Třetí týden teplého listopadu a na rozbouřené moře z Turecka vyplouvají další tisíce uprchlíků – převážně Syřanů, ale mezi nimi se nacházejí Iráčané, Libyjci, Afghánci i běženci z kruté eritrejské diktatury, ze Súdánu a také ze severní Nigérie, kde řádily bojůvky islamistického hnutí Boko Haram. V Afghánistánu, Africe a na Blízkém východě postihla destabilizace zhruba 60 milionů lidí.

Denní nápor do Evropy klesl z říjnových rekordních plus minus deseti tisíc denně zhruba na sedm. Všichni v blátě a dešti chvátají v obavě, že se hranice uzavřou. Německo totiž už přijalo více než milion příchozích, malé Švedsko 120 000 a další nemají kam uložit. Jeden stát po druhém uzavírá své přechody. Během mého psaní 13. listopadu rozpoutali islamisté teror v Paříži a zavraždili nejméně 130 náhodných osob. Genocidní útok nepochybně politiku otevřených vnějších i vnitřních hranic Unie změní. Ostatně, moralističtí obránci „otevřené společnosti, otevřených hranic“ a neomezeného práva na azyl už pod náporem reality a zdravého rozumu diskusi pomalu, ale jistě prohrávají.

Většině lidí se totiž dnešní příval uprchlíků z rozvrácených muslimských států jeví jako hrozba přímo existenciální a přirovnávají dnešní situaci k pádu Římské říše, kdy přestávala zvládat nápor nepřátelských kmenů. Strach má velké oči, ono to tenkrát od první prohrané bitvy s Vizigóty trvalo ještě celé století, než byl sesazen poslední císař (476). Ke konečnému zániku západní římské civilizace dochází až v první polovině století šestého.

Přesto jsou obavy o osud Evropy opodstatněné. I dnes pociťujeme vnitřní slabost, kulturní, společenský i politický úpadek a nepřátelé extra muros jsou jen vnějším příznakem krize. Skomírající civilizace mívají oslabeny vnější hranice.

Samozřejmě, lze namítnout, že Západ prochází bouřlivou intelektuální a politickou přestavbou neustále, na rozdíl od statických civilizací je totiž nesmírně dynamický. Sudičky mu daly do vínku hodnoty, jež se spolu sváří: řecké abstraktní myšlení, čili hledání ideálna, a to nejen v kosmu, ale i v řádu lidské svobodné společnosti; univerzální římské právo a republiku i vášnivý židovský existencialismus, který se stal univerzálním náboženstvím milosrdenství – lásky k Bohu a k bližnímu.

Západní církev v zápase o investituru nad světskou mocí zvítězila (1057–1122), sama se ale zpolitizovala a rozdělené papežství na přelomu čtrnáctého a patnáctého století (1385–1417) znamenalo nepředstavitelnou ránu duchovní jednotě a autoritě církve, ze které se křesťanstvo – jak se Evropané tehdy sami definovali – už nikdy zcela nevzpamatovalo. V té době vzniká na elitních panských dvorech reakce – antropocentristický humanismus, zbožštění člověka, jenž se má stát pánem světa, „mírou všech věcí“, nikoli jen pokorným vykonavatelem Boží vůle. Rozvoj vědy odhaluje bludné náboženské představy o světě, rozum je však omezený a vědecké teorie se střetávají s vírou až do našich časů. Renesance se marně pokouší vrátit k řeckým pohanským ctnostem a evropská civilizace pomalu přestává být teocentrická, aniž by mohla obnovit řeckou polis či morálku stoicismu.

O století později následuje náboženský rozkol reformace a za další století třicetiletá válka. Zrodí se racionalismus, národní státy, osvícenství, revoluční jakobinismus, liberální individualismus, nacionální i internacionální socialismus. Na rozdíl od mírných dynastických válek a zuřivého imperiálního nacionalismu vilémovského Německa začínají Evropu po francouzské revoluci ovládat humanistické představy o člověku a společnosti, které vedou k válkám o nadvládu – Napoleon, Hitler, Lenin. Souběžně s občasnými katastrofami se rozvíjí lidský duch – Akvinský, Dante, Shakespeare, Goethe… Kvete umění gotiky, renesance a baroka, věda a technika zajistí nevídaný materiální rozvoj a vládu nad přírodou, evropské státy ovládnou většinu světa. V Anglii a novátorsky v její sesterské republice za oceánem se rozvíjí liberální demokracie, která se po dvou krvavých světových válkách v západní Evropě prosadí, ale zápas o duši a ideální společnost neustává. Po porážce kolektivního totalitního humanismu nacistů i bolševiků vítězí opačný liberální individualistický humanismus nové Evropy. Právě uplynulo sedmdesát let míru, svobody a prosperity, ale nikdo neslavil. Proč?

