Neschopnost řešit uprchlickou krizi, růst nenávistného nacionalismu a další známé problémy popisuje v letošní zprávě o evropské demokracii Freedom House. Pozoruhodný je však závěr: „Jako naléhavé varování, kam Evropa směřuje, by měla sloužit skutečnost, že se Visegrádská skupina 25 let po svém založení změnila ze vzoru jednoty a demokracie na předního zastánce sobectví a omezenosti,“ píše Freedom House s odkazem na chování visegrádských politiků v uplynulém roce.

U amerického pohledu na věc není důležitý věcný obsah. Reakci Poláků, Maďarů, Slováků a Čechů na uprchlickou vlnu hodnotí mnozí západoevropští politici vstřícněji. Podstatný je postřeh, že se v zemích Visegrádu děje něco, co vzbuzuje dojem, že tyto země nepatří k Západu. Freedom House i další mezinárodní organizace líčí poslední vývoj ve světě jako úpadek režimů, které za své hlavní hodnoty považují svobodu a demokracii, a tedy jako ohrožení svobody vůbec. Bývalé komunistické státy včetně Česka jsou v tomto ohledu první na ráně.

Islám mění Evropu

Tři důvody k ohrožení svobody není těžké vypočítat. První je každý den k vidění ve zpravodajství, pro něž je příliv muslimských uprchlíků a teroristů do Evropy už rok hlavním tématem. K tomu přistupuje téma vzestupu zvláště asijských společností, které za svou nebývalou prosperitu děkují více či méně liberálním diktátorům a s nimiž nedokážou demokracie držet krok. Evropa navíc dosud nepřekonala důsledky finanční krize z konce minulého desetiletí, která se přetavila ve snahu státní byrokracie posílit kontrolu nad ekonomickými aktivitami občanů.

Uprchlickou krizí se míní neschopnost Evropské unie reagovat na útěk statisíců občanů rozvrácených zemí Blízkého východu a severní Afriky před násilím a chudobou právě do nejbohatších evropských států. Starý kontinent se mohl na příliv cizinců připravit už jen podle statistik žadatelů o azyl, jejichž nárůst postupně akceleroval z 225 tisíc v roce 2008 na 431 tisíc o pět let později. Když si toho nikdo nevšímal, požádalo loni o azyl 1,3 milionu lidí. Teď není jasné, jak tuto vlnu pokud možno už letos srazit.

Slepota evropských vlád a společností byla ještě nápadnější v tom, že si neuvědomovaly, koho vlastně přijímají, i když měly důkladné studie o smýšlení muslimských menšin. Například v roce 2008 zjistil berlínský institut WZB, že 65 procent evropských muslimů považuje předpisy svého náboženství za důležitější než zákony zemí, kde žijí.

Dosud musejí riziko migrace připomínat sami příchozí. Nizozemská politička Ayaan Hirsi Aliová, která pochází ze Somálska, publikovala v jednom z dubnových vydání deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung naléhavý článek o tom, jak islámští uprchlíci ohrožují ústavní svobody, které jsou výsadou Evropy. „Všichni přicházejí z nesvobodných společností, které určily jejich identitu, společenské vazby a pohled na svět. Jejich postoje k náboženství, moci, sexu, penězům a času se radikálně odlišují od evropských,“ napsala somálská rodačka. Mladí muslimové se stávají vhodnými adresáty poselství verbířů Islámského státu, a někdy dokonce nebezpečnými teroristy, kteří chtějí zničit otevřenou společnost, která je přijala. „Nejde jen o islamistický terorismus. Kvůli plíživé islamizaci se už nemohou dívky a ženy volně pohybovat v mnoha městských čtvrtích západoevropských měst a musí tam počítat se sexuálními útoky i něčím horším,“ dodává Aliová, podle níž ataky z kolínské silvestrovské noci byly jen vrcholkem ledovce každodenního života některých regionů. Při přijímání migrantů se úplně zapomnělo na opatrnost, která Západ v období studené války přiměla aspoň k tomu, aby příchozí prověřoval, jestli nejsou agenty komunistických mocností.

