Film Nadějná mladá žena jako obraz americké reality?

Ze života osamělých mstitelek

Film Nadějná mladá žena jako obraz americké reality?
Ze života osamělých mstitelek

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Svět hraného filmu a televize má oproti skutečným událostem fázové zpoždění, nějakou dobu trvá, než proměněnou realitu zpracuje. Platí to i pro současné aktivistické vzepětí v západním světě, k němuž se většina Hollywoodu a většina jeho institucí hlásí. Na plátnech (jsou-li kde otevřená nějaká kina) se naplno rozjela kampaň MeToo, zatímco v ulicích a pokrokových médiích už v nějaké míře vyklidila pole prosazování soudobého pojetí antirasismu. K tomu „revolučnímu kvasu“ patří nejenom nová témata, ale i deklarovaná vůle po institucionální změně – novým normám chování, novému personálnímu složení institucí, firem a taky štábů. A objevují se rovněž erbovní díla toho proměněného světa filmu, jimiž má význam se zabývat i jako předzvěstí podoby přicházejícího, etablujícího se mainstreamu. Rozhodně k nim patří i ceněný snímek Nadějná mladá žena, dílo herečky a režisérky Emerald Fennellové (např. představitelky Camilly Parker-Bowlesové v populárním seriálu Koruna). Je to hyperbolické, lehce komediální „MeToo drama“, setkalo se s kritickým uznáním, mluví se i o oscarových šancích.

V kinech se film ze známých důvodů neobjevil, jeho zhlédnutí je možné zaplatit si na některých streamovacích službách. Snímek je poněkud přeceněný, rozhodně ale ne nějak hrozný, dobře se na něm ilustruje obecnější problém zapáleně angažované kinematografie. Jednoznačné poselství si vynucuje jednoznačnost díla i v jiných ohledech – třeba charakterizaci postav. A pokud by snad autor či autorka chtěli svého hrdinu ukázat ambivalentněji, plastičtěji, tak jim to zamýšlené vyznění nakonec stejně nemusí dovolit.

Film režisérky Emerald Fennellové v obraze ironicky akcentuje líbezné barvičky (na snímku Carey Mulliganová a Bo Burnham). - Foto: Focus Features

Film Nadějná mladá žena je příběh pomsty (v textu bude několik spoilerů), je možné v něm vidět „vzdáleného příbuzného“ známého dramatu Přání smrti (1974). Má s tím filmem cosi společného, jakkoli v jiných ohledech se výrazně liší, je jeho „feminizovanou“ variantou – nejenom kvůli pohlaví hlavní hrdinky, ale také příběhem a stylem jeho vyprávění. Pro oba ty filmy je centrální sexuální zločin, který hlavní postavu přivede na dráhu mstitele, oba vyprávějí o pomstě nějakým způsobem extrémní, oba se také pokoušejí nějak zachytit ducha doby. Přání smrti reaguje na otřes, jímž americká společnost prošla kvůli skutečně dramatickému vzrůstu násilné kriminality; mezi roky 1960 a 1970 stoupl počet násilných zločinů v USA o 126 procent a do roku 1980 o dalších 64 procent. Newyorský architekt Paul Kersey (Charles Bronson) je mírumilovný muž, odmítl narukovat do korejské války z důvodů svědomí. Jednoho dne je ale jeho manželka zavražděna a dcera znásilněna bandou lumpů, která se vloupe do jejich domu. Pacifistický Paul se promění v krvelačného mstitele, chopí se zbraně, jíž dřív opovrhoval, a loví jí a zabíjí grázly v ulicích. Postava mstitele bývá ve filmech rozporná, protože sama pomsta je rozporná – aspoň z hlediska morálky křesťanského Západu. Paul Kersey z Přání smrti může působit jako zaťatý, posedlý muž, příkoří, které pro něj autoři připravili, je ale natolik krajní a jeho protivníci natolik odporní, že se diváci mohou cítit oprávněni aplaudovat jejich násilnému skonu.

Cassie (Carey Mulliganová), hrdinka filmu Nadějná mladá žena, nikoho nezabije. Nepohybuje se v ulicích New Yorku, kde násilničtí zločinci čekají na každém rohu, ale v idylicky působícím světě menšího amerického města, který kamera Benjamina Kracuna kreslí v barvičkách rozjásaných jako ze žurnálu. Podobně i hrdinka je většinou velice upravená, zářivě dívčí, s nehty namalovanými v barvách duhy. Je v tom jistě velká ironie, stejně jako v názvu filmu. Cassie už tak docela není „nadějná mladá žena“, jenom jí kdysi bývala. Teď je ve věku, kdy její vrstevnice mají rodinu, rozjetou kariéru, případně obojí. Ona ale ještě pořád bydlí u rodičů, pracuje jako obsluha v malé kavárničce, nemá vztah a ani o žádný neusiluje, bývala přitom velice nadaná studentka medicíny, předpovídala se jí velká budoucnost. Cassie má ale ještě skryté povolání. Po večerech vyráží do nočních klubů a hraje tam návštěvnici, opilou tak, že o sobě skoro neví. Čeká, až se jí ujme nějaký pán, bude předstírat starostlivost, nabídne jí doprovod, dovede ji – často nějakým manipulativním způsobem – k sobě domů a tam se s ní pokusí vyspat, bez ohledu na to, že se zdá zjevné, že žena má v sobě příliš alkoholu, aby k tomu dala souhlas nebo vůbec jakkoli projevila svoji vůli. Ve chvíli, kdy ti ohleduplně se tvářící predátoři mají dojem, že triumf je blízko, Cassie shodí masku a dá jim drsnou lekci. Má pro to osobní důvod, její nejlepší přítelkyně Nina se za studií stala v podobném stavu obětí znásilnění na studentském večírku, další část návštěvníků mu pobaveně přihlížela a pachatele povzbuzovala. Nina se snažila pohnat násilníky k odpovědnosti, její obvinění ale škola brala na lehkou váhu, zatímco ti, kdo se na ní dopustili zločinu, nerušeně pokračovali ve studiu, traumatizovaná dívka se propadala do depresí, spáchala sebevraždu. Zdrcená tím, co se stalo její kamarádce, nedostudovala ani Cassie, přestala být tou „nadějnou mladou ženou“, její život ustrnul, po večerech jenom „vychovává“ další potenciální násilníky. Pak ale zjistí, že muž, který Ninu kdysi znásilnil (v současnosti úspěšný lékař), má před svatbou. Cassie vyrazí na stezku tentokrát důkladnější pomsty.

