Migrační tsunami valící se do Evropy z Blízkého a Středního východu a severní Afriky vyvolává vzrušené debaty nejen o tom, jak se k tomuto stěhování národů a jeho důsledkům postavit, ale také o jeho příčinách. Lze dokonce říci, že čím je Evropa bezradnější v hledání racionální odpovědi na otázku „co dělat“, tím víc odpovědí nabízejí diskutující na otázku, „kdo“ nebo „co za to může“.

Jedni správně argumentují, že hlavní příčiny masového exodu mají primárně původ ve světě, odkud lidé utíkají. Teror Islámského státu, represivní charakter autoritativních režimů, občanské války, sektářské násilí spojené s ideovými spory uvnitř islámu, mocensko-geopolitická rivalita v trojúhelníku Saúdská Arábie – Írán – Turecko, konfesní napětí mezi třemi světovými náboženstvími, chudoba, sucho spojené s nedostatkem vody, nemoci a populační exploze – to je jen namátkový výčet spouštěčů migračních vln, jež mají svůj původ v jižním a jihovýchodním předpolí Evropy.

Druzí oprávněně namítají, že Západ si za tento monumentální problém může sám. Migrační teorie rozlišuje mezi migrací „push“ (vypuzení) a „pull“ (přitažení). Ti první prchají před represí, druzí jdou za lepším. V praxi je často těžké rozlišovat, ale nepochybně platí – a většina migrantů to neskrývanou snahou dostat se co nejdřív do Německa nebo do Švédska i přiznává –, že je do Evropy jako magnet láká přebujelý sociální stát, který hodně nabízí, ale málo vyžaduje. Mnohokrát zaznělo, jak k eskalaci přispěla neuváženými výroky Angela Merkelová, když oznámila, že každý uprchlík ze Sýrie bude v Německu přijat jako azylant a že jen Německo je letos připraveno se postarat o 800 tisíc běženců. Nesmyslný, mediálně forsírovaný tlak Evropské komise na redistribuci migrantů zavedením povinných a permanentních kvót je vzkaz lidem, kteří se do Evropy hrnou za lepší budoucností, že mají zelenou. Vlivní lidé nejen v Německu, ale i v Bruselu – například dlouholetý poradce šéfa Evropské komise Philippe Legrain – programově hájí tezi, že imigranti mají být vítáni a krize uchopena nikoli jako riziko, nýbrž jako příležitost, jak demograficky a ekonomicky zachránit starý kontinent před vymíráním.

Mnozí si logicky kladou také otázku, do jaké míry k destabilizaci přispěly vojenské intervence, nebo naopak neintervence Západu v islámském světě. Bilance západních aktivit v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii je sporná, někdy i tristní. Faktem je, že západní svět na Blízkém a Středním východě nebo v severní Africe vojensky v uplynulých sto letech intervenoval mnohokrát s podobně problematickými výsledky, ale rozsahem srovnatelný exodus na Západ to nikdy nevyvolalo – snad s jedinou výjimkou: když Francouzi po osmileté válce opustili Alžírsko. Do Francie uprchlo nejen 800 tisíc lidí francouzského původu (tzv. Pieds-Noirs, „černonožci“, jak se jim hanlivě říkalo), ale také 90 tisíc harkiů, muslimských a etnických Alžířanů, kteří loajálně sloužili francouzské armádě a jimž po konci koloniální vlády šlo doma o krk. (Mimochodem, prezident de Gaulle se tehdy postavil proti jejich evakuaci do Francie, proto jich bylo v nezávislém Alžírsku 100 tisíc povražděno. Teprve prezident Chirac se jim za to v roce 2001 omluvil.)

Exodus, jehož jsme svědky, začal v takovém rozsahu až letos, a proto v případě Afghánců a Iráčanů lze usuzovat, že jeho spouštěčem nebyly vojenské intervence, ale teprve zbrklý odchod Američanů nařízený Barackem Obamou. V případě Afghánců, kteří loajálně spolupracovali se západními vojáky, je na místě mít obavu o jejich budoucnost. Zjednodušeně řečeno platí hra fyzikálních sil: buď my tam, nebo oni tady. Stejně jako jsme říkali, že bojujeme tam, aby teroristé nevraždili v Evropě.

