Dlouho se zdálo, že na evropském summitu, který se konal minulý týden v Bruselu, bude svedena rozhodující bitva tzv. uprchlické krize.

Ještě koncem ledna německá kancléřka Merkelová uklidňovala poslance sesterské, ale k její imigrační politice kritické CSU, že nejprve je třeba usilovat o mezinárodní řešení, a teprve kdyby se ani po summitu žádné nerýsovalo, pak „se podíváme, kde stojíme“. Čili: pak bude možné uvažovat o něčem tak zapovězeném, jako bylo až dosud zavření německých hranic.

Pár dní před summitem se kulisy začaly hroutit. Když se minulé pondělí, pouhé tři dny před startem summitu, sešla v Praze visegrádská skupina, aby jednala o společné pozici pro summit, strhl se z toho v Německu malý poprask a výtky, že jsme nevděčníci. Jenže o dva dny po pražské V4 sama Merkelová oznámila, že na summitu se žádná uprchlická agenda řešit nebude – a tím vyklidila jeviště svému kolegovi Davidu Cameronovi, aby si tu pro Velkou Británii definitivně nechal schválit podmínky rozvolněnějšího členství, o němž doma nechá hlasovat. S balíčkem, který potom přivezl z Bruselu, sklidil ve vlasti kritiku a posměch, navíc se pro odchod Británie z EU vyslovil nejpopulárnější politik v zemi. Ani na této frontě není nic rozhodnuto.

Takové jsou tedy dnes poměry v Evropské unii. Jeden hororový scénář jako kdyby dnes ustoupil a přestal diváky děsit jenom tak, že ho zastíní jiný horor.

Výmar proti Visegrádu

Pozornost visegrádskému minisummitu zajistil víkend předtím německý týdeník Spiegel, jemuž někdo vyzvonil, co se na schůzce v Praze má probírat: plán uzavřít pro migranty přicházející do Evropy z Turecka už severní hranici Řecka, aby nemohli pokračovat dál do střední Evropy. Německý magazín to ohodnotil slovy, že se státy středovýchodní Evropy „explicitně postavily kancléřce“. Je jasné, že ještě předtím, než se Spiegel objevil na stáncích, už o plánu věděli i v Berlíně, neboť v pátek před víkendem spolková diplomacie ve všech čtyřech metropolích V4 dala najevo svou nelibost.

Slovenský premiér Robert Fico to později popsal jako otevřený nátlak: „Německo protestovalo… kvůli konání tohoto summitu, prý je třeba hledat jiné cesty.“ V Praze byl příjemcem německého údivu státní tajemník pro Evropu Tomáš Prouza. Ficovskému slovníku se lidé kolem českého premiéra snaží vyhýbat, Prouzu citovaly noviny ve smyslu, že pro něj nebylo žádné překvapení, když se na něho německý velvyslanec v Praze obrátil s dotazem, o co při visegrádském minisummitu půjde. Řeči o podávání demarše odmítá i velvyslanec Arndt Freytag von Loringhoven, který pro Týdeník Echo přijetí u Prouzy charakterizoval slovem „rozhovor“. Připustil nicméně, že takovou formu, tedy oficiální návštěvu u státního tajemníka s cílem dát české vládě dopředu najevo reakci Berlína na chystanou iniciativu, tu ještě neuplatnil.

Na schůzce Loringhoven–Prouza šlo o dvě věci. Němec si jednak chtěl potvrdit, co ve společné kuchyni Visegrádu před summitem EU vzniká, jednak české vládě přečetl depeši ze spolkového ministerstva zahraničí, jejímž sdělením zhruba bylo: Berlín neuvidí rád, pokud by vznikal dojem, že se ze Schengenu vylučuje Řecko. K této výhrůžce Řekům visegrádský balonek-plán postavit plot na makedonsko-řecké a případně i bulharsko-řecké hranici samozřejmě směřuje, jakkoliv se to v žádném komuniké V4 takhle přímo nikdy nenapíše.

