Nejobtížněji překonatelný strach je úzkost, strach, který žádný konkrétní předmět nemá. Strach z neznámého. Neumíme pochopit to, s čím se nemůžeme střetnout. Každý vetřelec představuje svého druhu ohrožení. Ne proto, jaký je, ale proto, že je vetřelec. Tato biologická reakce, z evolučního hlediska původně užitečná, je v podobě xenofobie, kmenové optiky, rasových předsudků či vypjatého nacionalismu jednou z opakovaně se vynořujících překážek socializace lidského druhu.

Středoevropská reakce na současnou vlnu utečenců a přistěhovalců převážně z mimoevropských částí světa připomíná právě takovou úzkostnou reakci na neznámé. Její intenzita stoupá s mírou neznalosti, v níž je osobní zkušenost s lidmi jiné kultury, rasy či náboženství nahrazována předsudky, mýty a temnými pověstmi, vydatně přiživovanými apokalyptickou dramatizací bulvárních médií. Její extrémní tvář v podobě nenávisti, otevřeného rasismu a špatně skrývané touhy po stavění táborů obehnaných ostnatými dráty je mezi jinými výsledkem dlouhodobé tolerance k netoleranci, ať už je namířena proti lidem jiné rasy, jiného názoru či jiného přesvědčení. Není to ale netolerance slepá, nýbrž namířená právě proti lidem, kteří pro většinu z nás představují v lepším případě jen jakýsi abstraktní shluk, v tom horším zdroj ohrožení. Jak si již před patnácti lety povšiml Václav Havel, „někteří čeští politici, ale nejenom politici, jako by rozlišovali násilí, genocidu, teror a mafiánství na dvě skupiny. Na tu lepší a na tu horší. Tou lepší je ta všeslovanská a ta horší je ta muslimská.“

Teror je zavrženíhodný, ať přichází odkudkoli. Možná jsme si natolik zvykli na dennodenní výlevy hulvátství a hrubosti, často z úst vysoce postavených, že nám nepřipadá nic mimořádného na tom, když se jejich terčem stanou lidé na útěku. Mnozí z nás si přitom neuvědomí, že je na tom cosi nelidského; běženec podobně jako mrzák je příkladem lidství obnaženého ve své zranitelnosti v míře, kterou my šťastnější neznáme. Dlužíme mu přinejmenším bezprostřední pomoc, ochranu, stravu a přístřeší. Nediktuje nám to žádný zákon, nařízení nebo předpis. Je to ústřední tradice vlastní všem třem monoteistickým náboženstvím, je to jádro naší kultury, je to součást naší identity.

Je lákavé skončit tuto úvahu zde a obrátit se s plamenným morálním apelem ke spoluobčanům, v lepším případě nechápavým a v horším necitlivým. Bylo by to též v souladu s výzvami, výtkami a napomenutími, které k nám přicházejí zvenčí. Stěží bychom tím však dostáli odkazu muže, jemuž byla cizí každá ortodoxie, pro kterého zodpovědnost nebyla morální floskulí, ale každodenní žitou povinností a jehož výjimečná vnímavost a schopnost rozlišovat mu umožňovala objevovat paradoxy pod povrchem zdánlivě bezrozporné skutečnosti.

Všespalující žár syrský

Volání po zodpovědnosti v Havlovi vždy znovu a znovu vyvolávalo otázku volajícího a úměrnosti jeho volání. Na čtvrtém sjezdu Svazu československých spisovatelů byl uprostřed vzrušených výkřiků jediným, kdo upozorňoval své náhle radikální kolegy: „Jde prostě o to, zda jsme opravdu všichni schopni nést až doposledka plnou odpovědnost za svá slova, zda jsme prostě opravdu a bez výhrad schopni zaručovat se sami za sebe; cele svou praxí a její kontinuitou ručit za své proklamace a nebýt nikdy – byť vedeni nejlepšími úmysly – zaskočeni v určité chvíli sami sebou, ať už svou ješitností, nebo svým strachem.“

Taková otázka je namístě i uprostřed nynější krize. Je pokrytectvím se tvářit, jako by se statisíce migrantů z Asie, Blízkého východu a subsaharské Afriky bez varování snesly na Evropu jako mračno biblických kobylek. Je namístě se tázat, aniž by to sebeméně ochromovalo naši lidskou spoluzodpovědnost za poskytnutí bezprostřední pomoci lidem bez domova, bez prostředků a bez naděje, zda evropské vlády a unijní instituce dostály své zodpovědnosti a snažily se současné situaci předejít, účinně zasáhnout, aby se konflikt v Sýrii nerozhořel do všespalujícího žáru, a ochránit vnější evropské hranice a své vlastní občany před tragickým stěhováním národů, v němž se ztrácí rozdíl mezi tím, kdo prchá před smrtí, tím, kdo míří za lepším životem, a tím, kdo se jenom snaží přiživit na neštěstí druhých.

