Letos v únoru vyhlásil známý institut European Council on Foreign Relations, v jehož správní radě zasedá hned několik evropských exministrů zahraničí a významných diplomatů, žebříček nejvlivnějších zemí Evropy v zahraniční politice. Jedničkou se stalo Německo. O druhé místo se podělila Británie se Švédskem. Pozice Londýna asi nikoho nepřekvapí.

„Je skutečně mimořádné, že do velké trojky lídrů se Švédsko dostalo před Francií,“ komentovala výsledky autorka žebříčku Susain Dennisonová. Švédská ministryně zahraničí Margot Wallströmová měla jasno. „Tuto pozici jsme si zasloužili tím, že jsme dlouhodobě humanitární supervelmocí. Tuto svou politiku, kdy jsme otevřeni ohroženým lidem z celého světa, budeme pečlivě pěstovat a kultivovat.“

Uběhlo osm měsíců. Otevřenými evropskými hranicemi se prohnala migrační vlna. Přistěhovalci z rozvrácených zemí Blízkého východu, Afriky a také Balkánu měli dva cíle. Německo a Švédsko. Do skandinávské země s 9,2 miliony obyvatel proudilo až deset tisíc migrantů týdně. Celkově tam letos přišlo už téměř dvě stě tisíc lidí. Švédové měli ambiciózní cíl přijímat nově příchozí v počtu rovnajícím se jednomu procentu stávající populace, tedy 92 tisíc migrantů ročně. Pod dvojnásobným náporem a poznáním, že nad migrační vlnou není žádná bezpečnostní kontrola, humanitární supervelmoc zkolabovala. Koncem listopadu zavřela hranice, vyhlásila, že je plno, a požádala ostatní země EU o přerozdělení migrantů, které už má na svém území.

Etalon západní levice

Konec humanitární supervelmoci byl plný emocí. Premiér Stefan Löfven závěrem listopadu svolal mimořádnou tiskovou konferenci, na níž oznámil, že levice i pravice, které se ve Švédsku střídají u vlády, byly naivní při posuzování rizik islamistického extremismu a nepřizpůsobily tomu bezpečností politiku. „Snad pro nás bylo těžké si v našem stavu mysli přiznat, že tady můžou žít lidé sympatizující se zabijáky z IS,“ pokoušel se Löfven pojmenovat kořeny té naivity. K silnému výroku určitě přispělo i to, že Iráčan Mutar Muthanna Majid, podezřelý z příprav teroristického útoku ve Švédsku, přišel podobně jako přinejmenším tři z pařížských zabijáků v chaosu migrační laviny, kdy se přestaly kontrolovat hranice. Odhalen byl přímo v azylovém centru pro uprchlíky v Bolidenu na severovýchodě země. Po boku předsedy vlády stojící vicepremiérka Åsa Romsonová se ve chvíli, když oznamovala změnu azylové politiky, kdy Švédsko už nebude přijímat další migranty, rozplakala. Záznam jejího pláče se už stal jedním ze symbolů migrační krize.

Ty emoce zrovna u Švédů, kteří jsou většinou spíš zdrženliví a střídmí, nejsou vůbec překvapivé. Status humanitární supervelmoci, nabízející nový domov nejen politickým uprchlíkům, ale i ekonomickým migrantům z různých zemí, se stal pilířem švédské identity. Pro levicové a progresivistické politiky z mnoha zemí bylo Švédsko nedostižným vzorem, který chtěli alespoň zčásti prosazovat. Bylo velmi rovnostářskou, ale zároveň velmi pracovitou a výkonnou společností. A spolu s tím udávalo tón ve všech moderních ideových tématech, jež v levicově liberálních kruzích, náchylných k utopickým snům sociálního inženýrství, rezonovala. Stockholm byl průkopníkem ve feminismu a mazání rozdílů mezi rolí mužů a žen v práci i rodině. Byl velmi liberální k rozmělňování tradičních sexuálních identit. Měl největší podíl energie z obnovitelných zdrojů. Dával nejvíce peněz na rozvojovou pomoc. Zakládal si na tom, že zhruba od konce 80. let otvíral dveře všem migrantům z ohrožených zemí a podle ideologie multikulturalismu jim dával prostor, aby si zde žili podle svých vlastních pravidel a tradic.