Zavřít severní hranici Řecka je iniciativa skutečného hardlinera V4 Viktora Orbána. Jakkoliv nad ním Merkelová v rámci Evropské lidové strany ještě před rokem držela ochrannou ruku, migrační krize všechno změnila a v Berlíně je dnes maďarský premiér považován za belzebuba. Slovensko podle dostupných informací jako nejmenší článek ve visegrádském řetězu Němci víceméně ignorují, a polskou premiérku Beatu Szydlovou tentýž den, kdy jel velvyslanec Loringhoven za Prouzou, přijala v Berlíně sama kancléřka. Svědci následné visegrádské schůzky v Praze dosvědčují, že Polka nebyla tím, kdo v místnosti tvrdil muziku. Spekuluje se, že Merkelová Szydlové pohrozila zrušením tzv. Výmaru, což je neformální trojúhelník Berlín–Paříž–Varšava, na němž byla sice od jeho ustavení před 25 lety důležitější forma než obsah, nicméně Polsku přece jen dával pocit příslušnosti ke klubu evropských velkých. Víc než zpracovávání velvyslanci u zemí V4 a telefonátů od kancléřčina poradce pro zahraniční politiku Christopha Heusgena byl efektivní telefonát, který Merkelová vedla s bulharským premiérem Bojkem Borisovem. Ten se ještě předtím, než přijel do Prahy, kam byl připozván na schůzku V4, od plánu zavřít hranici s Řeckem distancoval. Taktéž pozvaný makedonský prezident se ani veřejně nedistancoval, ani se v Praze při jednání nevyjádřil, co si o zavření hranice s Řeckem myslí. Plán si zatím V4 schovala do šuplíku s tím, že se když tak vytáhne za měsíc, až se zjistí, že ujednání s Tureckem k citelnému poklesu uprchlického přílivu nevede. Je to příspěvek k názorové pluralitě uvnitř Evropské unie, žádná partyzánská akce. Nikdo vážně nečekal, že by V4 nějak přinutila Makedonce či Bulhary zavřít hranice (ačkoliv Orbán Makedoncům dodává drátěné ploty, a v Praze prý při jednání mluvil dokonce o betonu a pozorovacích věžích).

Proč tedy byli Němci pražským rendez vous tak podrážděni? Historicky vzato nemá spolková republika formát Visegrád příliš v lásce, považuje ho za piklení za svými zády, respektive na svém zadním dvorku. V tomto případě to byla ale evidentně i PR operace svého druhu: když už se totiž rýsovalo, že Berlín nesežene pro systém přerozdělování uprchlíků ze Sýrie a Iráku hlasovací většinu, bylo třeba fakt, že se Merkelovou neustále vzývané „evropské řešení“ nerýsuje, na někoho hodit.

Avizovaná dohoda s Tureckem (vy znemožníte pašování uprchlíků přes moře do Řecka, my od vás ročně odebereme několik set tisíc uprchlíků ze Sýrie) nakonec nebyla ani předložena, turecký premiér Ahmet Davutoglu odřekl účast na summitu oficiálně kvůli atentátu, při němž den před začátkem summitu v Ankaře přišlo o život 28 lidí. Pravý důvod se ale udál ještě před tím, než bomba nastražená zřejmě kurdskými teroristy explodovala. Politickou bombu vypustil francouzský premiér Manuel Valls v sobotu 13. února jednoduchým sdělením, že Francie kromě podílu, který slíbila loni na podzim, už žádné další várky běženců přijímat nebude. Merkelová tím přišla o krytí ústředního spojence Německa uvnitř EU a bylo jasné, že bez Francouzů tzv. kontingenty na uprchlíky ztrácejí smysl. Také Rakousko, jehož kancléř Werner Faymann dlouho patřil k nejbližším spojencům Merkelové a které už v lednu oznámilo horní hranici pro azylanty (denně je to 80 žádostí, zbytek dál pouští do Německa), de facto souběžně se schůzkou Visegrádu v Praze oznámilo, že dál zpřísní hraniční kontroly.