Zda dlužíme běžencům kromě bezprostřední pomoci také trvalý pobyt a občanství a zda je dlužíme všem z nich, nebo jenom některým, je také věcí zodpovědnosti. Zdá se, že v tomto bodě se od západoevropských vlád a části veřejného mínění liší nejen extremisté, ale i středoevropské politické reprezentace a většinové veřejné mínění. Je velmi jednoduché přičítat to nezralosti středoevropských demokracií a volat je k poslušnosti jako mírně zaostalé žáčky. Je daleko obtížnější a choulostivější ptát se, proč tomu tak je.

Podle řady průzkumů veřejného mínění i demografických statistik se většinová společnost ve střední Evropě příchodu lidí odjinud nebrání. Za poslední desetiletí u nás cizinců – ať už z Balkánu, východní Evropy, ze Středního východu či z jihovýchodní Asie – výrazně přibylo a až na výjimky se nestávali terčem rasismu a diskriminace, které jako bychom si spíše rezervovali pro některé vlastní spoluobčany. Rostoucí ekonomika volá po přílivu pokud možno levných pracovních sil a klesající populace po injekci nové krve.

Přesto nad vidinou velkého počtu přistěhovalců z Blízkého a Středního východu a subsaharské Afriky střední Evropa nejásá, ba osobuje si právo vyjadřovat se k tomu, kolik jich přijme a kteří to budou. Je to diskriminace, ozývá se pohoršené volání, a svědčí to o nedostatku solidarity. Je povinností a zodpovědností každého evropského státu rozdělit se o nejnovější lidskou vlnu vyplavenou na evropské břehy, a pokud to některý neudělá dobrovolně, dostane to příkazem. Je to skutečně ten nejlepší způsob, jak se k problému stavět? A pokud ano, znamená to, že je tím problém vyřešen, anebo to znamená povzbuzení pro ještě mohutnější vlnu přistěhovalců příštích? Jak by se tázal ekonom, je současná přistěhovalecká vlna otázkou poptávky, anebo nabídky?

Aniž to někdo úředně sdělil, vzniká tu nová teorie státu, která ho zbavuje některých dřívějších zodpovědností a nahrazuje je jinými. Tradičně byl stát v první řadě zodpovědný vůči svým občanům. V demokratické teorii jsou to dokonce občané samotní, kteří si stát zřizují, udržují a platí. Mezi základní povinnosti každého státu patří rozlišovat, kdo je jeho občanem a kdo nikoli. Ačkoli demokratický stát přičítá základní lidská práva všem bez rozdílu, svým občanům přiznává ještě další práva, např. právo volební, právo domovské aj, a ukládá jim výměnou za to další povinnosti (daňovou povinnost, brannou povinnost atd.). Stát, který nedokáže kontrolovat své hranice, není plně suverénní. Je tak trochu selhavším státem. A je lhostejné, zda jde o stát tradiční, či o stát, který sdílí suverenitu s nadnárodním celkem, jako je Evropská unie (a přenáší tak na něj i příslušný díl zodpovědnosti).

„Drsné“ konstatování

Vřava, v níž do sebe bijí xenofobní předsudky a národovecké sobectví s procítěnými projevy bezbřehého humanismu, jako by přehlušovala zdravý rozum. Stojí za to si připomenout, jak se na problémy tohoto druhu díval Václav Havel, přestože to jedné i druhé straně může trochu zkalit stereotypní obraz, který si o něm učinily.

Vrací-li se člověk k Havlovým textům, znovu a znovu si uvědomuje, jak důsledný a odvážný byl v hledání pravdy, často i za cenu kontroverze. Princip zodpovědnosti, jenž prostupuje celým jeho dílem, se vztahuje i na myšlenkový proces, ze kterého samo vzniklo. Emotivní výkřiky jsou Havlovi cizí, i když jsou mu někdy nespravedlivě připisovány.

Tam, kde se Havel dotýká tématu běženců a přistěhovalců, stojí vždy na prvním místě bezpodmínečný instinkt snažit se pomoci. „Je věcí základní, řekl bych přímo všelidské solidarity, že musíme být schopni tu a tam přijmout někoho, kdo je v tísni, kdo odněkud prchá. Zvlášť když prchá před válečným konfliktem, bídou, utrpením. Musíme mu umět i nějak pomoci. Není možné, abychom stále chtěli od někoho, aby nám pomáhal, a sami nebyli schopni pomoci nikomu a ohrnovali nos nad těmi, kteří jsou na tom v tuto chvíli hůř než my. Byly doby, kdy ani my jsme na tom nebyli dobře,“ píše Havel a připomíná pomoc, jíž se dostalo desetitisícům Čechoslováků, kteří prchali ze země po komunistickém převratu či sovětské okupaci v roce 1968.