Cassie (Carey Mulliganová) vyráží na stezku pomsty. Může ve světě zlých mužů uspět? - Foto: Focus Features

Postava mstitelky sexuálního násilí byla populární v tzv. exploatační kinematografii sedmdesátých let, nějaká vyvinutá krasavice se stane obětí důkladně zobrazeného znásilnění a pak dá těm lotrům co proto, umí se totiž rvát a střílet lépe než oni, zvlášť když si na to oblékne co nejtitěrnější bikiny... Nadějná mladá žena je protikladem takového typu snímku: sexuální násilí v něm není ukázáno vůbec, i ve scéně, kde hrdinka sleduje video se znásilněním, je zabírána jenom Cassiina tvář. Film také neukazuje hrdinku, která by se mužům fyzicky vyrovnala, Cassie si je vědoma jejich převahy v tom ohledu, v jedné klíčové scéně ji také pocítí. Cestou k finále absolvuje několik setkání s lidmi, kteří se na Nině tak či onak provinili, a Cassie s nimi jejich selhání probírá, většinou se to ale podobá nějakému zrychlenému sestřihu debat, jež se na podobné téma vedou na sociálních sítích, protivníci mstitelce jen přičinlivě nahrávají na dost předvídatelné smeče. V té jednoznačnosti se ztrácí ambivalence hlavní hrdinky – Cassie není pouze „poslední spravedlivá“, je to taky žena nějak umanutá, odhodlaná nikdy se nepřenést přes svoje trauma. Značně ambivalentní, možná až šokující je i první ze dvou konců, které film má. Kdyby u něj autorka zůstala, byl by její snímek asi výraznější, bohužel za něj přidala ještě vyvrcholení další, které publikum uklidní a vyladí na to správné poselství.

Přání smrti před lety vyvolalo také prudce odmítavé reakce, psalo se o něm jako o „fašistickém filmu“, který aplauduje jakémusi „konečnému řešení“ – všechnu tu verbež prostě vystřílet. Zároveň ten film reagoval na nějakou reálnou situaci; prudký růst násilné kriminality ve velkých městech musel pro jejich obyvatele znamenat velkou a nedobrou změnu, číst si každý den v novinách o dalších a dalších vraždách člověku na klidu jistě nepřidá. Vazba na realitu je ale u Nadějné mladé ženy a dalších podobných děl jaksi volnější. O sexuálním násilí se dnes určitě víc mluví, rozšiřuje se jeho definice. Ale nedá se říci, že by se stávalo častějším. Typickým příběhem sexuálního násilí na vysoké škole není obdoba story traumatizované a nevyslyšené filmové Niny, spíš velice mlhavé a často dost sporné kauzy související se soudobou seznamovací kulturou. Úkolem filmového umění samozřejmě není ukazovat výhradně typické situace, byť založené na faktech, nevybočit z mezí pravděpodobnosti a realistické popisnosti. Autorka ale příběh své hrdinky předkládá jako elementární zkušenost žen v dnešním světě – být bezmocná proti násilnickým sklonům mužů, vědět, že se nedovolá práva. A především vědět, že všichni muži mají k sexuálnímu násilí jenom krůček, jsou připraveni ho konat nebo aspoň schvalovat, jít do krajnosti ve snaze vyhnout se následkům svých činů (v Nadějné mladé ženě tímhle způsobem jednají skutečně všechny mužské postavy – s výjimkou otce hlavní hrdinky). Autorka mluví o Nadějné mladé ženě jako o díle, které nějak vyjadřuje zkušenost dnešní ženy na Západě. Samozřejmě nemohu posoudit, do jaké míry je to oprávněné (třeba víc, než bych čekal). Ale o realitu faktů jít nemusí, pozoruhodné je už samo zjištění, že takový obraz vztahů mezi pohlavími je považován za pozoruhodný a aspoň vnitřně pravdivý, že jistě existuje skupina divaček přesvědčených, že chodí podobným světem jako hrdinka toho filmu, při všech veselých barvičkách vlastně dost chmurného a fatalistického. S takovým přesvědčením se jistě žije těžko a i veliká cena za nápravu takto vnímaných poměrů se může zdát jako naprosto přiměřená. Tedy jak pro koho.

30. ledna 2021