Adekvátní ohlédnutí za divným rokem 2020

Oscaři hledají identitu a ztrácejí relevanci

Adekvátní ohlédnutí za divným rokem 2020
Oscaři hledají identitu a ztrácejí relevanci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Letošní vyhlašování ocenění Americké filmové akademie bylo vlastně adekvátním ohlédnutím za divným rokem 2020. Divným nejenom kvůli pandemii, která drasticky omezila uvádění filmů v kinech a taky zkomplikovala vznik snímků nových, ale i kvůli společenským pohybům na současném Západě a především v USA, nástupu politiky identit. Paradoxním důsledkem rozmachu „identitářství“ je, že z Oscarů se stal ceremoniál jaksi bez identity, v němž kategorie a vůbec smysl toho všeho jsou definované čím dál vágněji. Pořadatelé deklarují zájem být relevantnější, reflektovat měnící se společnost a měnící se svět filmu, výsledkem je ale zatím cena, která tak docela neví, čí je.

Výmluvná byla v tom ohledu ta asi největší kontroverze, která byla s letošním udělováním Oscarů spojena. Pořadí cen bylo tentokrát jiné, jako poslední byl vyhlašován Oscar za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Vítězem se stal Anthony Hopkins, představitel hlavní role ve filmu Otec, nebyl v sále přítomen, cenu v zastoupení převzal Joaquin Phoenix. Jistě, z okamžiku, který měl představovat finále slavnostního večera, se kvůli tomu stal trochu antiklimax. Množství nespokojených reakcí v médiích a na sociálních sítích se ale týkalo něčeho jiného. Oceněn podle nich měl být Chadwick Boseman, nominovaný za výkon ve filmu Ma Rainey – matka blues. Nepochybně výborný černošský herec a dle četných svědectví i velice charakterní a charismatický muž, který loni ve třiačtyřiceti letech zemřel na rakovinu, měl ji čtyři roky, věděli o tom jen jeho nejbližší. Je snadné pochopit, že hodně lidí Bosemanovi toho posmrtného Oscara přálo. Zarážející ale je, kolik jich bylo překvapených, že cenu získal Anthony Hopkins. Člověk, který by se na skladbu letošních nominovaných díval optikou starou deset, patnáct let, by dokonce měl jeho vítězství za prakticky jisté. Velký herec v roli nemohoucího, nemocného člověka, nebojí se v ní nevypadat dobře, ukázat křehkost. Navíc ve filmu, který má závažné téma týkající se mnoha lidí, způsobem divácky přístupným, zároveň ale působícím inovativně – pokouší se přiblížit člověka trpícího Alzheimerovou nemocí. Je to filmová adaptace populární divadelní hry, která je také – poněkud temnějším způsobem – zábavná, může místy připomínat detektivku nebo horor, publikum nijak nepřetěžuje, tváří se možná hlouběji, než ve skutečnosti je. „Oscarovost“ sama. Ma Rainey taky vychází z dramatu pro divadlo, na filmu to je ovšem vidět skutečně hodně, výkony obou hlavních představitelů jsou výborné, celek filmu je ale dost limituje. Oscar pro Hopkinse by nedávno byl „tutovka“, letos je z něj ale „překvápko“. Čím to?

Ten, řekněme, tradiční a nyní opouštěný model Oscarů byl několikahodinová reklama na Hollywood. V jednom divadle se sejde mnoho slavných lidí v exkluzivních modelech a dlouho čekají, kteří z nich si odnesou ty sošky a dostanou příležitost se po vyměřenou chvíli na pódiu dojímat. To všechno budou sledovat miliony lidí, protože jim na těch shromážděných hvězdách záleží, viděli nominované filmy, mají mezi nimi svoje favority (vůbec nejsledovanější přenosy Oscarů v posledních desetiletích byly ty, během nichž zvítězily divácké hity TitanicNávrat krále). Sledují lidi, jež jsou zvyklí vidět v rolích dramatických postav, jak prožívají svoje osobní drama, napjatě čekají, prožívají vítězství a prohry. Výběr těch oslavovaných filmů odpovídá, řekněme, měšťanskému vkusu – inzerují svou závažnost, zároveň jdou po srsti, není na nich nic skutečně znejisťujícího, velké příběhy, velké city zpracované dle požadavků dobového většinového vkusu. Člověku, který má zájem o filmové umění, to k zorientování moc nepomohlo, jako ukazatel, co z produkce toho kterého roku má nějakou trvalou hodnotu, to často taky neposloužilo. Ale byla to cena nějakým způsobem čitelná.

V posledních letech ovšem došlo k rozchodu cen Akademie a publika a diváctvo to dává znát – příliš se nezajímá. Sledovanost udílení Oscarů se propadá rok od roku hlouběji (v době vzniku tohoto textu ještě čísla z letošního roku nebyla známa, všeobecně se ale očekávalo, že budou strašlivá). Úspěch na Oscarech, nebo aspoň přítomnost mezi nominovanými už nefungují jako impulz pro zvýšení diváckého zájmu a následný komerční úspěch. Moc lidí je nevidělo a ocenění či nominace na tom moc nezmění.

