou plné názorů, o něž se neváhají podělit?

Kdyby Fran Lebowitzová ve svých pohotových „jednořádkových vtipech“ shazovala nějakou jinou metropoli, její povídání by asi v publiku nevyvolávalo takový zájem, takovou reakci. Jenomže New York patří všem – aspoň v určitých generacích. Je to město a taky sen o něm, sdílený a familiární. Byl jsem v něm jenom jednou, ale taky jsem to zažil – ten pocit vplynutí do něčeho vzrušujícím způsobem nového a zároveň důvěrně známého. Ano, všechno je na svém místě, ve sklepení ošuntělého činžáku je skutečně okouzlujícím způsobem „jetý“ bar, v otřískaném klubu hraje skvělá kapela, kterou nikdo nezná a možná ani nikdy znát nebude, po Páté avenue frčí limuzíny, bezdomovec nabízí ke koupi podezřele vyhlížející šunt, a když mu dáš cigaretu, zatancuje, nebo spustí apokalyptický proud urážek, když z tebe nevymáčkne pár drobáků. Taxíky jsou žluté a řídí je lidé, které bys z fleku mohl vyučovat základům angličtiny. Vzduch je v teplých měsících rozpálený, vlhký a ulepený špínou. A to město nikdy neztichne, nedá ti pokoj, i když se snažíš usnout, doléhá na tebe přes okno, ten šum, to hučení občas proříznuté zvukem sirény nebo lidským hlasem, dává ti najevo: Jsem tady a ty bys měl být ve mně, neválet se a místo toho přispívat k tomu nekončícímu šrumci, o něco přicházíš, měl bys to v těch ulicích umanutě hledat, vystavit se všemu tam venku, snést všechna rizika v naději, že se ti to město předvede v plné a podivně paradoxní kráse. Jeho největší atrakcí nejsou budovy, ale lidé, ta kontrastní barevná, neurotická změť, přelévající se mezi mrakodrapy.

Protože New York přece není a ani by neměl být metropolí krásy, místem, kde člověk zakusí harmonii, ale městem, které ho pořádně zmáčkne, dostane z něj všechno – od nejlepšího k nejhoršímu. Když v něm jeden dokáže přežít, nebo se dokonce prosadit, může v tom najít definitivní potvrzení svých ambicí, ale zadarmo to nebude a většina lidí při pokusu o to taky odpadne. Protože tam nic nedostanou zadarmo a – jak říká Fran Lebowitzová – i ten nejbanálnější úkon se tam může změnit ve drama epických rozměrů. Je to podle ní místo pro skutečně dospělé lidi, dětinové mohou dál tvrdnout v metropolích, kde všechno jakžtakž funguje a lidé jsou k sobě jakžtakž slušní, jejich chyba, když nemají na víc. To snění o New Yorku je taky – opět především v mé generaci – spojené s podobou toho města v určitém období, shodou okolností v časech, které zažila právě Lebowitzová a ve filmu zachycoval Martin Scorsese. Časech pro New York jako městský organismus velice drsných, kdy zločinnost byla obrovská, stejně jako rozpočtový deficit, nefungovalo nic a město bylo před bankrotem. A zároveň v něm vznikaly ty veliké věci, protože v tom rozpadu vyzařovalo velikou energii. Vznikal kulturní odkaz, z něhož v nějaké míře žije ještě dnes. Impulzivní a sebedestruktivní mafiáni ze Scorseseho filmů se v téhle verzi vysněného New Yorku potkávají s „Pepkem“ Doylem z Friedkinovy Francouzské spojky, k tomu všemu hrají John Coltrane, Television nebo začínající Patti Smith, sleduje to Lou Reed a tváří se při tom arogantně a znuděně, protože New York si na nějaké hippie sluníčkové legrácky prostě nehraje, důvěryhodná a nebezpečná otřískanost je víc než jásavé barvičky. A Fran Lebowitzová vysvětlí, že i tenhle sen o New Yorku dost možná bledne v tom dnešním městě, které už jen kopíruje způsob, jímž se původní newyorské mrakodrapy kopírují někde v Dubaji. V myšlenkách na to se koronavirová nostalgie může změnit v nostalgii bez přívlastku, smutnící nad pomíjivostí všeho a těšící se nadějí, že metropole, která z vrcholu úpadku možná upadá k fádní a uživatelsky vstřícné funkčnosti, ze sebe ten rádoby vlídný nános jednou oklepe. To vysněné město přece musí být věčné.