Bohatá země bez kulturního sebevědomí

U nás byl hlavním propagátorem švédského modelu Vladimír Špidla, když se stal v roce 2002 premiérem. Dnes to při tom všem, co víme, může znít překvapivě, ale ve Stockholmu hledal ještě nedávno inspiraci i Miloš Zeman. Vzor tady ale vidí taky řada amerických demokratů či francouzští socialisté.

Švédsko bývalo dlouho velmi homogenní zemí, což byl základ jeho rovnostářství slučitelného s vysokou životní úrovní, důvěrou a bezpečím ve společnosti. Bylo bohaté. Nezažilo války. Ale nejspíš právě proto si připadalo nudné, vykořeněné, nezajímavé. Hledalo nějakou identitu, která by mu dodala pocit, že fascinuje svět. Našlo ji právě v roli humanitární supervelmoci. V kombinaci s rovnostářstvím to byl pro levici z celého světa neodolatelný mix a pro Švédy cesta do velkých potíží, vážně ohrožujících jejich rovnostářský model. „U tak bohaté země je to úplně mimořádné, ale Švédové nemají sebevědomí. Spousta Švédů vám řekne, že Švédsko nemá vlastní kulturu, že kromě herinků a knäkebrotu nepřineslo světu nic zásadního. V takovém případě můžete stejně dobře jako švédskou mít kurdskou nebo syrskou kulturu. Chybí tam hlubší hrdost na vlastní kulturu a dějiny. Je to hodně nezvyklé, divné,“ říká historik a spisovatel Daniel Pipes, který se specializuje na islámské přistěhovalectví, v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Švédské elity mluví o kulturním komplexu stejně jako on. „Komu vděčí Švédsko za to, jak je úspěšné? Lidem, kteří tady žijí už tři čtyři generace? Nebo těm, kdo sem přišli ve středním věku a výrazně zemi ovlivnili? Pro mě jsou to samozřejmě ti druzí. Společnost je silnější, když si dovolí být otevřená,“ prohlásil bývalý premiér Fredrik Reinfeldt. Jeho strana Umírnění (Moderaterna, případně Moderata samlingspartiet) představuje ve Švédsku hlavní stranu pravého středu. U moci se roky střídala s levicovými sociálními demokraty. V jiném rozhovoru zase prohlásil, že švédská kultura se rozvíjela jen díky cizím vlivům. Švédskost, ve své původní podobě, je podle Reinfeldta barbarismus. Říká to premiér, jehož vláda zároveň prováděla jedny z nejrozumnějších reforem tamního sociálního modelu. Snižovala daně lidem i firmám, omezovala v mnoha ohledech přebujelé dávky a pomohla vrátit Švédsko k prosperitě. Bývalá předsedkyně sociálních demokratů a současná národní koordinátorka pro ochranu demokracie před násilným extremismem Mona Sahlinová šla v oikofobii ještě dál. „Nevím, co je to švédská kultura. Myslím, že právě tu spousta Švédů závidí přistěhovalcům. Mají kulturu, identitu, historii, něco, co je drží pohromadě. A co máme my? Letní večírky a podobné vulgární věci.“

Když polovina přistěhovalců nepracuje

Dva pilíře švédské identity, tradiční rovnostářský stát založený na vysoké míře důvěry ve společnosti a multikulturní přistěhovalectví, se ukázaly být neslučitelné. Ve Švédsku se podle všech možných měřítek integrace opravdu nepovedla. Jen se o tom, na rozdíl třeba od Francie nebo Británie, tolik nemluvilo. Přistěhovalci začali do Švédska přicházet až koncem 80. let, takže tady zatím nejsou miliony vykořeněných, frustrovaných lidí, kteří jsou už ve druhé či třetí generaci Švédy, ale necítí se jimi být. Proti Francii, Británii nebo Německu je přistěhovalecká spirála o zhruba třicet let opožděná. Opravdu velký migrační boom přišel v 90. letech po balkánských válkách a první válce v Iráku. Pak následovaly další. Tím hlavním rozdílem je ale to, že mluvit ve Švédsku o jakýchkoliv problémech s přistěhovalectvím bylo tabu. Právě proto, že identita humanitární supervelmoci byla podstatná pro značnou část Švédů.