Aby V4 mohla zafungovat jako plášť hozený přes skutečnost, že Německo už nedrží ani tzv. koalice ochotných ve staré Evropě, k tomu zřejmě posloužila skutečnost, že se V4 tak vehementně drží tradičního pojetí státní hranice. Tady se skutečně otevírá civilizační příkop. Německý establishment není zřejmě fyzicky schopen unést představu, že hranici si každý stát musí umět ohlídat, i kdyby z té hranice někoho poslal zpátky a vypadal by přitom zle. Důkazem budiž virvál, jaký nedávno vyprovokovala šéfka opoziční Alternativy pro Německo Frauke Petryová, když připustila, že policisté k ochraně spolkové hranice mohou jako „ultima ratio“ použít zbraně. Der Spiegel Petryovou posléze na obálce přirovnal k Hitlerovi a politici tradičních stran oprašovali neuvěřitelnou myšlenku, že by Alternativu měla začít sledovat kontrarozvědka.

Migrační krize – ale to přece nebylo v plánu

A tady, v otázce hranic, se dostáváme k Británii. Cameron ze summitu v Bruselu minulý týden přivezl svým spoluobčanům dohodu, která prý znamená uvolněné otěže Bruselu, ale sestává jen z několika spíše dílčích bodů: především že eurostáty nebudou smět přijímat rozhodnutí, jimiž by znevýhodňovaly členské státy mimo eurozónu; že se cizincům ze zemí EU budou indexovat dětské přídavky, tedy že na děti, které pracovník nechal ve své vlasti, bude brát příspěvky „jen“ ve výši běžné v oné vlasti; a konečně že cizinci pracující v Británii ztrácejí právo na zápornou daň, což je dorovnání nízké mzdy státem. Doma tím mírně řečeno neoslnil, kritiku umocnila okolnost, že se dohodnuté změny mají kodifikovat teprve po referendu. Osud tzv. Klausovy výjimky, slíbené a pak de facto uložené k ledu v Evropském parlamentu do chvíle, než přišla Sobotkova vláda, která výjimku stáhla, v Británii není moc známý, ale „Brusel“ má samozřejmě věrolomnou pověst.

Když Cameron před třemi lety referendum závazně slíbil, žádná migrační krize samozřejmě nebyla na obzoru. Premiér mohl úspěšně předpokládat, že i mezi jeho spoluobčany převládne pud neriskovat a vyhnout se nejistotě. Během loňského roku však přišlo z Cameronova pohledu velké „unknown unknown“ – masová migrace z muslimského světa do Evropy. Británie jak známo není v Schengenu, nicméně hlavně Angličanům, národu s vyhraněným smyslem pro suverenitu, znějí výroky potentátů v Berlíně a Bruselu o nemožnosti kontrolovat státní hranici jako hlasy z jiného světa. Průzkumy, v nichž eurofilové pomalu získávali náskok před euroskeptiky, se od podzimu zhouply směrem k odchodu z EU. Britové tuší, že pokud nově příchozí do Německa neumí německy a jen malá část anglicky, bude to znamenat, že se ti lidé po získání občanství mohou časem stěhovat k nim. Když přišly zprávy o tom, co se na silvestra dělo před katedrálou v Kolíně nad Rýnem, napsala spisovatelka Allison Pearsonová, která prodává miliony knih, lehce hysterický komentář, jehož závěrečný odstavec začíná větou: „Po Kolíně není referendum o EU nic menšího než hlasování o bezpečí britských žen.“

Souvislost mezi referendem a migrační krizí si samozřejmě nejlépe uvědomuje premiér Cameron. V rozhovoru pro vánoční vydání týdeníku Spectator k tomu řekl: „Pokud jde o migrační krizi, lidi si v krátkodobém výhledu pomyslí: Kristepane, drž Evropu ode mě dál, přináší mi jenom těžkosti.“ Pak dodal, že když se ti lidé zamyslí důkladněji, začnou snad přemýšlet o pojistkách pro finanční sektor, který vyjednal, a o eurozóně (v níž zaplať pánbůh království není). Jeho argumentace nedrží příliš pohromadě, mluví z něho nejistota. Před nedávnem se dal privátně slyšet: S referendem jsme jako posádka letadla, které právě vzlétlo, taky zatím netušíme, kde se bude přistávat.

