Provařené Vary 1: Obrazy ze života běžcova

Provařené Vary 1: Obrazy ze života běžcova

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Museli jsme si dát pauzu, o to víc si to letos užijeme. Jeden má pocit, že to na něj ve Varech křičí každý plakát, každý projíždějící auťák, který převáží nějakého vzácného hosta mezi Thermalem a Puppem. A člověk tomu tak trochu podléhá a nepodléhá, protože se mu do té festivalové rutiny vplynulo docela snadno. A všechno je, jak si pamatuje – nebo to tak alespoň na první pohled vypadá.

Nakonec i ten Thermal, bál jsem se té probíhající rekonstrukce, ale buď do mnou navštívených končin ještě nedospěla, anebo to byla jedna z rekonstrukcí citlivých tak, až jsou nepostřehnutelné. Anebo se k stáru dál prohloubila moje charakteristická schopnost nevšímat si. No nic.

Jinak vše probíhá v normě, snad jenom ten kýbl kaviáru na přivítanou v hotelu mohl být trochu větší. Festivalovou tašku jsem dostal, obsahuje obvyklou danajskou klasiku, korunovanou plechovkou sponzorského piva, dám mu ale ještě čas, aby ho lázeňské povětří náležitě prohřálo.

Před slavnostním zahájením jsem suverénně vplynul mezi shromážděné funkcionáře lokálního, středního a v některých případech i vyššího doletu, tzv. lidi od filmu a zástupce tzv. kulturní veřejnosti. A vše proběhlo plus minus očekávaným způsobem – baletní číslo na začátek, pár vtípků moderátora, místo nové znělky výběr z těch dávných, vytvořený se zvláštním akcentem na přítomnost dámských aktů.

Marek Eben víckrát poznamenal, že dneska by taková znělka neprošla. Třeba ne. Taky mi toho ledacos vadí na moralizující, byrokratické, místy fízlovské a skoro vždycky amúzické „kulturní revoluci“. Nemám ale pocit, že ta trochu ublížená nostalgie, kterou se často vyjadřuje odpor vůči ní, k něčemu je. No nic. Konec názorové vsuvky.

Festivalovou cenu dostal Michael Caine, dlouho předlouho mu lidé v sále tleskali a já se rád přidal. Je totiž těžké nemít rád Michaela Cainea, toho hezouna, který dokáže být chladně nebezpečný, když na to přijde, což ho výrazně odlišuje od hezounů, řekněme, tuctovějších. A čas, ten starý kouzelník, k těm jeho velkým očím přidal i kus nějaké vědoucnosti. Gentlemanské způsoby a sebeshazovačný vtip jsou v jeho případě samozřejmostí.

Pustili nám film Zátopek, asi jste toho o něm už hodně četli. Nebudu toho přidávat moc. Po jeho skončení nastaly ovace vestoje, lidi v sále byli zjevně nadšení a já jim to nechci moc kazit, radost je totiž docela vzácná komodita. A jo. Kdo od filmu o slavném sportovci chce najít tradičně podaný obraz velkých vítězství, měl by být se Zátopkem spokojen, závodí se tam hodně, ty scény jsou dobře podané – přinejmenším na české poměry. Václav Neužil i Martha Issová v hlavních rolích jsou výborní.

Nějak ten film ale postrádá dramatičnost, nakonec i v těch závodech vyhrává a snová či halucinační scéna, v níž bojuje sám se sebou, je v něm spíš zbytečná. Momenty, které naznačují, že běžcova osobnost byla nějakým způsobem rozporná, jsou podány zběžně a vlastně mělce, v některých případech zbytečně didakticky (něco podobného se dá říct o story Zátopkova setkání s australským běžcem Clarkem v roce 1968, jež film rámuje).

Zátopek bude – předpokládám – úspěšný film, přinejmenším na českém trhu. A asi zaslouženě, je na něm znát velké realizační úsilí a nasazení všech autorů, herců a dalších. Přináší obrazy, díky nimž může lidem v kině připadat „jako živá“. Často je to ale historie života zbavená, alespoň toho vnitřního. Spíš obrazy ze života Emila Zátopka než film o něm. Na druhou stranu, u filmů, které během dvou hodin přibližují události několika desetiletí, k něčemu podobnému dochází dost často.

Zmobilizoval jsem zbytkovou chrabrost a vyrazil na půlnoční projekci amerického filmu Zelený rytíř. Byl jsem odměněn, sledovat v časně ranních hodinách film velmi pomalu plynoucí a místy ne zrovna proniknutelný jednoho může docela vysílit. Ale stav polospánku může někdy divácký zážitek podivně umocnit. V každém případě si tu projekci budu pamatovat.

Po návratu jsem se vyvalil z okna hotelu, sledoval partičky mladých návštěvníků znaveně táhnout k jejich dočasným domovům a uvědomil si, že podobný pohled jsem dlouho neviděl – a že mi to chybělo. Nakonec na tom sentimentu, který Vary po covidové pauze dávají najevo, něco bude.

 

22. srpna 2021