Nejvíc nominací, deset, letos získal film Davida Finchera Mank z produkce streamovací společnosti Netflix (viz recenzi v Týdeníku Echo č. 51/2020), nakonec získal ceny za kameru a výpravu. Podle serveru Flix Patrol, který se snaží určovat popularitu streamovaných filmů, se přitom nedostal ani mezi pět set nesledovanějších titulů za posledních dvanáct měsíců. Loni získal Oscara pro nejlepší film korejský Parazit, v době udílení cen stržil v amerických kinech 37 milionů dolarů, což je na korejský film jistě hodně, v absolutním měřítku to ale není nějak ohromující výsledek. Pořád je to ale víc než součet globálních (!) tržeb osmi letos nominovaných snímků v kategorii Nejlepší film. Agentura Guts + Data po vyhlášení nominací dělala průzkum mezi patnácti stovkami filmových fanoušků o tom, zda jsou si vůbec vědomi existence konkrétních nominovaných snímků. U nejznámějšího z nich – dramatu Jidáš a černý mesiáš – ta známost nedosáhla ani poloviny (46 procent). Jistě, význačně se na tom podílí pandemická situace, kvůli níž byla mnohde zavřená kina a také se zastavila i hollywoodská propagační mašinerie, která lidem o existenci filmů dává vědět.

Neznámý film se samozřejmě nerovná špatnému filmu. Nejúspěšnější byl na letošních Oscarech snímek Země nomádů, který získal cenu pro nejlepší film, nejlepší režii (Chloe Zhao) a nejlepší herečku v hlavní roli (Frances McDormandová). Je to dílo, jaké by před pár roky na Oscara nemohlo ani pomýšlet, dokumentárně stylizované a z větší části obsazené neherci, nijak zvlášť dějové. A taky je to, myslím, film nadaný jakousi tichou silou, spíš než sociální drama o současné Americe pojednává o smutné magii života na cestě, ohlížení se za vlastním životem a vhlížení horizontu jeho konce, o krajině a lidských stopách v ní a taky o možnosti odejít z té země prakticky beze stopy. Ocenění pro Zemi nomádů navíc má i pozoruhodnou politickou dimenzi – na čínském internetu byly zprávy o vítězství rodilé Číňanky Chloe Zhao potlačovány kvůli jejím kritickým vyjádřením o tamním režimu. Zároveň je ale Země nomádů jediný film, který bych označil za silný. Nějaký posun od mainstreamové tuctovosti k méně populárním, ale umělecky o to hodnotnějším „perlám“ pro diváka vybraného vkusu nenastal, prostřednost jednoznačně dominovala. Nakonec tam člověku v hlavních kategoriích chyběl aspoň ten Nolanův Tenet, kterému se v recenzi docela vysmál, protože jako dramatické dílo skutečně za moc nestojí. Ale byl to aspoň pokus přijít s něčím skutečně neobvyklým, v dobrém i špatném slova smyslu spektakulární. Pořád lepší než na letošních Oscarech často přítomná nijakost, občas ospravedlňovaná žádoucím způsobem angažovaným vyznění.

Příští rok bude líp, může se utěšovat optimista. Proběhnou všechny ty odkládané premiéry velkých trháků, začne se zas plus minus normálně točit. Ale na těch z hlediska Oscarů zásadních problémech se toho moc nezmění. Film bude pořád pod tlakem streamovacích služeb, které nějaké různorodosti moc nepřejí. Tradiční forma oscarového filmu – toho „měšťanského“ dramatu spíš pro dospělé publikum – bude dál absentovat, protože studia jsou orientovaná především na podívanou pro mladší diváctvo. A jistě bude pokračovat i sledování diverzity, které mělo ceny posunout k větší společenské relevanci a v ideálním případě k nim přitáhnout i to publikum, které se na dřívějších Oscarech necítilo dost zastoupené. Letos bylo na Oscary nominováno nejvíc žen v historii, velké zastoupení měli tvůrci z řad černých Američanů, poprvé vyhrála korejská herečka (Yuh-Joung Yun) za výkon ve vedlejší roli ve filmu Minari. Je to důsledek kritiky malého zastoupení menšin na Oscarech a souvisejících změn v Akademii, snahy dosáhnout větší společenské relevance. Jenomže ta společnost – včetně těch dřív nezastoupených žen, příslušníků menšin a dalších – je za relevantnější, zdá se, nepovažuje, její zájem o ně prudce klesá. Nikoli kvůli národnostní nebo jiné skladbě nominovaných, spíš kvůli jejich filmům. Možná letošní Oscaři skutečně ukázali budoucnost, jak se občas píše. Tou budoucností ale může být oslavování jaksi oficiózního umění, které zajímá především úzkou a jasně vymezenou skupinu lidí, pro něž umělecká hodnota (třeba různě chápaná) nepředstavuje prvořadé kritérium. Tvorby, jejímž smyslem je splňovat nějaká zvenčí určená kritéria, být „emancipované“ od publika, ale o to víc závislé na oborovém establishmentu. Také bude naplňovat představu nějakého měšťanského, nebo dokonce měšťáckého umění, jenom ty davy kolem červeného koberce se budou postupně vytrácet.

1. května 2021