Problém Západu: velké taktizování a žádná strategie

Velké migrační vlny provázely lidstvo po tisíciletí. Je však pravda, že globálně propojený svět je jiný. Dnešní migranti, navzdory tragickým situacím a humanitárně složité situaci, to mají snazší. Přemisťovat se rychle na velké vzdálenosti dopravními prostředky je nyní jednoduché – stejně jako se orientovat v informacích na internetu. Migranti aktivně a šikovně pracují s médii, naopak státy a jejich přebyrokratizované a hierarchicky stavěné struktury se ocitají pod mediálním tlakem a v akceschopnosti zaostávají za invencí na síti propojených migrantů. Jakákoli chyba se okamžitě vrací.

Ti, kteří mají jménem států a mezinárodních organizací činit strategická rozhodnutí, jednají pod tíhou okamžiku, aniž by zvažovali důsledky svých kroků. Taktika vytlačuje strategii. Jen jeden příklad: autor těchto řádek měl příležitost ptát se soukromě dvou německých osobností veřejného života po motivech výroku německé kancléřky. První odpověď jej dala do souvislosti se zveřejněním fotografií, které zrovna zahýbaly veřejným míněním. Druhá odpověď byla odzbrojující: kancléřka si neuvědomila, co její dobře míněná slova mohou způsobit, a proto své rozhodnutí koriguje. Do pohybu se ale mezitím daly další stovky tisíc lidí.

Problematická rozhodnutí doprovázela i nedávná západní angažmá v islámském světě. První intervencí po konci studené války byl Američany vedený vojenský zásah v Iráku v roce 1991. Měl jasný cíl – osvobození Kuvajtu, který násilně a v rozporu s mezinárodním pořádkem anektoval Saddám Husajn – a tohoto cíle rychle dosáhl. Kontroverzní rozhodnutí ponechat Saddáma u moci Washington zdůvodňoval obavami z rozpadu křehké koalice (byla v ní i Sýrie), dezintegrace Iráku a negativního vlivu na slibně se rozvíjející mírový proces mezi Izraelem a jeho sousedy. V pozadí byla i víra, že si s Husajnem vyřídí účty sami Iráčané. Jenže toto rozhodnutí mělo odvrácenou tvář. Diktátor, který si po drtivé porážce potřeboval upevnit moc doma, potlačil s nesmírnou brutalitou jak povstání Kurdů na severu země, tak šíitského obyvatelstva (s 60 % tvořícího většinu obyvatel země) na jihu. Humanitární ohledy přivedly Američany k vyhlášení sankcí OSN a bezletových zón. Následovalo deset let, během nichž si Irák hrál s OSN na schovávanou a letecké patroly spojenců, ochraňující Kurdy a šíity, byly ostřelovány iráckými raketami.

Intervence v Iráku: záměry a výsledky

Po teroristických útocích v září 2001 Američané museli svou politiku v regionu změnit a výsledkem byla druhá irácká válka. Dnes se kriticky mluví o „Bushově válce“, ale k útoku by jistě došlo i v případě, že do Bílého domu usedl kdokoli jiný. Mluví se o tom, jak Američané naivně chtěli „vyvážet“ demokracii západního střihu, i když jejich pravé motivy byly jiné. Po desetiletí USA sledovaly na Blízkém a Středním východě – vzhledem k jeho strategickému významu (bezpečnostní závazek vůči Izraeli, velké zásoby ropy a malé zásoby vody) – jeden hlavní cíl: zabránit tomu, aby regionu dominovala jedna nepřátelská mocnost místní provenience. Jinými slovy se chovaly podobně jako kdysi Británie, která vyvažovala silové poměry v Evropě a vojensky zasahovala, jen když se některý evropský stát (např. napoleonská Francie, vilémovské nebo hitlerovské Německo) pokoušel ovládnout celý kontinent.