Selhání při přijímání uprchlíků vyvolalo řadu reakcí, jež opět svobodu omezují. Pět měsíců po teroristických útocích v Paříži platí ve Francii výjimečný stav, který umožňuje bez povolení soudu prohledat jakýkoli byt či omezit svobodu shromažďování a tisku. Úspěšná politická tažení pravicových radikálů celou Evropou s sebou nesou násilné útoky na migranty i jinak smýšlející a od druhé světové války na Západě neobvyklé výhrůžky „prolhaným médiím“.

Proti tomu vzniká stejně agresivní reakce na radikální levicové scéně, která má sklony se muslimských příchozích zastávat. Osobně to zažil francouzský filosof Alain Finkielkraut, jenž byl před necelým měsícem napaden při shromáždění „Nuit debout“ (Noc zpříma), kde levicoví aktivisté debatovali o budoucnosti země. Člen Académie française totiž už v roce 2013 v knize Nešťastná identita varoval před nebezpečím muslimské migrace – a levičáci jeho účast v debatě pochopili jako provokaci.

Návrat diktátorů

Neschopnost či nechuť čelit tiché invazi uprchlíků jde vysvětlit tím, že připomíná jiné selhání západních demokracií, tentokrát v čele se Spojenými státy. Migranti přicházejí převážně ze zemí, kde s podporou Západu proběhlo před pěti lety tzv. arabské jaro, které mělo přinést lidovládu společnostem pod vládou diktátorů. Nejvíc žadatelů o azyl přišlo loni z Iráku a Sýrie, tedy ze zemí, kde vývoz demokracie dokonale selhal. Spolu s uprchlíky z Afghánistánu, kde Západ rovněž zavádí demokracii, tvoří Syřané a Iráčané polovinu všech příchozích.

Ze zemí arabského jara jsou na tom nejlépe v Egyptě a Tunisku. V zemi na Nilu vládne diktátor Abd al-Fattáh as-Sísí, který silou nahradil experiment v podobě svobodně zvoleného kandidáta Muslimského bratrstva Muhammada Mursího, jenž předtím zase vystřídal svrženého Mubáraka. „Diktátor as-Sísí porušuje lidská a občanská práva systematičtěji a brutálněji, než jak to v posledním období své vlády činil sám Mubárak,“ stěžuje si levicový filozof Pavel Barša v textu pro deník Právo. V Tunisku byl diktátor bin Alí nahrazen demokratickým režimem, který však nezlepšil dosavadní poměry. Vzpouru proti Alímu vyvolala nezvladatelná nezaměstnanost mezi mladými, dnes je ovšem bez práce lidí ještě víc. V březnu vláda vyhlásila zákaz nočního vycházení, aby se neopakovala stejná revolta.

Barša dlouhodobě upozorňuje na postupný úpadek Západu i demokracie. Arabské jaro využívá jako doklad selhání liberální teorie oblíbené v dobách po pádu komunismu. „Mýtus o potlačené svobodě, která se zase automaticky rozvine poté, co zmizí panství autoritářského státu“ pochází podle něho z mylné představy „o přirozeném, předpolitickém statusu individuálních lidských práv a tržních mechanismů, které jsou ohrožovány a mrzačeny státy jménem kolektivních zájmů národů či tříd“. Stačí tedy svrhnout diktátory, a lidé se víceméně sami začnou chovat důstojně a svobodně. Před pěti lety se bohužel ukázalo, že pád diktátorů nepřinesl občanskou svobodu a demokracii, ale chaos a násilí.