Příčiny dnešní krize té vyčerpané, vymírající, byrokratické a hédonistické Evropy musíme hledat v duchovní, čili ideologické oblasti. Jen víra je totiž matkou energie. Jakou vírou však žije Evropa?

Kult humanismu

S postupnou ztrátou magisteriální nadvlády katolické církve od 15. století se otevírá prostor pro emancipaci státu. Oddělení církve a státu je jistě nejhlubším základem svobody, ale naprosté rozštěpení politicko-náboženského řádu způsobilo v Evropě sekularizaci. Císař a papež původně nepředstavovali zcela vyhraněnou duchovní a světskou moc, oba působili v rámci jedné sakrální civilizace jako nositelé odlišných úřadů. I když byl zřejmě rozchod nevyhnutelný, přispěly k němu hlavně náboženské války 16. a 17. století. Už v předvečer hugenotské války prohlašuje kancléř francouzského krále: „Není podstatné, jaké náboženství je pravé, jde o to, aby mohli lidé společně žít.“ (1562) Od té doby desakralizovaný stát hledá svou vlastní světskou legitimitu. Až do osvícenství měla církev v křesťanské společnosti institucionálně i právně nad státem navrch, ale rozkol víry umožnil absolutistickému vladaři, aby si uvědomil svou moc, nadřadil politiku moci duchovní a vyhlásil církvi válku. Stát měl místo pravdy garantovat nezávislý rozum, bezpečnost, pořádek a náboženskou toleranci. To nemohlo křesťanské společnosti stačit a vzniklé politické vakuum bylo třeba něčím vyplnit.

Postarala se o to v kontinentální Evropě francouzská revoluce. Stát dostal místo křesťanské eschatologie pozemský budovatelský úkol: zajistit občanovi přirozená práva a svobody, jež mu od přírody náleží (Rousseau), tu jedinou legitimitu, tolerantní vztah k jedinci, který o sobě rozhoduje. Náboženství odkázal do soukromé sféry a vypudil z obce, odteď je politika laická, světská. Otázka zní: je takový stát nutně neslučitelný s náboženstvím, neznamená autonomie nenáboženské veřejné sféry postupné odkřesťanštění, jak se domnívají učenci Koránu? Může křesťanství přežít bez státního kultu nebo vlivu na veřejnou sféru? Až do devatenáctého století čerpal stát svou vnitřní sílu a soudržnost z náboženství a nakonec poněkud skrytě za fasádou „trůnu a oltáře“ i z nacionalismu. Dnes nabízí jednotlivci svobodu bez jednotícího pouta, jež svobodě předchází, je závislý na uspokojování materiálních nároků občanů a neprávem předpokládá „přirozenou“ morálku.

Proces sekularizace byl totiž emancipační, světský řád „osvobodil člověka“ od zděděné autority a komunálních vazeb, ale nikdo není ostrov a osamělá volnost je truchlivá, dokonce pro většinu znamená méně než blahobyt. Otázku lze položit i obráceně: může stát existovat bez vyšší legitimity, než je pouhá garance nenáboženské svobody? Jinými slovy, musí mít pseudonáboženskou ideologii?

Po vysilující druhé válce, kdy patriotismus (převážně ruský) s pomocí Američanů porazil Hitlera, se západní elity vrátily k osvícenskému kultu liberálního humanismu a vyjádřily jej deklarací občanských a lidských práv. Vzaly si příklad z úspěšného politického náboženství vítězných Spojených států, vyhlásily ale boj nacionalismu a projekt evropských spojených národů. Analogie zřejmě mylná. V roce 1776 Američané už národem byli a státní garance antiaristokratické „rovnosti, osobní svobody a vlastní cesty ke štěstí“ byla osvobozující a umožňovala vstřebávat cizince, kteří se chtěli stát Američany. Avšak poválečné rozšíření kultu na individuální práva začalo od 60. let narušovat i americkou multietnickou pospolitost, jazyk práv totiž vede k subjektivismu, individuálním i menšinovým nárokům a kult lidstva konkuruje transcendentálnímu Bohu.

Dnešní humanistický kult je v mnoha ohledech vnímán jako pokrok. Svět chce být konečně dobrý. Tím se ale vytratilo tradiční rozlišení víry a rozumu, ius a lex, individuální ctnosti a kolektivní politiky i nepředvídatelných důsledků uzákonění dobra. Politik je nyní opět kazatelem a stát církví. Na straně humanistů je kult lidství chápán jako racionální samozřejmost a nikoli jako sekularizovaný křesťanský derivát a politické náboženství, jež s individuální morálkou a rozumem, natož s pragmatickou politikou mají málo společného. Často i křesťané si pokřtěný humanismus pochvalují, jak dokazuje Francis Spufford svou knihou Bez omluvy (Unapologetic), když vyčítá ateistům, že si vůbec neuvědomují, co dluží křesťanství, jež tak „nesmazatelně ovlivnilo sekulární morálku“. Vždyť teprve vědomí, že Bůh miluje každého, bez ohledu na jeho zásluhy, umožnilo chápat člověka jako „právnickou osobu“ nedělitelných, všeobecných práv.

