Španělský seriál Vlast je příkladem solidně provedeného „prestižního projektu“. Adaptace mimořádně úspěšného románu Ferdinanda Aramburua seznamuje publikum s méně známou historií, činí tak ale způsobem velice vstřícným, ukazuje ji zdola, optikou nikoli těch, kdo dějiny tvoří, ale lidí, kteří jimi jsou vlečeni. Zároveň jsou ale na Vlasti znát i limity podobného stylu vyprávění, které v zájmu snadné stravitelnosti dělá tu historii trochu moc úhlednou.
V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.
Podobenství o myších, lidech a nadpřirozených úkazech patří ke Kingovým nejpůsobivějším románům. Autor se zamýšlí nejen nad nehumánností nejvyššího trestu, jenž se při zaslepenosti žalobců snadno mění v justiční vraždu, ale i nad břemenem, ke kterému je člověk odsouzen ve snaze dostát pozemské spravedlnosti. Čte Vladislav Beneš.
V časech lockdownu logicky stoupá využití streamovacích služeb, hodně lidí si potřebuje trochu zpříjemnit vlekoucí se čas. Dokumentární film Americká vražda: rodina odvedle k účelu zpříjemňování čehokoli není zrovna vhodný. Dokonce bych si ani netroufl tvrdit, že to je film dobrý. Ale v hlavě uvázne, ještě hodiny po zhlédnutí v ní může tropit neplechu.
Třídílný seriál České televize Herec, který skončil minulou neděli, je myslím neobvyklý v české produkci tím, že se nesnaží být morálně úhledný. V tomto smyslu je taky zajímavým střípkem k vyvíjejícímu se chápání našich padesátých let. Ti, kdo si stěžují, že to je zase další kousek o tom, jak ta doba byla zlá, a že už je na čase „začít vyprávět komplexnější příběhy“, nepostřehli, že se zde právě toto trochu děje.
Údajný skandál začal kvůli několika účtům na Twitteru, které si stěžovaly, že Egypťanku nehraje Egypťanka, nebo alespoň Arabka. Z několika tweetů byl cítit antisemitský osten, když zdůrazňovaly, že Gadotová je Izraelka.
Představa, že by přestala existovat místa, v nichž bych mohl sledovat film jsa všelijak vyrušován, mi ale najednou přijde děsivá.
Znepokojení nad obrazem, který o bývalém českém prezidentovi Václavu Havlovi podává film Slávka Horáka, vyjádřila v otevřeném dopise skupina někdejších Havlových přátel a kolegů. Havel nebyl slaboch, ale symbol silné rovné páteře, uvedli signatáři, mezi nimiž je někdejší premiér a předseda Senátu Petr Pithart, bývalý velvyslanec Petr Janyška, výtvarník Joska Skalník nebo spoluzakladatelé Veřejnosti proti násilí Fedor Gál a Ladislav Snopko. Proti jejich vyjádření se ale ohradili tvůrci filmu.
Snímek Žaluji režiséra Romana Polanského má pověst kontroverzního díla. Důvodem je ale osobnost tvůrce, nikoli film sám – ten je naopak velice uměřený, jeho forma až klasická, zpracovává dobře známý příběh, který dnes už žádné vášně nebudí, postoj prakticky všech k němu je plus minus stejný. Je to příběh Dreyfusovy aféry z konce devatenáctého století.
Mnoho umělců touží po tom, aby se o jejich díle mluvilo, aby se do té debaty zapojila pokud možno celá společnost. Takové diskuse jsou však dnes velmi vzácné, můžeme to odůvodňovat uzavíráním se publika do bublin, sektářským založením části soudobé tvorby, jež chce oslovovat jenom „ty své“, otrlostí publika, které je obtížné šokovat a vůbec vytrhnout z letargie, a tak dále. A do toho přišly Kočičky.
Asi to ukončím. Když se myšlenka na to jednou objeví, už zůstane. Drží se, setrvá, dominuje. Nemůžu s tím toho moc nadělat, věř mi. Nezmizí. Bude tam, ať už se mi to líbí, nebo ne. Je tam, když jím, když jdu do postele, když spím. Je tam, když se probudím. Vždycky tam je. Vždycky.