Bez dobře organizovaného státu nemůže existovat ani moderní společnost a uchování diktatury je přinejmenším v některých státech lepší než riskantní pokus o dovoz demokracie. V těchto úvahách navazuje český filozof na slavnou teorii Američana Fareeda Zakaríi z knihy Budoucnost svobody. Hlavní Zakaríova teze poukazuje na to, že některé diktatury předčí většinu demokracií. Zakaría už před třinácti lety upozornil, že překonat zaostalost a vybudovat výkonnou ekonomiku se v posledních desetiletích podařilo výhradně tzv. liberálním diktaturám, které řídí či řídily Čínu, Indonésii, Malajsii, Chile, Tchaj-wan a Koreu. Demokracie třetího světa v čele s Indií naopak ztrácejí. Trend popsaný americkým politologem potvrzují v období krizí po roce 2007 Globální zprávy o konkurenceschopnosti od Světového ekonomického fóra. Za vzorový stát s autoritářským vládcem tradičně platí Singapur, který za deset let postoupil z pátého místa konkurenceschopnosti na druhé. V první dvacítce jsou i další čtyři nedemokratické státy, konkrétně Hongkong, Katar, Spojené arabské emiráty a Malajsie, nemluvě o Tchaj-wanu. Další režimy řízené silnými vůdci jsou na vzestupu, vedle naftových šejků z Perského zálivu mezi ně patří postkomunističtí diktátoři Ázerbájdžánu, Kazachstánu a Vietnamu, případně vládce Turecka. Kvalita demokratických vlád se přitom zhoršuje, zvláště na jihu a východě Evropy. Nejvíc se propadají Řecko a Slovensko.

Zakaría netvrdí, že diktatury jsou automaticky lepší, například vláda diktátora Mugabeho učinila ze Zimbabwe jednu z nejzaostalejších zemí na světě. S výjimkou zemí postižených arabským jarem zaznamenaly největší propad konkurenceschopnosti levicové diktatury v Jižní Americe v čele s Venezuelou Hugo Cháveze.

Jisté však je, že v některých zemích demokracie nefunguje a podle Zakaríi je třeba se s tím dočasně smířit. Dobře fungující diktatura, která respektuje aspoň část ústavních svobod, a navíc je postupně rozšiřuje, je lepší než nepovedená demokracie, kde svoboda zůstává jen na papíře a slabé instituce ovládají vlivné zájmové skupiny a oligarchové.

Východoevropský recept

Západní demokracie čeká těžká zkouška, aby napravily chyby dosavadních vlád za uprchlických a ekonomických krizí, na východě Evropy jde o to, jestli nové demokracie vůbec přežijí.

V zemích Visegrádu nejsou uprchlíci ani teroristické útoky, přesto se bezpečnostní složky drží francouzského příkladu a pod heslem „bezpečí je víc než svoboda“ omezují základní občanská práva. Konkrétně česká policie dosud proti občanům nezasahovala bez důvodu tak razantně jako při návštěvě čínského prezidenta. Armáda se zase prezentovala při demonstrativním obnovení kontrol na rakouské hranici. Radikálové na pravici posilují s podporou prezidenta, k antiislámským demonstracím patří i napadání reportérů z rozhlasu nebo televize. Sprejování nacistických hesel na kavárny paradoxně útočí na stejný terč jako teror islamistů v Paříži. „Kavárna je podstatnou součástí evropské civilizace,“ uvedl Alain Finkielkraut po pařížských útocích v týdeníku Zeit.

Východní Evropa se od Západu liší tím, že zdejší parlamentní elity v úplném odmítání nebezpečných uprchlíků ještě překonávají pravicové radikály třeba z Rakouska. Jak dokládá zpráva Freedom House, právě tomu Západ přestává rozumět.

Větší přehrada však vzniká jinde. Během hospodářské krize po roce 2008 si občané východoevropských států uvědomili, že se přijetím demokratického systému automaticky nesplní hlavní motiv protikomunistických převratů z konce devadesátých let a že životní úroveň západní Evropy zůstane ještě dlouho nedostupná.

Oslabení nových demokracií na východě Evropy se projevuje i rozpadem veřejné správy. Slabé výkony zkorumpovaných a neschopných veřejných zaměstnanců snižují konkurenční možnosti především v Maďarsku, Slovinsku a na Slovensku, které se v žebříčku ekonomického fóra propadly za desetiletí o třicet míst – do sedmé a osmé desítky, na úroveň Chorvatska. Také v Česku veřejná správa selhává, na celkovém hodnocení se to však neprojevilo a země se drží na pomezí třetí a čtvrté desítky.