Postavení regionálního hegemona si tu mohly teoreticky nárokovat Turecko, Egypt, Saúdská Arábie, Irák nebo Írán, avšak prakticky o dominanci usiloval nukleárním programem jen Bagdád a Teherán. Jak se postupně vztahy mezi USA a Íránem (fundamentalističtí klerikové) i mezi USA a Irákem (pária Saddám) dostaly na bod mrazu, mohli Američané svou bezpečnostní zodpovědnost v regionu diplomaticky jen těžko naplňovat. „Dvojí zadržování“ (dual containment) Teheránu i Bagdádu bylo obtížné i proto, že klíčoví spojenci USA v Evropě (zejména Francie a Německo), dychtiví po trzích a levné ropě, tlačili na rušení sankcí vůči oběma státům.

V pozadí intervence byl strategický záměr: odstraněním nenáviděného diktátora se překreslí politická mapa Iráku, emancipují se většinoví, Saddámem tvrdě perzekvovaní šíité. (V tomto ohledu se metody Američanů lišily od metod britských kolonistů. Zatímco Londýn v koloniích rád uvolňoval mocenské posty lokálním menšinám, které mu zachovávaly loajalitu, protože v koloniální mocnosti viděly ochranu před zvůlí místní většiny, republikánský Washington odmítal ignorovat zájem většiny.) Gravitační centrum šíitského náboženství se tak z íránského Kommu, kam je po revoluci v roce 1979 umístil militantní ájatolláh Chomejní, mělo vrátit zpět do iráckého Nadžafu, kde působí umírněný ájatolláh Sístání. Irák by přestal být hrozbou pro region a Írán by přišel o roli „vývozce islámské revoluce“.

Jenže realita po intervenci byla těmto představám vzdálená. Američané udělali první velkou chybu, když rozpustili iráckou armádu a administrativu. Menšinoví sunnité, kteří po desetiletí vládli, se ocitli na ulici a stali se objektem lanaření ze strany radikálního džihádu. Teroristické útoky proti šíitským mešitám v Karbale a Nadžafu odsoudily plán, aby se tato města stala centry umírněného islámu, do říše snů. Politické vedení iráckých šíitů převzal radikální Muqtada al-Sadr a jeho Íránem podporovaná Mahdího armáda, která soupeřila o vliv v zemi s radikálními sunnity napojenými na struktury al-Kajdy. Spojoval je jen odpor k USA. S příchodem generála Davida Petrauese se Američanům po pěti letech podařilo bezpečnostní a politickou situaci stabilizovat, ale s nástupem prezidenta Obamy a jeho rozhodnutím ze země odejít přišlo toto úsilí vniveč. Vzniklo vakuum – sever Iráku se stal cílem nájezdů Islámského státu, který už dřív našel zázemí v občanskou válkou zmítané Sýrii, území od Bagdádu po Basru se dostalo pod kontrolu Íránu. Obamův útěk z Iráku tak přinesl pravý opak toho, co jeho předchůdce intervencí zamýšlel. Posílil Írán v jeho snaze o regionální hegemonii. Letos uzavřená dohoda mezi Íránem a hlavními světovými mocnostmi, která dočasně omezuje íránský nukleární program výměnou za zrušení sankcí, postavení Teheránu jen dál posílí.

Sýrie jako proxy válka velmocí

Postavení šíitského Íránu vyvolává obavy v sunnitském Turecku a Saúdské Arábii. Blízký východ se stává místem náboženského soupeření a mocenského konfliktu dvou větví islámu, jehož hlavním bojištěm je teď Sýrie. Když na jaře 2011 vypuklo v Tunisku, Egyptě, Sýrii a dalších zemích tzv. arabské jaro, západní idealisté v něm viděli obdobu roku 1989, zatímco realisté varovali, že analogií je rok 1848. Skeptici mohou dnes dodat, že to celé připomíná spíš defenestraci roku 1618, která zahájila třicetiletou válku.