Podobně Marilynne Robinsonová, slavná autorka Gilead (dostala za knihu i Pulitzerovu cenu), se pozastavuje nad Jeffersonovou „samozřejmou“ rovností všech lidí v americké Deklaraci nezávislosti: „Je-li svatost lidské osoby a jejích práv mimo racionální diskusi, je to proto, že jde o náboženskou víru a zásluhu křesťanství.“ Oba autoři totiž považují víru v důstojnost člověka za nepopiratelný pokrok lidstva. Neuvědomují si však, že na rozdíl od Evropanů jsou stále ještě převážně zbožným, soudržným národem, který svobodně rozhoduje.

Urážka vlků

Humanisté věří, že je humanita posvátná přirozenost lidstva, že sídlí v každém sapiens (něco jako nesmrtelná duše) a že tato niterná kvalita dává světu smysl a je zdrojem veškeré morální autority i politické moci. Vychází z monoteismu a křesťanské víry. Bez Stvořitele, který si to kruté lidské zvíře zamiloval, nevysvětlíme, proč je těžký zločinec tak důležitý (Yuval Harari: Sapiens).

Co je špatného na humanistické lásce k bližnímu? Především univerzální zákon. Člověk se může stát stejně dobře morálním gigantem jako naprostou bestií. Má volbu. Homo homini lupus je urážka vlků. Individuální metafyzickou a téměř iracionální lásku k člověku nelze nařídit, a dokonce z ní odvozovat politiku. Vyžaduje totiž zásadní, osobní oběť a je přirozeně odstupňovaná od lásky k rodině, náklonnosti k příbuzným a přátelům, loajalitě ke sdílenému stále ohroženému společenství a teprve v poslední instanci k cizím i vzdáleným, a už vůbec ne k lidstvu. To je abstraktní pojem. Jak říká anglické úsloví: Humanista miluje lidstvo, ale nenávidí svého souseda! A tím se dostáváme obloukem k debatě o pomoci přistěhovalcům. Celý rok se ozývaly fanatické, kazatelské hlasy: „Nejvyšší hodnotou Evropy je otevřená společnost otevřených hranic“ (The Economist). „Angela Merkelová má pravdu legální i morální – žádná horní hranice práva na azyl nesmí existovat“ (The Guardian). „Základní listina evropských práv je založena na lidské důstojnosti“ (Der Spiegel). A dalo by se pokračovat.

Námitky rozumu vedle absolutizované morálky působí chabě. „Jaké právo mají nešťastníci z rozvrácených zemí rozvrátit tu naši? Příliš mnoho uprchlíků z antagonistické kultury přivodí rozvrat a vyvolá zločinnou reakci. Ohrozí soudržnou demokracii a razantně sníží životní úroveň. Bez vnějších hranic Evropy zanikne vnitřní svobodný prostor. Žádná lidská důstojnost neexistuje, zločinci nejsou posvátní. Politika je umění možného a první a poslední povinností vlády je udržet vnější bezpečnost a vnitřní smír. Pomáhat lze jen v rámci přijatelných možností, v podstatě z nadbytku. Společnost se skládá z nedokonalých lidí a ti si zajistí svůj domov proti vetřelcům násilím. Nelze nikoho nutit zákonem, aby byl lepší, než chce sám…“ A dalo by se pokračovat. Všechny argumenty proti milosrdenství však zněly přízemně, materialisticky a sobecky, podle rčení: bližší košile než kabát.

Co vlastně provedla sekularizace, když vytrhla ctnost milosrdenství z náboženského kontextu? Soucit zešílel, stal se absolutní, nejvyšší hodnotou nezávislou na lásce k Bohu a na dobrovolné osobní oběti, stal se nelidskou povinností a zákonem, který má převychovat, a dokonce poškozuje i obdarovaného, protože si nečiní nárok na jeho vděčnost. Takový je antropocentrický kult humanismu. Takhle mluví fanatici ochromeného státu, který svobodně nerozhoduje, protože si uzákonil lidská práva. Na jedné straně chce uspokojit materiální nároky občanů sociální utopií, protože jinou legitimitu nemá, na druhé straně si vypomáhá utopií univerzálního kultu lidství, a podlamuje tak svou schopnost jednat. Těžko se může vrátit ke křesťanství, měl by však místo diktátu ideologie (politické korektnosti) obhajovat hlavně svobodu a vystupovat v rámci zákona liberálně vůči náboženství, bez ohledu na to, zda jde o muslimy nebo o křesťany.