Černobílý příběh o xenofobní, ustrašené postkomunistické střední Evropě a vůči přistěhovalcům otevřeném Západě, který dominuje domácí veřejné debatě, bledne hned při pohledu za západní hranici Německa. Vítací atmosféra, do níž koncem léta zhruba na dva měsíce sklouzli Němci, není žádným západním standardem.
Přijetím migrantů teprve začíná dlouhý proces vzájemného přizpůsobování se, jehož cílem má být fungující a alespoň v základních věcech soudržná společnost. Integrace nějaké menšiny obvykle znamená tři věci – nově příchozí se naučí jazyk, ctí místní právo a sdílí část historie a kultury nové společnosti.
Často utečou z první vycházky nebo prostě přelezou plot dětského domova. „V útěku jim těžko můžeme zabránit a také se o to nesnažíme. Vychovatelé mají zakázán fyzický kontakt s klienty,“ podotýká Patrik Matoušů, ředitel výchovného ústavu v Praze-Proseku. Policie sem přiváží děti běženců, které byly na českém území zadrženy bez doprovodu rodičů či jiných příbuzných.
V rozhovoru odpovídá Erhard Busek, veterán rakouské politiky a intelektuálního života. Byť dlouhá léta významný člen Rakouské lidové strany, udržuje si pověst nezávisle uvažujícího člověka.
Uprchlická krize pomáhá v Evropě radikálům a populistům. Naposledy to bylo s 29 procenty vítězství národovecké Švýcarské lidové strany ve volbách minulou neděli, týden předtím 31 procent pro Svobodné a druhé místo v zemském parlamentu ve Vídni.
Zralost a usazenost některých společenských témat se pozná podle toho, že z rubrik zpravodajských a názorových se přesunou do rubrik kulturních. To je i případ uprchlické krize, která kromě jiných potíží stvořila jednu zdánlivě drobnou a nenápadnou, o to ovšem záludnější: angažovanou poezii českých básníků.
„V Česku převládá pocit, že uprchlíci jsou nebezpečná masa, která nemá tváře ani jména, a bezejmenné mase se nepomáhá,“ prohlašuje Šimon Pánek, ředitel organizace Člověk v tísni.
Ve srovnání s minulostí je strana zdaleka nejmocnější a možná už nikdy v budoucnosti tak mocná nebude. Obsadila místo premiéra, šéfa sněmovny i Senátu, jejím bývalým členem je prezident. Drží deset míst hejtmanů a ve většině krajských a okresních metropolí místa radních. Přesto se dostala do nejhlubší vnitřní krize v historii posledního čtvrtstoletí.
Všichni byli překvapeni, když televize hlásila první výsledky. Zemské volby ve Vídni vyhrála minulou neděli sociální demokracie (SPÖ) s osmiprocentním náskokem přes Svobodnými (FPÖ).
Hotelový manažer Paul Rusesabagina, protagonista známého filmu Hotel Rwanda, dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí.
Východní svět je víc metafyzický, duchovní a taky krutý. Lidé na Balkáně, ale ještě víc v severní Africe a na Blízkém východě mnohem intenzivněji prožívají své vlastní dějiny. Srbové dodnes želí bitvy na Kosově poli, kde roku 1389 došlo k oslabení křesťanských sil. Šíité prožívají smrt Aliho, jako by se stala před pár lety a ne v roce 661.
Před Vídní se v letech 1529 a 1683 zastavil vpád osmanských armád do Evropy. Historie se připomene v neděli. Vídeňské zemské volby rozhodnou, jak se Rakousko postaví přívalu uprchlíků, kteří mnozí rovněž pocházejí z území bývalé Osmanské říše.
Někdy před třemi lety jsem dostal od egyptologa Miroslava Bárty krátkou zprávu ve smyslu: „Procházím ulicemi Káhiry, jsem deprimovaný, že je tady tolik lidí a všichni budou chtít odejít do Evropy“. V té době jsme již několik let uvažovali o vztahu mezi suchými klimatickými výkyvy, cenami potravin, sociálními bouřemi a migracemi.
V úterý 22. září zažila Evropská unie zlomový moment. Vůbec poprvé se odhodlala ke skutečně silovému řešení u nesmírně citlivého tématu zasahujícího do suverenity členských zemí.
S Milanem Chovancem se Týdeník Echo sešel několik dní po radě ministrů vnitra EU, kde byl spolu se svým slovenským, maďarským a rumunským kolegou poražen ve sporu o povinné kvóty na přerozdělení uprchlíků.
