Téměř 200 německých hasičů bojovalo dnes čtyři hodiny s rozsáhlým požárem v ubytovacím zařízení pro migranty v Kasselu ve spolkové zemi Hesensko. Kouře se nadýchalo 16 ubytovaných, tři z nich byli převezeni do nemocnice, sdělil mluvčí místní policie.
Cizinci a především Asiaté okupují Německo, zdá se při pohledu zvenku. Při běžné návštěvě bavorského venkova tomu nic nenasvědčuje. V městečku Schwarzenfeld pár kilometrů za českými hranicemi cizinci nejsou. Do okolních pískoven se chodí koupat jen místní Bavoři, nikoho jiného člověk nepotká ani ve dvou nákupních zónách .
Šéfka německé pravicové strany AfD Frauke Petryová doporučila vládě, aby odmítnuté žadatele o azyl a migranty nelegálně pobývající v Německu posílala na ostrovy mimo Evropu, podobně, jako to dělá Austrálie. V rozhovoru s nejčtenějším německým listem Bild rovněž vyzvala vládu, aby svůj úřad pro uprchlíky přeměnila na emigrační úřad.
Když člověk jen v rychlosti přelétne titulek Co s uprchlíky? Merkelová chce, ať je vezme Siemens, Opel a RWE, může se mu stát, že si řekne, to už tu bylo, ne?
Německá kancléřka Angela Merkelová chce přimět velké firmy, aby zaměstnávaly více migrantů. Pozvala si proto na září do Berlína představitele společností jako jsou Siemens, Opel, Volkswagen či RWE, aby s nimi mluvila o tom, co najímání většího počtu imigrantů brání, napsal dnes německý deník Bild.
Největší obavy z migrace mají v celé Evropě Češi, i když k nim žádní uprchlíci nemíří, a pokud někdo omylem přijde, uteče. Ukázal to nový Eurobarometr, podle kterého 71 procent Čechů odmítá pomoc uprchlíkům.
Poprvé v historii olympijských her soutěží nyní v Rio de Janeiru uprchlický tým. Tvoří ho dva plavci ze Sýrie, dvě džudistky z Konga, jeden lehký atlet z Etiopie a pět s Jižního Súdánu. Všichni v uplynulých letech uprchli ze své vlasti a Mezinárodní olympijský výbor (IOC) z nich vytvořil "Refugee Olympic Team". IOC to zamýšlí jako "znamení naděje" pro uprchlé sportovce. Jako důkaz, jak sport může přispět k integraci.
Německo odmítá na svých hranicích do země vpustit stále více migrantů. Roste také počet deportací neúspěšných žadatelů o azyl. S odvoláním na údaje spolkové vlády o tom informoval list Neue Osnabrücker Zeitung.
Bývalý prezident ČR Václav Klaus opět zvířil vody další z řady svých kontroverzních výroků tentokrát na téma možného přijetí Turecka do EU. Zatímco před lety se při státní návštěvě země vyjadřoval ve smyslu, že by Turecko v unii znamenalo „zatřepání Evropou“, nyní by podle svých výroků v rozhovoru pro Týden Turecko přijal, protože si stejně přeje, aby „EU byla rozbita“.
Sdružení nevládních organizací, které v Česku pomáhají uprchlíkům, se v pátek ohradilo proti výrokům některých politiků o uprchlících. Odmítavé postoje prezidenta Miloše Zemana, vicepremiéra Andreje Babiše (ANO) a ministra vnitra Milana Chovance (ČSSD) vůči migraci jsou podle členských organizací nebezpečné a populistické. Všichni tři politici v poslední době hovořili o rizicích současné migrační vlny.
U migrační krize jsou témata, která se metou pod koberec a nesluší se o nich debatovat. Kdo o nich otevřeně mluví, okamžitě vyfasuje od těch, kdo sami sebe pasovali do role vstřícných k prchajícím, nálepku antihumanisty. Člověka bez empatie k cizímu neštěstí a srdce otevřeného k pomoci.
Od července díky nové legislativě mohou lidé nově nabídnout své služby armádě a přihlásit se na dobrovolná armádní cvičení. Lidé mají podle prvních údajů o rekrutování velký zájem, za první měsíc se jich přihlásilo více než pět stovek.
Deportace neúspěšných žadatelů o azyl zpět do zemí jejich původu bývá mnohdy nejen složitou právní a úřední záležitostí, ale může vyjít i hodně draho. Odsun tří afrických mužů, uprchlíků, přišel letos na jaře vládu německé spolkové země Severní Porýní-Westfálsko (NRW, Nordrhein-Westfalen) na přesně 124 607 eur a 49 centů (zhruba 3,36 mil. Kč). Afričany bylo nutno přepravit do Guineje v pronajatém malém letounu.
Neschopnost řešit uprchlickou krizi, růst nenávistného nacionalismu a další známé problémy popisuje v letošní zprávě o evropské demokracii Freedom House. Pozoruhodný je však závěr: „Jako naléhavé varování, kam Evropa směřuje, by měla sloužit skutečnost, že se Visegrádská skupina 25 let po svém založení změnila ze vzoru jednoty a demokracie na předního zastánce sobectví a omezenosti,“ píše Freedom House s odkazem na chování visegrádských politiků v uplynulém roce.