Pokud však od něj někdo čeká všeobjímající gesto vůči všem, kdo mají zájem se v Evropě usadit, čeká marně. Některé jeho důvody jsou převážně praktické. Všichni obyvatelé zemí, kterým jejich režimy nevyhovují, by se do Evropy „těžko namačkali“. Evropa se „nemůže bezbřeze otevřít všem. Pak by na to doplatili nejen domácí občané, ale i uprchlíci.“ Jiné důvody vyplývají z důsledného uplatňování principu zodpovědnosti. „Lidem v totalitních státech neuškodí občas nenápadně naznačit, že by mohli také něco proti domácí totalitě dělat, a ne z ní pouze utíkat. Žádám-li od západních lidí, aby nemysleli jen na své partikulární zájmy a chovali se tak, jak by se měli chovat všichni, respektive tak, jako by byli bezprostředně odpovědni za osud celku, pak nevím, proč bych lidi z totalitních zemí neměl žádat o totéž.“ Havel sám označuje toto konstatování, které lze vztáhnout i na lidi prchající před autoritativními režimy jiných druhů, za „drsné“, ale svoji aktuálnost neztratilo ani po třiceti letech.

Stejně tak Havel nepřijímá představu, která prostupuje celou evropskou reakcí na současnou krizi, totiž že „chudobu začneme bezděčně vnímat jako neštěstí jedněch a boj proti ní jako úkol druhých. Jako by prostě lidstvo bylo osudem rozděleno na dvě části, poměrně malou skupinu lidí či zemí, jež jsou na tom celkově velmi dobře, a velkou skupinu lidí či zemí, které jsou na tom velmi špatně, z čehož vyplývá, že ti první by měli – z důvodů humánních i bezpečnostních – finančně i intelektuálně pomáhat těm druhým. Od takového vidění světa je ovšem jen krůček k dosti rozšířenému bludu, že ti bohatší jsou na tom lépe prostě proto, že takříkajíc zvítězili nad světem a jeho tajemstvím, pochopili jeho zákonitosti, šikovně jich využili, zkrátka se vyznají, zatímco ti druzí naopak spoustu věcí nepochopili nebo prostě neumějí. A že proto k celkovému zlepšení světa stačí, když ti první předají něco ze své dovednosti těm druhým. Tak tomu ale – jak všichni víme – není.“ Snadněji se to řekne, než udělá, ale problémy Středního východu, subsaharské Afriky a jiných částí světa je třeba řešit právě tam.

A konečně, třetí věc, které se Havel též dotýká, je v této části Evropy chybějící pocit „břemene bílého muže“, ona provinilost vyplývající z koloniální minulosti řady západoevropských zemí a bezděčné či vědomé nutkání ji neustále odčiňovat. Havel je dostatečně vnímavý, aby postřehl, že pocit provinilosti a z něj prýštící nutkání pomáhat může být ve skutečnosti rubem koloniálního pocitu nadřazenosti. Necítíme-li se být pány světa, nemáme ani potřebu poskytovat spasení.

„Mnozí dnešní Evropané či Američané pociťují bolestivě fakt, že euroamerická civilizace zničila svébytnost mimoevropských kultur, zakoušejí to jako svou vinu a cítí potřebu tuto vinu odčiňovat jakýmsi vciťováním se do jiných, přizpůsobováním se jim, podbízením se, touhou jim tak či onak ‚pomáhat‘. To je podle mne falešná cesta, která může vést jen k dalšímu neštěstí. Byť skrytě a jaksi negativně, přesto v sobě obsahuje opět onen známý pocit nadřazenosti, paternalismu a jakéhosi osudového poslání pomáhat ‚zbytku světa‘. Tedy opět pocit jakési ‚vyvolenosti‘. Je to vlastně kolonialismus naruby. Je to intelektuálská křeč. Myslím, že si všichni nejlépe navzájem pomůžeme, když si nebudeme na nic hrát, zůstaneme prostě všichni sami sebou a budeme se jen navzájem ctít a respektovat. Takoví, jací jsme.“

Ve svých úvahách o Evropě a budoucnosti evropské integrace se velký Evropan Havel často dotýkal chybějícího pocitu evropské identity, chápání Evropy jako „úkolu“ a hledání étosu evropské integrace. Také současná uprchlická krize by se mohla stát jednou z cest k jeho nalezení. O tom, zda lze étos uložit příkazem, by ale Václav Havel nejspíš měl své pochybnosti.