V úpadkových zemích se hledá východisko u silných vládců. Propad Bulharska zastavil bývalý majitel bezpečnostní agentury Bojko Borisov, jenž vládne s kratší přestávkou už sedmým rokem. I když je opozicí obviňován z korupce, praní špinavých peněz a podplácení novinářů, jeho strana GERB získala předloni úplnou kontrolu nad sněmovnou.

O posledním dubnovém víkendu překvapil srbský premiér Aleksandar Vučić. Nedokáže bojovat s patnáctiprocentní nezaměstnaností, přesto ve sněmovněobhájil  absolutní většinu. „Premiér našel recept ovládnutím masových médií. Trpí několik kritických novin jako fíkový list, přesto pomocí médií, justice a policie efektivně likviduje protivníky, k tomu přidává populistické sliby o srbském ekonomickém zázraku,“ vysvětlil redaktor rakouského deníku Der Standard Andrej Ivanji postup, jak se autoritářský vládce drží u moci. (Více také text Matyáše Zrna, Týdeník Echo č. 2016/17.) Vedle toho opoziční předáci protestují, že Vučić pro jistotu ještě zfalšoval volby. Na rozdíl od Borisova zatím srbský vůdce ani jiní silní mužové z Východu stát na nohy nepostavili.

V Česku se zásluhou krize stal nejpopulárnějším politikem bývalý komunista, druhý nejbohatší oligarcha Andrej Babiš, který tvrdí, že parlament je žvanírna, a svůj vzestup si pojistil nákupem médií. Ve stejném období byl prezidentem zvolen Miloš Zeman, jenž nešetří kritikou tradičních evropských demokracií a pěstuje kult autoritářského Ruska a Číny.

Dál, než se odváží Západ

Vedle muslimského exodu a vzestupu diktátorů má úpadek svobody ještě třetí rozměr. Během finanční krize musely západoevropské vlády stamiliardovými částkami v eurech zachraňovat krachující banky i celé národní ekonomiky. Zjistily přitom, že na to v rozpočtech není dost peněz, protože podnikatelé obcházejí daňové zákony a často peníze stahují do daňových rájů. Proto pod vedením německého ministra financí Wolfganga Schäubleho zahájily tažení, jak posílit dohled nad bankami a jak bránit daňovým únikům. Veřejně známým projevem Schäubleho tažení jsou úniky důvěrných informací o firmách typu Panama Papers.

Také tento vzor ze Západu získal široký ohlas na východě Evropy, kde autoritářští vládci rychle pochopili, že bojem s daňovými úniky lze zdůvodnit i mnohem přísnější kontrolu společnosti, než se odváží zavést kolegové na Západě. Elektronické pokladny, které jsou on-line napojeny na ministerstvo financí, poprvé použil bulharský premiér Borisov a záhy se přidali vládci většiny úpadkových ekonomik, tedy Chorvatska, Slovenska, Slovinska a Maďarska, stejný příklad následují Srbové.

Do skupiny neúspěšných se pokladnami EET hodlá zařadit i Česko. Lepší dohled nad občany zajistí také zdravotní registry, které umožní státu přístup ke všem informacím o fyzickém stavu občanů. V obou případech ještě záleží na Ústavním soudu, jestli posílení kontroly povolí.

Nominaci na Oscara získal film Mustang: náhlý konec svobody. Popisuje příběh pěti sester ze zapadlé turecké vesnice, jež se při návratu se školy odváží koupat na jedné pláži s místními mládenci. Způsobí tím skandál, který jejich strýc a poručník vyřeší rázně. Sestry zavře doma a postupně proti jejich vůli provdá. Úspěch filmu zajistila mimo jiné připomínka, že stačí jediný okamžik, aby člověk definitivně přišel o svobodu. Strach z cizinců, kteří přicházejí z nesvobodných zemí, spojení politické, ekonomické i mediální moci v rukou silných politiků a také nové elektronické nástroje k ovládání obyvatelstva vytvářejí podmínky, aby tento okamžik, třeba výsledkem jediných voleb, nastal v libovolné z východoevropských zemí.