Jsou projekce, které člověku utkví v paměti nejen kvůli tomu, jaký film se na nich promítal. Nezapomenu na Tenkou červenou linii ve velkém sále pražského Světozoru, plném trampů, čerstvě se – ještě v maskáčích – navrátivších z víkendového vandru, odhodlaných vychutnat velkofilm o bitvě o Guadalcanal a přiváděných lyrizujícím a kontemplativním stylem Terrence Malicka k nelíčenému, hlubokému a hlasitě projevovanému zoufalství. Na Stalkera ve filmovém klubu v Klimentské, kde to mlátilo a syčelo v trubkách topení a sál vůbec zněl, jako kdyby se právě rozpadal, a stával se tak extenzí dystopických scenerií Tarkovského díla.

K takovým významným projekcím mého života se zařadily i ty cca dvě a čtvrt hodiny, během nichž jsem v jednom pražském multikině sledoval muzikál Annette francouzského režiséra Leose Caraxe. Charakter té výjimečnosti byl ovšem tentokrát intimnější, byla to moje první návštěva kina po víc než roce, zjistil jsem během ní, jak moc jsem odvykl obrazu na filmovém plátně, který mi najednou přišel monumentálnější, síle zvuku v kinosálu. Byl jsem tam navíc úplně sám, což projekci dodávalo osobnější rozměr. Jako kdyby se celý ten složitý technický aparát a také všichni tvůrci a interpreti obraceli právě a jenom na mě. Rozepisuji se tu o okolnostech svého setkání s filmovou Annette, protože jistě ovlivnily i způsob, jímž jsem ten snímek vnímal. Viděl-li bych ho ve vydýchaném sále plném profesionálních diváků na novinářské projekci, asi bych vůči němu byl lhostejnější, náchylnější nechat se otrávit jeho nedostatky nebo protivnými rysy. V červenci 2021 jsem ale byl velmi vděčným divákem. Už jenom proto, že mě dokázal přenést do nějakého jiného světa, který byl tak vzdálený Západu v době končícího lockdownu, jak to jen jde, neřešil jeho témata, neorientoval se podle jeho měřítek, byl ojedinělý způsobem inspirujícím i iritujícím. Nebyl skvělý, možná ani ne moc hluboký, pamatovat si ho ale budu, v časech, kdy podobu filmů jako kdyby často určovaly tupé algoritmy, to může stačit.

Leos Carax (vlastním jménem Alex Christophe Dupont) může působit až jako jemná karikatura velkého francouzského filmového umělce. Nedbalým způsobem „šikézní“ a charismatický šedesátník, který točí někdy až okázale jiné filmy, často zmučené příběhy lásky, podáním vzdálené od střízlivého realismu, plné odkazů k jiným kinematografickým dílům. Annette je jeho první film po devítileté pauze od Holy Motors, extravagantního surreálného spektáklu, který si zamilovala část kritiky i „artového“ (strašné slovo) publika. Ta přestávka byla způsobena osobními důvody, ale také proměňujícími se poměry ve světě filmu, Caraxovy snímky jsou sice velice menšinové, produkčně ale dost náročné, finance na ně se neshánějí jednoduše. Annette je první Caraxův film v angličtině, v USA se i odehrává. Je to muzikál, což u režiséra, v jehož dřívějších snímcích hrála velkou roli hudba, není překvapivé. Žánr muzikálu je také velice filmový, historií kinematografie se proplétá, je k čemu odkazovat, na čem stavět. A  Annette je muzikál se vším všudy, nejen film, v němž se hodně zpívá. Odehrává se v „muzikálově“ zjednodušeném, exaltovaném a nereálném světě, jeho postavy jsou zjednodušené až na úroveň symbolu, je emotivní, romantický. Nikoli ve smyslu hollywoodského romantismu, spíš toho evropského. Romantika Annette je vypjatá a potemnělá, je snadné si představit její děj v povídce nějakého anglického gotického autora první poloviny devatenáctého století.

Henry (Adam Driver) a Anna (Marion Cotillardová) se milují. On je stand-up komik skandální pověsti, říká si Opičák boží, jeho show je nekorektní, Henry se při ní velice ostře naváží do publika. Anna je naopak ušlechtilá žena, na pódiu podává krásné písně, na konci představení pro publikum umírá, jako kdyby se za ně obětovala. To spojení protikladů je velice populární, o dvojici se velice zajímají bulvární média a jejich obecenstvo. Od začátku je ale jasné, že tahle love story nesměřuje ke společnému tanci pod rozklenutou duhou, především Henry má v sobě silnou destruktivní tendenci, jeho sláva také začne – oproti té Annině – upadat. Rozklad vztahu hrdinů neodvrátí ani narození dítěte – malé Annette, po něm děj filmu získá vysloveně fantaskní podobu.