I když jsme rozhovor s Bohdanem Slámou plánovali k premiéře jeho prvního historického filmu Krajina ve stínu, první téma se vnutilo úmrtím Jiřího Menzela. Bohdan Sláma ho znal, stejně jako další velká jména české „nové vlny“, osobně, jako jejich student a posléze i kolega. Vlastně asi není druhého současného filmaře střední generace, který by měl tak blízko k Milošovi Formanovi, s nímž napsal knižní dialog Povolání režisér, k Věře Chytilové, jíž asistoval na několika filmech po roce 1989, a vlastně i k Jiřímu Menzelovi: oba je spojuje třeba to, že Bohdan Sláma (stejně jako po listopadu 1989 Jiří Menzel) nyní vede katedru režie na pražské FAMU. Náš rozhovor, v němž se po letech setkali dva známí z veselých mladších let, se konal ve středu 9. září ve vesnici Bořice, kde Bohdan rekonstruoval rozpadlý statek a kde žije se svou ženou Mirkou a dětmi.
Zlatého lva na 77. filmovém festivalu v Benátkách získal film Země nomádů (Nomadland) americké režisérky čínského původu Chloé Zhaové.
Americká filmová akademie oznámila, že od roku 2024 budou muset všechny snímky aspirující na Oscara pro nejlepší film roku splňovat aspoň dva ze čtyř standardů inkluzivity – zástupci žen nebo etnických či sexuálních menšin mezi hlavními postavami nebo v dostatečném počtu postav vedlejších, zpracovávání témat souvisejících s postavením žen a menšin, představitelé menšin na rozhodujících místech ve štábu, vedení produkční firmy, místa pro stážisty z řad menšin a tak dále.
Na nejznámější fotografii české „nové vlny“ z poloviny 60. let se skoro celá ta slavná sestava sešla na dvorku v Krakovské ulici u Václavského náměstí: bydlel tam Pavel Juráček. Uprostřed stojí samozřejmě krásná Věra Chytilová, jediná žena mezi těmi talentovanými muži, do popředí se tlačí Miloš Forman, jednoznačně šéf bandy, pozornost na sebe upoutává Jan Němec, který si na jednom záběru (existuje jich celkem šest, pak fotografovi Tiboru Borskému došel film) strčí kámen do oka. Vidíme tam dále Evalda Schorma, zmíněného Pavla Juráčka, Jaromila Jireše, Ivana Passera, Antonína Mášu, Hynka Bočana, od soboty, kdy zemřel Jiří Menzel, posledního z žijících.
Ve věku let 82 let zemřel v sobotu večer známý filmový režisér Jiří Menzel. Na sociálních sítích to v neděli večer oznámila jeho manželka Olga Menzelová. „Včera večer doma v našich náručích tvoje tělo opustilo náš pozemský svět. Bylo nám velkou ctí, že jsme tě mohly doprovodit na tvojí poslední cestě. Tvoje láska ke mně a našim holkám byla láskou, která si neklade podmínek,“ napsala.
K filmu Tenet režiséra Christophera Nolana vzhlížejí kinaři po celém světě s nadějí jako ke snímku, který by mohl lidi konečně přitáhnout do sálů a vylepšit pandemií zdecimované tržby. A ty naděje jsou dost možná oprávněné - na Christophera Nolana je v tom ohledu skutečně spolehnutí, ještě nenatočil propadák.
Boseman o svojí nemoci nemluvil vůbec, rakovinu přitom měl už v době natáčení a uvedení Černého pantera. Nesdílel podrobnosti o svém „boji s nemocí“, jak se říká, nedělal z ní veřejnou záležitost.
Krátce po premiéře kvazibiografického filmu Havel je diváctvo konfrontováno s další lekcí z historie, snímkem Agnieszky Hollandové Šarlatán o „přírodním léčiteli“ Janu Mikoláškovi (1889–1973). Je to film o několik tříd lepší, jako když se setká okresní ochotník (nic proti ochotníkům) se zkušeným rutinérem (sláva rutinérům!) z první scény, prostě s někým, kdo to skutečně umí, a nejen to předstírá.
Filmový festival v Berlíně – jedna z těch opravdu nejdůležitějších přehlídek na světě – se rozhodl zrušit zvláštní kategorie pro výkony v mužských a ženských rolích. Nadále se budou dávat ceny „genderově neutrální“.