Migrační tsunami valící se do Evropy z Blízkého a Středního východu a severní Afriky vyvolává vzrušené debaty nejen o tom, jak se k tomuto stěhování národů a jeho důsledkům postavit, ale také o jeho příčinách. Lze dokonce říci, že čím je Evropa bezradnější v hledání racionální odpovědi na otázku „co dělat“, tím víc odpovědí nabízejí diskutující na otázku, „kdo“ nebo „co za to může“.
Pro odpověď jel Týdeník Echo do Frankfurtu nad Mohanem za Rolandem Tichym, který na internetu provozuje jedno z mála politicky nekorektních, přitom ale seriózních médií současného Německa.
K anonymním hrdinům, osobnostem, symbolům, nebo jak to říct, naší doby se začátkem týdne připojila ohleduplně nejmenovaná dívka z Domažlic.
Rozhovor s předsedou ODS Petrem Fialou vznikal ve dnech, kdy německá vláda ohlásila zavedení kontrol na hranicích.
Kde na to ti lidé berou? Tahle otázka je jednou z těch, jež člověka nad letošní migrační krizí napadají a zároveň ho hned hrozí pasovat na sobce bez špetky soucitu. Když jsem letos v dubnu při diskusním Salonu Týdeníku Echo o migraci položil s jistým ostychem tuto otázku, reakce přítomných expertů mě překvapila.
Kontrast nemůže být větší. Před dvaadvaceti lety, v květnu 1993, spolková republika prudce zpřísnila azylovou politiku. Novinkou bylo hlavně zavedení kategorie tzv. třetích bezpečných států, odkud když uprchlík přišel do Německa, automaticky ztrácel právo na udělení azylu. A protože do kategorie bezpečný stát spadali všichni sousedi Německa, úspěšný azylant se tu musel buď vylodit, nebo snést letadlem.
Je znám tvrdými názory na islamismus, za což mu tu a tam někteří levicoví intelektuálové přilepí nálepku islamofoba. Naopak někteří arabští vzdělanci si jeho postojů cení. Každopádně Daniel Pipes ví, o čem mluví.
Je div, že uplynulá vlna veder nakonec nevedla k žádné vraždě. Zatím tu máme „jen“ takovou hysterii z imigrační vlny, že zpanikaření lidé hlásí policii domnělý výskyt migrantů, a člověk, který na Facebooku mluvil o koncentračních táborech pro muslimy, ohlásil kroky k vytvoření politické strany a záměr vyhrát volby.
Vlna přistěhovalců vykolejila Evropu a nejvíc zřejmě Česko. Vyhlídku, že se v jejich sousedství usídlí Syřané, Afghánci nebo Eritrejci, totiž Češi odmítají nejradikálněji za všech Evropanů. Sociologové přesto tvrdí, že nejsme xenofobním národem, odpor k cizincům však považují za důkaz, jak úspěšně se v polistopadovém Česku reprodukovaly vzorce chování ze socialistického Československa.
Na tohle téma jsem chtěl něco napsat už dávno, teď je tu vítaná příležitost: nepokoje, které vypukly ve středisku pro nelegální imigranty v Bělé pod Bezdězem.
Byla to jediná ambasáda EU, která fungovala,“ vysvětluje syrský student práv Anás, proč se ocitl v Česku. Když v roce 2012 začal v zemi zmítané válkou zavírat svá velvyslanectví jeden západní stát za druhým, ale česká vláda se své zastoupení rozhodla udržet v chodu, bylo Česko pro místní jednou z mála evropských destinací, kam se zdálo být možné legálně prchnout. Samozřejmě pokud dostali víza.
V diskusním Salonu Týdeníku Echo o budoucnosti Schengenu diskutovali italský velvyslanec v Praze Aldo Amati, prorektor Konzervativně-liberální akademie CEVRO Tomáš Pojar, který má za sebou kariéru náměstka ministra zahraničí a šéfa humanitární organizace Člověk v tísni, řecký politolog Thomas Kulidakis a komentátor Echa Martin Weiss, který se tématu migrace dlouhodobě věnuje.
Pokud nejste zrovna příjemce evropských dotací, student na Erasmu či investiční bankéř, co je pro vás nejhmatatelnějším přínosem evropské integrace? Pravděpodobně volný pohyb přes hranice.
Kdo by v takové zemi nechtěl žít? Je v ní dostatek pracovních příležitostí, kvalitní zdravotní péče. Zločinnost minimální, politický systém demokratický. A dokonce tam nemají ani problémy s toulavými psi. Napadlo by vás po tomto krátkém popisu představit si Kambodžu?
Postkomunistické státy jsou banda nevděčníků, napsal ne přesně těmito slovy, ale v tomto duchu hamburský týdeník Die Zeit.
