Americký film Jako v bavlnce (I Care a Lot) je příklad díla, které mohlo (a snad i mělo) být o hodně zajímavější, než je. Zapadá mezi společenskokritické, satirické filmy, v nichž se míchají žánry (podobný je v tom ohledu třeba snímek Nadějná mladá žena), v něčem ale staví soudobé kinematografické konvence na hlavu. Jeho hlavní postavou je ambiciózní žena, která se snaží prosadit v mužském světě, žije v lesbickém vztahu a i v jiných ohledech naplňuje typus soudobé kladné hrdinky.

Jenomže to žádná kladná hrdinka není, naopak. Velice výmluvná je v tom ohledu scéna ze začátku příběhu – hlavní hrdinku Marlu Graysonovou (Rosamund Pike) zastaví na ulici muž, který vypadá jako typický obyvatel „Trumpistánu“ – mírně ošuntělý bílý chlapík středního věku v baseballové čepici. Sprostě a, dalo by se říct, mizogynním způsobem ji uráží. Ona ho ovšem elegantně setře, demaskuje ho jako zaostalého chlapíka, který nesnese konfrontaci se sebevědomou ženou, a vítězoslavně odfrčí. Podobné scény bývají do filmů zařazovány v očekávání potlesku na otevřené scéně, dobro to až katarzním způsobem natřelo zlu. Jenomže Marla Graysonová v žádném případě dobro nereprezentuje, je to monumentální, bezohledná, amorálních mrcha.

Má rozjetý velice výnosný kšeft. Působí jako legální opatrovnice starých lidí, kteří byli – třeba kvůli nástupu alzheimera – zbaveni svéprávnosti. V praxi to funguje tak, že si vyhlédne oběť, spřátelená lékařka zpracuje potřebnou diagnózu, nešťastný senior je proti své vůli odvezen do spřáteleného domova důchodců, který mu účtuje předražený pobyt. Marla zatím z titulu opatrovnice rozprodá majetek oběti. Postižení penzisté i jejich rodiny jsou proti tomu bezmocní, Marla je u soudu utluče těmi správnými soucitnými řečmi, na odiv stavěnou empatií. O ženské padoušské postavy je dnes nouze a ve filmu chybějí, dost možná víc divačkám než divákům. Jako v bavlnce je pokus nějakou takovou vytvořit, navíc ve velice současné variantě. Jenomže ten pokus moc nevyšel, i když se snímek za úplnou katastrofu označit nedá.

Filmová Marla je postava značně jednorozměrná, což by z principu nemuselo vadit, a to, že autoři nepřicházejí s nějakou její anamnézou, se dá brát spíš jako přednost. Padoušství hlavní postavy by ovšem mohlo a potřebovalo být trochu jiskrnější a třeba i přepjatější. Něco podobného by se ostatně dalo říct i o ostatních složkách filmu. Ten vypráví, jak se sebejistá Marla dostala „do problémů, když si vyhlédla jednu potenciálně velmi výnosnou „klientku“ a začala ji „vytěžovat“, jenomže nevěděla, že ta paní má velmi nebezpečné konexe. Marla a její přítelkyně Fran (Eiza González) se střetávají s ruskou mafií, reprezentovanou kápem Romanem (Peter Dinklage), každá strana v tom boji zpočátku využívá svoje charakteristické zbraně – Marla umí manipulovat systémem ve svůj prospěch, mafie umí... jiné věci. Film se tak ale dostává od zběžně načrtnuté společenské satiry k černé kriminální komedii, která ale není ani moc černá, ani moc legrační, ani moc napínavá. Postavy zločinců v sobě nemají dost krvavé komičnosti, blíž mají k obyčejné troubovitosti. Ruská mafie tady není vylíčena jako zrovna efektivní organizace, její členové jsou v některých ohledech až nepoučitelní – viz třeba jejich zlozvyk uvést do pohybu složitý mechanismus zabití někoho a nezkontrolovat si, zda ten proces skutečně dospěl k požadovanému výsledku. Ale především – ne každá idiocie musí nutně být komická. Horší je, že ze story o odpudivé ženě se stává příběh o osamělé ženě vzdorující kriminální organizaci a fandit zrovna Marle se jednomu moc nechce. Finále s morálním ponaučením do filmu spadne náhle a moc přesvědčivě nevyznívá. Autoři filmu Jako v bavlnce si vybrali zajímavou premisu, dobře obsadili hlavní roli, ale dál si moc nevěděli rady, anebo toho možná chtěli říct a ukázat hodně, ale nevyšlo to. Většina autorů dopadne nějak takhle, mezi všemi těmi nezdary má ale Jako v bavlnce přece jen nějakou osobitost.

Jako v bavlnce (USA, 2020), scénář a režie: J. Blakeson, hrají: Rosamund Pike, Peter Dinklage a další, uvádí Netflix.