Bohužel jsem si nezatrhoval při četbě dosti svědomitě, takže teď nemůžu v pamětech Woodyho Allena Mimochodem najít ta místa, která by zdůvodnila, že o té knize píšu tady, kde obvykle tvrdě pereme do vlády, až z ní lítají cucky, nebo hrdinsky vzdorujeme chodu světa.

Zvolněme pro jednou a věnujme se třeba Allenovu vztahu k České republice, jak to vyplývá z té knihy. Stopy se objevují na dvou místech, pokud jsem nic nepřehlédl a pamatuju si to dobře. Jednou tam chce autor navodit obraz nějaké hodně velké nespravedlnosti, tak ho napadne příměr s ubohým českým brýlatým odbojářem, který je nacisty veden před popravčí četu. Proč český (a proč brýlatý), těžko říct, ale myslím, že to má z Casablanky, kde jak známo vystupuje vůdce československé rezistence s hezkým jménem Victor László. Podruhé tam Allen píše o nějaké velmi neúspěšné věci a přirovnává to k pozornosti, která bývá věnována nové verzi Škodovky, když vstupuje na americký trh. To nevím, odkud má.

Mimochodem, Allenovy fobie, které v knize zmiňuje, jsou docela rozumné fobie. Jeho rezervovaný, ba až hostilní (důležité Allenovo slovo, znalci vědí, kde a kdo ho rád používá) vztah k přírodě a venkovu je docela známý a dejme tomu, že se s ním nemusí ztotožňovat ani člověk, který se jinak s Allenem rád ztotožňuje. Trochu mám ostatně za to, že to nemyslí s nenávistí k louce plné hmyzu zas tak vážně, že je to taková komická stylizace. Ale dobrá je třeba zásada, že rozumný člověk nemá nikdy spát u cizích lidí doma. K tomuto poznání se člověk ovšem dostane spíš ke stáru, ale kdyby se jí držel dřív, ušetřil by si řadu nepříjemností: třeba různá setkání ve tři hodiny v noci v koupelně spojené s toaletou.

Mimochodem, ty paměti jsou skvělé! Číst je musí s potěšením a rozkoší každý, i když samozřejmě zvláště je z nich nadšen člověk, který miluje Allenovy filmy, jak by ne. Ten do nich vstupuje jako do oblíbeného podniku, kde se setkává se svými starými přáteli, samými milými lidmi, kteří teď konečně mají čas, aby se o sobě pořádně rozpovídali a řekli ještě něco navíc. Nevěřte tomu, že ty paměti jsou napsané kvůli tomu trapnému a strašnému případu, ke kterému tam pak dojde. Když to čtete, pořád si přejete, abyste k němu vůbec nedošli. Pořád je to tak zajímavé, tak syté, tak zábavné! Ale bohužel už se blíží Mia… Už se tomu nelze vyhnout. Woody, dej si pozor, tohle nedopadne dobře, chce se nám zvolat do knihy. A tak tedy zatneme zuby a jdeme do toho. Ale i tady je Allen vlastně zábavný, i když je hlavně hořký. Je to strašné, o čem píše, ale co se na to dá říct? Že se lidi zbláznili všeobecně? Stávají se horší věci, než že vás jedna fúrie, jíž jste dávali nejlepší role v nejlepších filmech, obviní, že jste znásilnil její adoptivní slabomyslnou dceru a sápal se na malé děcko… Vlastně co je ještě horší? Že vám přinesou studenou polívku? Je to hrozné, ale dá se to přežít. Když máte peníze na právníky, klarinet, pracovní disciplínu, tu Soon-Yi, genialitu a čisté svědomí. Teda Allen říká, že ho má. Přečtěte si to, a myslím, že mu spíš uvěříte. Když ne, nejspíš to zvládne, on prý dopisy od cizích lidí nečte, ale třeba budete mít štěstí a pošle vám fotku s autogramem.

Ale ten případ fakt není na té knize to nejdůležitější. Je tam celá, tedy skoro celá Amerika, kterou měl člověk tak rád. Amerika, tedy dobře, spíš New York a speciálně Brooklyn a Manhattan, ten extrémně zajímavý kousek světa, který si člověk zamiloval právě i díky jeho filmům (ne všechny jsou z NYC), tedy Amerika vtipná, neokázalá, tvořivá, zábavná. Allen je skvělým průvodcem po tom, čemu Čapek složil hold v Marsyasovi. Tedy po umění jakoby nižšího řádu, po umění, které chce vědomě lidi bavit a které se musí hrozně umět (proto ten Woodyho obdiv ke kouzelníkům, eskamotérům a jazzovým hráčům) a jímž opovrhují snobové a nafoukanci, protože často nemají vkus a nepochopí vtip. Allen je protikladem snoba a nafoukance. Je inteligentní jako Chomsky, Petr Fischer a Ondřej Slačálek dohromady, ale navíc z toho lidé něco mají. Píše stejně zábavně, výstižně a přímočaře, jako když točí filmy anebo jako když jeho postavy mluví. Všimli jste si doufám, že jeho postavy mluví mnohem přirozeněji než ve většině vážných uměleckých filmů, i když to jsou komediální postavy; nebo právě proto. Je tam ten základní vklad člověka, kterému to všechno jde velmi přirozeně a spontánně, a ještě u toho dělá vtipy. Možná je v tom ale také nějaká židovská tradice, že když se chce něco říct, má se to udělat prostě, a přitom tak, aby to nenudilo. Rabíni jsou nejlepší vypravěči vtipů a s chasidy je největší legrace. Nechoď zbytečně na věc oklikou, nepředváděj se, nekomplikuj to, nemysli si, že když budeš mluvit nebo psát složitě, vzniknou z toho lepší myšlenky. A občas udělej vtip. To není nikdy na škodu. Vtip, to je takové nadechnutí na temném schodišti života, kde vám ještě někdo nazvracel na schody a vyšrouboval žárovku. A když jdete nahoru, tak vlastně jdete dolů.

No, Allen by vymyslel mnohem lepší přirovnání, ale jeho taky líp platili. I když já si nestěžuju. A knížku jsem dostal od nakladatele (vydalo to Argo) zadarmo. A překladatel Žantovský mi poslal jako úplatek nakládané humry. Trochu už zaváněly. Ale když se procpou česnekem, budou se dát jíst.

Mimochodem, ty ženy, které s Woodym chodily anebo u něj aspoň hrály, byly všechny úžasné, bohyně! I ta Mia vlastně… A nakonec skončil s adoptovanou Asiatkou. Ale aspoň byla mladá. To se nepovedlo ani Johnu Lennonovi.