Atmosféra na sítích je trochu vzrušenější, doba je taky přece jenom vykloubenější, než bývá v kraji zvykem. A v jiných krajích třeba ještě víc – v Americe by o tom mohli vyprávět. Názorů na to, co se tam právě děje, je plný internet. Zhusta jsou formulovány velice exaltovaně, dramatičnost chvíle si to zjevně žádá. Často citovaný (mnou taky) konzervativní komentátor Ross Douthat k tomu na Twitteru přičinil velice případnou poznámku: „Ten film je čím dál temnější, ale pořád ho režírují bratři Coenové.“

To je pravda hned ve dvou ohledech. Mluvit o probíhajících událostech jako o filmu není nijak novátorské, v případě vpádu na Kapitol a reakcí na něj je to ale namístě víc než jindy. Tahle odehrávající se historie je víc „filmová“, hodně lidí (včetně mě) ji také jako film začalo vnímat – přímý přenos z řádění v Kapitolu pro ně představoval překvapivou náhražku za jinou filmovou podívanou, kterou si na večer 6. ledna naplánovali. A samozřejmě ta akce měla filmové parametry – jako kulisa sloužila ikonická stavba toho typu, který v katastrofických filmech filmaři rádi nechávají spektakulárně vybuchnout anebo ji jinak srovnat se zemí, aby ilustrovali, že co popisují, je nezměrné, lidské zkušenosti se vymykající, epochální. A musím uznat, že „režisérům“ vpádu na Kapitol se tohle docela povedlo, nemalá část publika jejich film vnímala se značně pokleslou čelistí. Podstatné ale je, koho Douthat označuje za režiséry.

Někteří čtenáři možná už tuší, že Joel a Ethan Coenovi patří mezi moje nejoblíbenější filmové tvůrce. Vnímat v nich autory toho „filmu“, jejž právě sledujeme, nám může pomoct dostat se blíž k podstatě reality, již ten snímek zobrazuje. Spousta lidí, včetně mnoha z těch, kdo na Kapitol zaútočili, se domnívá, že to je film, který vypráví velký příběh, v němž jde nějakým způsobem o všechno. Někdo něco naplánoval a pokusil se to provést (ukradl volby, nebo naopak chtěl uskutečnit převrat), došlo k velkému střetu, který má vítěze a poražené, a ta velká story bude nějak pokračovat dál. Může to dopadnout pro ty či ony špatně, ale ten střet nepostrádá velikost a smysl. Ve filmech to tak bývá, protože od nich taky chceme, aby v nich věci dávaly smysl, jednání postav bylo řádně motivováno, v příběhu existovala nějaká jasná kauzalita, činy měly důsledky, konstrukce vyprávění byla pevná a logická, byť by třeba ta logika byla nejdřív skrytá a byla vyjevena až v překvapivém závěru. Pro filmy Coenových je ale charakteristický způsob, jakým do svých příběhů zapojují nepředvídatelnost pramenící často z hlouposti aktérů nebo jejich dezorientovanosti, fixace na nějaký nonsens, totálně nerealistického odhadu vlastních schopností a podobně. Jsou to díla, v nichž blbost může hrát podobnou roli jako úradek osudu v řecké tragédii. Nastartuje mechanismus v něčem skutečně osudový, na konci někdy bývá docela dost mrtvých, ty filmy obsahují prvky grotesky i tragédie, jenom poměr bývá různý. Ne že by u Coenových nepůsobily také nějaké jiné síly a stupidita a absurdita byly vždy prezentované jako základní princip fungování světa, který postrádá jakékoli tajemství. Na to jsou bratři příliš dobří umělci a pozorovatelé světa. Ale lidé, kteří se v nich pokoušejí dobrat pravdy raciem, vyvozováním logických závěrů ze situací, jež dala do pohybu nahodilá absurdita lidského chování a uvažování, dost často na nic nepřijdou. Připustit si, že to současné drama nerežíruje Michael Bay, ale bratři Coenové, by představovalo významný pokrok v udržení společenské mentální hygieny. Šanci upustit od hrdinských fantazií předpokládajících smysl tam, kde ho moc být nemusí, relativizovat tu pochybami netrpící veledůležitost, s níž lidé vstupují do názorových střetů. Možná i trochu zkrotit apokalyptické zděšení nad zešílevším světem – jistě, trochu cvokatí a taky je stejně groteskní jako vždycky. Protože Coenové – při vší jejich sžíravosti – jenom neodhalují lidskou nablblost a její důsledky, v jejich filmech také bývá záchvěv skutečného smyslu, který lze najít hlouběji a vůbec jinde, než kam dosáhnou kombinační schopnosti aktérů jejich příběhů.