V těchto dnech celá politická Evropa s napětím čeká na dění v nejbližší době. Německý ministr vnitra Thomas de Maiziere po bezvýsledném summitu dramaticky prohlásil, že EU zbývá pro řešení uprchlické krize 14 dní. Výrok padl 22. února, od 7. března tedy může být pozdě. De Maiziere má na mysli 6. března, nakdy je svolán summit Unie s Tureckem. Ale co když přijde jaro a s ním se příval z Turecka (eventuálně z Libye) opět znásobí? Z Cameronova pohledu to bude každopádně před referendem něco jako negativní kampaň. A může trvat klidně až do 23. června, dne referenda. Pokud je premiér skutečně přesvědčen, že odejít z EU by byla katastrofa, která by zasadila ránu ekonomice, usnadnila ruskou expanzi na východě Evropy a prodloužila dobu, kterou světové společenství potřebuje k vymýcení eboly (to všechno vážně řekl v Dolní sněmovně), je od něj nezodpovědné riskovat takovou katastrofu pro tak malé výhody, jaké teď přivezl z Bruselu.

Blonďatá bestie

Kampaň za vystoupení z EU do minulého týdne trpěla roztříštěností – dlouho v přípravách dominovaly dvě skupiny vedené lidmi, kteří se nesnášeli navzájem skoro stejně jako diktát z Bruselu. V pondělí se nicméně stalo něco z pohledu britských euroskeptiků téměř epochálního. Přidal se k nim Boris Johnson, starosta Londýna a blonďatý enfant terrible Konzervativní strany. Ne že by Johnson táboru za vystoupení dodával důstojnosti, ve svých novinářských a posléze politických ambicích ho opakovaně srážely vlastní sklony ke klaunovství a neserióznost. Johnson má však mezi politiky bezkonkurenčně nejvyvinutější schopnost oslovovat řadové Brity, přitom klasický vzdělanec, šarmér, jakého by si přála každá, i sebedůstojnější strana, miláček národa. Spolu s Johnsonem se do tábora za vystoupení řadí pět ministrů vlády (dvacet jich je s Cameronem.), ale skoro polovina poslanců Konzervativní strany.

Sám Johnson se trvale ocitá v podezření z oportunismu; autorka jeho kritické až předpojaté biografie Sonia Purnellová (Just Boris; tedy Nic než Boris, s podtitulem Příběh blonďatých ambicí) dokonce cituje některé pamětníky pobytu Johnsona v Bruselu, kde pracoval nejprve jako dopisovatel Times a později Telegraphu, kteří mu nevěří ani jeho pověstný euroskepticismus. Má to být tak jako všechno v jeho chování kalkul; na začátku novinářské kariéry mu přinesl sympatie Margaret Thatcherové, a potom vždycky oblibu mezi čtenáři. Dnes celkem nikdo nepochybuje, že „Boris“ přiznáním barvy před referendem zahájil manévr, jímž chce vystřídat Camerona v čele vlády. I kdyby však Johnsona do tábora „Out“ skutečně zavedl oportunismus, i to je důkaz, že se začíná hrát o všechno. Protože to znamená, že tento populista s dobrým čuchem na lidové nálady si spočítal, že by referendum skutečně mohlo skončit brexitem.

Západní Evropa je výspa bohatství obklopená chudšími společnostmi s vyšší porodností. Moderní společnosti na Západě si můžeme představit jako domy s omezenou kapacitou, kam se ze zájemců zvenčí vejde buď jeden, nebo druhý. Británie se v roce 2004 rozhodnutím Tonyho Blaira fakticky rozhodla pro „Východoevropany“ (těch po otevření britského pracovního trhu přibyl zhruba milion) a ve chvíli, kdy do Evropy směřuje převážně arabská vlna, už hlásí plno. Německo na Východoevropany před dvanácti lety reagovalo odmítavě a zavřelo jim pracovní trh, čímž právě zvýšilo vlnu uchazečů o práci v Británii – zato se dnes otevírá arabské vlně. Tento řetězec příčin a následků může vyústit v Evropskou unii, která přijde o Anglii a jíž chtě nechtě začne dominovat Německo. Anebo se ještě všechno v dobré obrátí.