Syrský diktátor Bašár al-Asad vzpouru mladých v džínách tvrdě potlačil, ale konflikt vyústil v občanskou válku, v níž stáli na jedné straně Asadovi stoupenci, převážně šíitští alavité (před válkou tvořili jen 12 % obyvatel), a na druhé straně tzv. Syrská osvobozenecká armáda podporovaná sunnitskými muslimy, kteří měli v Sýrii dvoutřetinovou většinu. Dva roky ztrácel Asad půdu pod nohama, ale situace se obrátila v jeho prospěch v roce 2013, když mu poskytl vojenskou pomoc Íránem podporovaný Hizballáh. Zároveň v hnutí odporu ztrácely vliv sekulární síly a jejich místo zaujali islamisté z hnutí al-Nusrá blízkého al-Kajdě a zejména Islámský stát, který dnes ovládá východní polovinu státu.

Politika západních mocností v syrském konfliktu je ukázkou toho, jak taktika nahrazuje jakoukoli strategii. Vojenskou intervenci v době, kdyby ještě intervence mohla situaci řešit, Západ odmítl, zároveň však verbálně nešetřil intervencemi ve smyslu „Asad musí odejít“. Prezident Obama definoval jako „podmínku“ pro vojenskou intervenci použití chemických zbraní, a když v létě 2013 armáda použila proti povstalcům bojový plyn sarin, vysvobodil Obamu z prekérní situace až ruský diplomatický zásah. Hlavními patrony protiasadovského odporu jsou dnes Turecko a Saúdové. Islámský stát v době, kdy nabíral sílu ve východní Sýrii, Barack Obama parodoval slovy, že když si parta mladíků oblékne dresy L. A. Lakers, ještě to neznamená, že budou pod košem hrát jako Kobe Bryant. Brzy poté „junioři“ ovládli severní Irák včetně Mosulu. Spojenecké nálety na jejich pozice, které začaly loni na podzim, nic neřeší.

Syrská válka je de facto proxy válkou, kterou mezi sebou vedou na jedné straně Írán podporovaný Ruskem, na druhé straně Turecko a Saúdská Arábie (mimochodem, byl to Rijád, kdo nejvíc zatopil Rusku po anexi Krymu, když snížil cenu ropy na minimum). Američané stojí v pozadí, jen málo zainteresovaní poté, co je břidličný boom vysvobodil ze závislosti na zahraniční ropě. Evropa úpí pod náporem syrských uprchlíků, kterých je celkem 11 milionů – 4 miliony jsou v táborech v Turecku, Jordánsku a Libanonu nebo na cestě do Evropy, dalších 7 milionů se nachází mimo svůj domov v Sýrii. Asadův režim jim hromadně vydává cestovní pasy, aby jich odešlo co nejvíc. Jsou to převážně sunnité, a zmizí-li, bude Asad v demograficky vyčištěné Sýrii dál vládnout, zvlášť když mu vojenskou intervencí pomohou Rusové. Neříká se mi to snadno, ale vyčistí-li zbytek země od radikálů Islámského státu (v té poušti by to nemělo být tak složité), může se Putinovo Rusko stát hrdinou nové doby. Účet zaplatí Evropa – tím, že se postará o uprchlíky.

Evropa má ovšem máslo na hlavě také. Jestliže balkánskou cestou proudí davy lidí ze Sýrie, Afghánistánu a Iráku až letos, středomořskou cestou se na kontinent hrnou z Afriky už několik let. Přímá souvislost se zpackanou intervencí v Libyi je v tomto případě evidentní. Letecké údery prosazené Paříží a Londýnem bez odhodlání nasadit pozemní vojska Libyi jen destabilizovaly. Exodu, před nímž varoval Muammar Kaddáfí a který také dokázal brzdit, po jeho odstranění a nastalém chaosu v zemi už nic nebrání. Letos zahájená námořní operace EU zatím plní roli humanitární policie, pokud se nějaký pašerácký člun dostane do potíží, ale dosud ani jeden z nich po jeho vyprázdnění nepotopila.