Ještě zhruba dva měsíce si budou Britové vyměňovat názory, proč je pro jejich zemi výhodnější zůstat v Evropské unii, anebo proč je naopak třeba zařadit zpátečku a coby první země v historii ze společenství vycouvat. Oficiální část kampaně, která názorově rozdělila vládnoucí konzervativce premiéra Davida Camerona, začala teprve v polovině dubna.
Evropská unie trpí zvláštním vztahem ke Spojeným státům – je to komplex lásky a nenávisti. Na jedné straně je antiamerikanismus jediným oficiálně tolerovaným šovinismem zdvořilých evropských kruhů. Odsuzování americké ekonomiky, zahraniční politiky, náboženství či trestního práva je běžnou rétorickou vycpávkou. Někdy řečníci používají jako zaměnitelné pojmy „americký“ a „anglosaský“, jako by už Británie byla z EU vyloučena.
Úsměv na rtech po sečtení volebních výsledků ztuhl dokonce Winfriedu Kretschmannovi, který dosáhl pro Zelené historicky nejlepšího výsledku na celém světě. Zelení se po nedělních volbách ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko stali s třiceti procenty nejsilnější stranou a mohou vybírat partnera do koalice.
Dlouho se zdálo, že na evropském summitu, který se konal minulý týden v Bruselu, bude svedena rozhodující bitva tzv. uprchlické krize.
V 90. letech konvertoval Petr Pelikán k islámu, studoval v arabských a dalších blízkovýchodních zemích. Na začátku února přednášel v íránském Komu o evropském islámu.
Proč se společnost radikalizuje a polarizuje? Mohou za všechno uprchlíci? Zažívají sociální sítě nános chudších? A o co jde agroskinheadům, když přijedou do Prahy?
Má zkušenosti z Iráku, země, jejíž destabilizace přispěla zásadním významem k destabilizaci Sýrie a vzniku Islámského státu.
Jednou z nejoblíbenějších knih zakladatele Facebooku Marka Zuckerberga je The End of Power (Konec moci, Basics Books, 2013). Před třemi lety ji napsal Moisés Naím.
Masivní přesuny obyvatelstva sužují planetu celé lidské dějiny. A většinou s sebou nesou i nezanedbatelný aspekt: mění místo, odkud lidé odcházejí, stejně jako místo, kam přicházejí. Arabské země tak například po tisíce let obývaly silné židovské komunity. Dnes jsou v podstatě nevratnou minulostí.
Letos v únoru vyhlásil známý institut European Council on Foreign Relations, v jehož správní radě zasedá hned několik evropských exministrů zahraničí a významných diplomatů, žebříček nejvlivnějších zemí Evropy v zahraniční politice. Jedničkou se stalo Německo. O druhé místo se podělila Británie se Švédskem. Pozice Londýna asi nikoho nepřekvapí.
Pokud vám připadá, že zpráva, že nejméně dva z pařížských atentátníků zřejmě pronikli do Evropy vydávajíce se za syrské uprchlíky, vyvolala nesmyslnou hysterii, pak jste nedávali pozor na to, co se dělo ve Spojených státech.
Třetí týden teplého listopadu a na rozbouřené moře z Turecka vyplouvají další tisíce uprchlíků – převážně Syřanů, ale mezi nimi se nacházejí Iráčané, Libyjci, Afghánci i běženci z kruté eritrejské diktatury, ze Súdánu a také ze severní Nigérie, kde řádily bojůvky islamistického hnutí Boko Haram. V Afghánistánu, Africe a na Blízkém východě postihla destabilizace zhruba 60 milionů lidí.
Britský intelektuál, znalec islámu, „skeptický muslim,“ spisovatel a vydavatel Ziauddin Sardar jde při rozplétání kořenů mnohem dál.
„Domů jeďte,“ říká žena dvojici syrských uprchlíků s dítětem, kteří ji žádají o pomoc či radu. V jiném záběru jednoho z nejsledovanějších videí posledních týdnů na otázku běženců, jaká je tedy Česko pro uprchlíky vlastně země, další žena prohodí: „No good. Bad.“ A poradí, kam by jejich kroky měly směřovat: „Deutschland!“
Dojít pěšky z bavorského Wegscheidu na Lipenskou přehradu se stihne za čtyři hodiny, většina jeho současných návštěvníků ovšem míří jiným směrem. Chtějí se dostat dál do bavorského a německého vnitrozemí. Jedná se totiž o uprchlíky, kteří právě u Wegscheidu překračují rakousko-německou hranici.
Černobílý příběh o xenofobní, ustrašené postkomunistické střední Evropě a vůči přistěhovalcům otevřeném Západě, který dominuje domácí veřejné debatě, bledne hned při pohledu za západní hranici Německa. Vítací atmosféra, do níž koncem léta zhruba na dva měsíce sklouzli Němci, není žádným západním standardem.