O muzikálech se – možná stereotypně – předpokládá, že budou přitahovat spíš dámské publikum. Annette je ale – všem zpěvům a exaltovaným gestům navzdory – film velice maskulinní. Ne že by byl protiženský, to rozhodně ne, ale jeho perspektiva je vysloveně mužská. Z dvojice Anna a Henry je to muž, jehož nitro se snímek snaží nějak postihnout, Anna je krásná a ušlechtilá mučednice, kolem níž by vnitřními rozpory a animálními tužbami poháněný „opičák“ měl chodit s posvátnou úctou. Film může působit jako Henryho zpověď, vyznání viny před dcerkou. Teatrální přijetí trestu. Protože „opičák“ se sice může přihlásit ke svým selháním a zločinům, ale rozhodně nebude tajit, že mu to při jejich páchání náramně slušelo, jeho pád byl sice tragický, ale taky to byl pohled pro bohy. Jako když magnetizující americká filmová hvězda spustí černé hledí a odfrčí na motorce do noci nebo když svědky jejího fatálního selhání jsou běsnící oceán a obrovský měsíc.

Kromě té romantické „trágy“, příběhu jednoho spektakulárního ztroskotání, se film dotýká i vztahu umělce a publika, velkého tématu pro každého, kdo se pokouší něco tvořit. Anna i Henry publikum potřebují, především Henry je zároveň nenávidí, musí mu spílat, zároveň se děsí, že by o ně mohl přijít. Annette uvádí promluva režiséra mimo obraz, instruuje v ní publikum, jak se má během projekce chovat, posledním příkazem je zadržet na dobu promítání dech. Samozřejmě je to groteskní, nemálo filmařů by ale od diváků svých děl v ideálním případě očekávalo právě tohle: neodvažte se povzdechnout v přítomnosti něčeho tak velkého, jako je můj film. Ve finále Henry už nechce být sledován diváckou masou, zmizí z dohledu. Je možné v tom vidět výraz životní rezignace, ale nakonec právě tohle může být Henryho happy end, ten jediný pro něj dostupný. Caraxovi se daří jednoduchými obrazy vystihnout rozporný vztah a vlastně i rozpornou povahu umění (skvěle a přitom velmi jednoduše ji ilustruje scéna, v níž dirigent vede monolog během hudební produkce), i obrazy z Henryho vystoupení představují spíš nějakou formu jeho introspekce – ani ve fantaskním světě filmu Annette nepůsobí zrovna pravděpodobně, že by tenhle typ stand-upu mohl mít masový úspěch, ani ne kvůli jeho skandálnosti, spíš nedostatku.

Autory námětu a taky hudby k muzikálu jsou Ron Mael a Russell Mael, bratři, kteří už skoro padesát let vedou americkou kapelu Sparks; nebyla nikdy masově populární, má ale okruh oddaných fanoušků, hraje velmi sofistikovaný a taky docela hravý pop. Leos Carax hudbu Sparks od mládí miluje, to jako důvod, aby právě s touhle skupinou natočil film, jistě postačí. Hudba Sparks a filmová Annette jsou si ale duchem docela vzdáleny; snímek není – sdělením emocí – nijak zvlášť sofistikovaný a není v něm ani stopa po ironické distanci. Jeho síla tkví v něčem jiném: v emocionální a myšlenkové přímočarosti podané občas (bohužel ne vždy) až grandiózním způsobem. Tomu mohou odpovídat texty písní, často repetitivní a popisné, což se ale k tomu filmu docela hodí. Když zamilovaná dvojice dokola v různých situacích (třeba těch nejintimnějších) zpívá „Tolik se milujeme“, jistě to neuspokojí diváka, který by čekal, že bude konfrontován s vrcholem textařského umění. V kontextu filmu je to však velice funkční. Pravda ale je, že filmu chybí nějaké skutečně výrazné hudební číslo, třeba i „přepálené“, ale zapamatovatelné a nějakým způsobem silné, v obraze se režisér exaltovanosti ani prvoplánové symboliky nebojí, zvukově je ale Annette překvapivě krotká. Navíc vše odzpívali představitelé hlavních rolí, může to přinést dojem autenticity na úkor profesionality podání. Adam Driver i Marion Cotillardová jistě dělají, co mohou. Zvlášť v případě mužského protagonisty je ale zpěv ve zvláštním kontrastu k postavě i jejímu hereckému ztvárnění (Driver hraje skutečně na doraz). Jeho hlas zní sice intonačně přesně, ale dost přiškrceně. Je v tom záměr? Ukázat, že za působivou vizáží a temnými impulzy se krčí trochu dětská nejistota? Nebo se to prostě tak přihodilo? Část publika měla problém s tím, jak je ve filmu „zahrána“ postava malinké Annette (loutkou). Přijde mi to ale jako velice funkční řešení, jak z praktického hlediska, tak z hlediska výpovědi filmu. Jiná věc je, že v závěrečné třetině Caraxův snímek ztrácí tah, k působivému finále se spíš jen dovleče. Annette není veledílo, je to ale film, který má nezpochybnitelnou individualitu, v časech, kdy čím dál větší část audiovizuální produkce působí jako smontovaná z prefabrikovaných motivů, tahle přednost vyniká ještě výrazněji.