Příliš mnoho jídla škodí

Výše řečené neznamená, že by bylo lepší, kdyby Západ vůbec neintervenoval a ponechal region svému osudu. K exodu by v takovém případě stejně došlo. Nemá ani žádnou cenu sypat si popel na hlavu nebo se trápit „postkoloniálními“ výčitkami svědomí, které ovládají levicový diskurz na Západě. Je ale namístě uvažovat víc strategicky a míň pod vlivem tíhy okamžiku, poučit se z chyb a zejména mít vůli dotáhnout intervenci, pokud už se pro ní rozhodnu, k cíli.

Islámský svět byl po tisíc let od vystoupení proroka Mohameda spolu s křesťanstvem na čele pokroku ve vědě, umění, inovacích, obchodu i vojenství. Ve vztahu k Západu byl opakovaně v ofenzivě. Koneckonců, islám stejně jako křesťanství měl a dones má své univerzální poslání. Všechno se změnilo po osmanském ovládnutí Cařihradu. Evropě se otevřel ke komunikaci se světem Atlantik, západní civilizace vstřebala renesanci, reformaci, osvícenství a průmyslovou revoluci. Ničím takovým si islámský svět v arabských zemích neprošel. Nezná sekularizaci, islám je nejen vírou, ale i pojetím státu a smyslem jeho existence. Po pádu Cařihradu, jak píše britský orientalista Bernard Lewis, mu zprostředkovávala po tři století jediný kontakt s Západem byzantská, ortodoxní větev křesťanství. Pod nadvládou osmanských Turků, „nemocného muže Evropy“, islámský svět zaostával. Když se v roce 1798 vylodil v Egyptě Napoleon s poselstvím o svobodě, rovnosti a solidaritě, muslimové západnímu pojetí svobody vůbec nerozuměli. Arabští muslimové v kmenově založené společnosti s ním mají problémy dodnes.

Zároveň ale islámský svět nerezignoval na své univerzální nároky, jak ukazuje projekt islamistů na ustavení světového chalífátu i strach většiny muslimů tyto ideje razantně odmítnout. Naopak Západ je dnes v defenzivě vinou dominujícího diskurzu politické korektnosti a multikulturního vidění světa. Jako by rezignoval nejen na jakékoli univerzální šíření svých konceptů, ale naopak si aktivně zval šaríu a další nároky jiných k sobě domů. Nedávná analýza Pew Research, která ještě nereflektovala probíhající exodus, ukázala, že do roku 2050 překoná podíl muslimů v evropském obyvatelstvu deset procent a že v roce 2070 bude na světě víc muslimů než křesťanů. Saúdská Arábie už nabídla, že příchozím v každém větším německém městě postaví mešitu.

Západ se tak musí vzpamatovat, začít především u sebe. Společnost, která rezignuje na prostou reprodukci, nemá nárok na přežití. Řešit demografický problém outsourcingem nelze věčně. Jasně – migrace vždy byla a bude obohacením. Ale jen tehdy, děje-li se tak s mírou a pod kontrolou. Ani v dobách imigračního boomu nerezignovala Amerika na svůj Ellis Island. Oxfordský profesor Paul Collier v knize Exodus analyzuje dopad migrací na všechny tři zainteresované skupiny – migranty, společnosti, kam směřují, a společnosti, odkud odcházejí. Migranti samotní jsou zpravidla ti, kdo ze změny vytěží nejvíc. Pokud odcházejí ti nejschopnější, může na tom vydělat i jejich nová domovina – v případě, že se proces nevymkne z kontroly. Collier dává příměr k potravě: jíst je nutné, ale příliš mnoho jídla tělu uškodí. Pokud se nově příchozí neintegrují a neasimilují, vznikají diaspory a ty další migrační tok jen eskalují mimo jakoukoli kontrolu. To je dnes případ Marseille nebo Bradfordu. Ale kdo na to doplatí nejvíc, jsou společnosti, z nichž tito schopní a aktivní lidé mizí. Také proto je v našem zájmu dnešní exodus tlumit, jak to jen jde. Nezapojí-li se ti aktivní a schopní lidé do nezbytných změn v arabsko-islámském světě, čekají nás všechny jen další neřešitelné problémy.

Autor je vystudovaný geograf, bývalý mluvčí Charty 77, ministr zahraničí a obrany, politik ODS