V souvislosti s prvním hraným filmem o Václavu Havlovi a reakcemi na něj se debatuje o historických filmech obecně a zvlášť o těch zachycujících skutečné události a skutečné hrdiny. Třeba týdeník Respekt se v obsáhlém materiálu snažil najít odpověď na otázku Jak na to?. Těžko ji formulovat přehledně a prakticky využitelným způsobem, asi nejpravdivější a zároveň naprosto neužitečná bude v tom ohledu sentence: Neudělat to špatně. To „ne špatně“ se relativně často podaří trefit polským sousedům, k jejich kinematografii dlouhodobě patří také solidní historické filmy, vyprávění o dějinách natočená vtahujícím způsobem, dobře provedená technicky i jinak, přístupná širšímu publiku a přitom vůbec ne hloupá.
Kanál Česká filmová klasika své příjemce obšťastní každý druhý den nějakým novým skvostem z dějin českého filmu. Člověk tam může v dobré kvalitě spatřit věci, o kterých si myslel, že už je už nikdy neuvidí, ale když mu je youtube přinese až pod nos, neodolá.
Václav Havel již zažil a ještě určitě zažije nejednu horkou chvíli, takže přežije i film Havel, který k jeho poctě a zajisté s nejlepšími úmysly napsal a natočil režisér Slávek Horák, autor velmi úspěšného melodramatu Domácí péče. Na jeho filmu o Havlovi je nejpozoruhodnější jeho sama existence. Tedy fakt, že se takový scénář začal natáčet, ba se dokončil, že režisérovi někdo nedoporučil, ať zmírní ambice a věnuje se tématům, jež jsou mu blízká. Že mu zkrátka někdo vlídně, ale přece jen důrazně neporadil, ať toho raději nechá, že to je nad jeho síly. Takhle je to nad síly (některých) diváků.
Následující text nechce být filmovou recenzí, nepokouší se hodnotit film Havel po umělecké stránce, to obstaral povolanější kolega Jiří Peňás. Ale v jiné rovině, v otázce, nakolik je ten film pravdivý, s Peňásem trochu polemizuje. Protože je pravdivost jako soubor životopisných detailů a pravdivost, která vystihne něco, co třeba i hutný životopis minul.
Smrt krásné ženy je bezpochyby to nejpoetičtější téma na světě, napsal Edgar Allan Poe ve známém eseji Filozofie básnické skladby, který dost možná nemyslel úplně vážně. Svět filmu ale tuhle poučku vážně bere. Mladá žena a nevyléčitelná nemoc – tragické spojení, které na diváky spolehlivě funguje. Tou nemocí často je rakovina, snad by se dalo mluvit až o jakémsi subžánru „filmů s rakovinou“, nemocí, která – zvlášť ve své filmové podobě – přichází potichu, aniž by se moc projevovala, je ale tiše fatální a neodvratná. A vskutku – ve filmu jsou tou nemocí postihovány především ženy, často navíc mladé. „Co se dá říct o pětadvacetileté dívce, která zemřela? Že byla krásná a skvělá? Že milovala Bacha, Mozarta a mě?“ ptá se smutný hrdina veleúspěšného filmu Love story z roku 1970.
Film Bourák režiséra Ondřeje Trojana, ale klidně můžeme napsat, že i jeho bratra Ivana Trojana, byl hned zčerstva sejmut úderem nejsilnějšího českého filmového kritika Kamila Fily.
Jiří Bartoška by za normálních okolností byl nyní již pár dní v Karlových Varech, kde by v pátek zahajoval festival. Vinou koronaviru však byl k zastižení v sídle svého festivalu v Panské ulici v Praze. Během obsáhlého rozhovoru občas potáhl z jakési kovové destičky, ale na formě mu to nic neubralo. Byl to starý známý Barťák.
Zraky pokrokového dneška se obracejí k osobnostem a dílům minulých let a shledávají je z různých důvodů pobuřujícími, ohrožujícími citlivost současného publika. BBC a Netflix proto stáhly ze svých internetových knihoven seriály Malá Velká Británie, Mighty Boosh a Liga gentlemanů (kvůli tzv. blackface). Ještě širší publicitu ovšem mělo rozhodnutí HBO vyřadit z nabídky streamovací služby HBO Max klasický film Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939).
Vysoká dívka, druhý celovečerní snímek osmadvacetiletého ruského režiséra Kantěmira Balagova, je zajímavý film. To je značně ošidná charakteristika. Říct o něčem, že to je „zajímavé“, je často ten bezpečný, kultivovaný způsob, jak dát v lepší společnosti najevo, že nás něco vůbec neoslovilo, případně že to máme za naprostou pitomost. Vysoká dívka rozhodně není ten případ, je to film nesporných kvalit – vizuálních, hereckých, inscenačních.