S kolapsem švédské otevřenosti pod tlakem současné migrační vlny a oficiálním uznáním naivity najednou padlo i tabu. O potížích se začíná mluvit a ukazuje se, jak jsou hluboké. „Švédsko bylo až do konce druhé světové války velmi uzavřenou společností. Téměř všichni cizinci pocházeli z ostatních skandinávských zemí. Za války přišlo 150 tisíc uprchlíků. Jenže téměř všichni se po jejím konci vrátili do svých zemí. Po válce si Švédsko začalo zvát na práci gastarbeitery ze Skandinávie. To fungovalo dobře. Pomohlo to k růstu ekonomiky tak o jedno až dvě procenta ročně. Švédové jsou kulturně velmi tolerantní. Jsou naivní a žijí ve svých utopiích. Z pohledu jejich bohaté země, která stovky let nezažila válku, je těžké sledovat, jak lidé v jiných zemích trpí,“ říká v rozhovoru pro American Enterprise Institute ekonom Tino Sanandaji. Dnes pracuje ve Stockholmu a věnuje se migraci, vzdělání a podnikavosti. Napsal o přistěhovalectví několik knih a publikuje v řadě časopisů. Vystudoval ekonomii a veřejnou politiku na Chicagské univerzitě v USA. „Všechno se zlomilo, když do Švédska v polovině 80. let začali přicházet uprchlíci ze severozápadní Afriky a Blízkého východu. Jsem jeden z nich. A nefungovalo to. Jsem Kurd a přišel jsem do Švédska, když mi bylo devět let. Neutíkali jsme před válkou, ta už byla pryč. Neměli jsme žádný důvod k udělení azylu. Opravdu to nikdy nefungovalo. Migrace uvnitř Evropy byla vždycky ve všech případech přínosem. Ta ze zemí mimo Evropu nikdy. Ale bylo totální tabu o tom mluvit. A síla toho tabu se během let jen zvyšovala.“

Tabu zakrývalo, že Švédsku se integrace dařila ještě méně než třeba Francii nebo Británii. „Přes 85 % etnických Švédů pracuje. Je to jedna z nejvyšších zaměstnaností na světě. Vyšší než ve Spojených státech. Proto můžeme mít tak velkorysý sociální stát. Jeho základní podmínkou je, že každý, kdo je toho schopen, pracuje. Nikoliv lidé, kteří přišli ze zemí mimo Evropskou unii. Mezi nimi je zaměstnanost jen 50 procent. Za celých třicet let se na tom nic nezměnilo. A když už pracují, dělají na místech s nízkou kvalifikací. Průměrný plat mezi migranty byl ve srovnání s etnickými Švédy poloviční v roce 1990 i v roce 2000. Dnes je někde na úrovni 60 procent platu Švéda. To je dost slabé. Jen pro srovnání: ve Spojených státech mají migranti z Mexika, o nichž se tolik mluví, stejnou zaměstnanost jako rodilí Američané. Švédové mají největší rozdíl mezi platy domácích a přistěhovalců na světě. Třetí největší rozdíl ve výsledcích dětí a studentů ve školách. Je to země extrémů. A máme nejvíc migrantů na počet obyvatel,“ říká Sanandaji.

Rána rovnostářství a nástup extremistů

Přistěhovalci z jiných kultur narušili pečlivě budovaný švédský rovnostářský model. Čerpají téměř 48 % všech sociálních dávek a podpor. A má to těžké společenské následky. „Ta situace je těžko popsatelná. Nikdy v životě jsem něco takového neviděl. Nejsilnější stranou ve Švédsku se stali protipřistěhovalečtí Švédští demokraté. Kdysi mívali podporu tři procenta. Loni se dostali na devět procent. Teď se blíží třiceti procentům. K vládě má vysokou důvěru jen šest procent lidí,“ popisuje Sanandaji. Od druhé světové války se ve Stockholmu střídali u moci výhradně konzervativci a sociální demokraté.

S pádem tabu a otevřením veřejné debaty se dostávají na veřejnost informace o nezvládnutých potížích s přistěhovalci ve švédských městech. Vždy, když přišla v evropské, ale také domácí veřejné debatě řeč na no-go zóny, ghetta, kde nevládne právo a bojí se tam jezdit policie, ukazovaly se většinou příklady z francouzských měst. Severní předměstí Paříže a čtvrti jihofrancouzské Marseille. Zastánci otevřenosti vůči přistěhovalcům zpochybňovali, že by se podobná místa nacházela v Británii, Německu, a už vůbec v progresivistickém Švédsku.

Místa, kde neplatí švédské právo

Podle oficiální policejní statistiky z letošního léta je přitom v zemi 55 lokalit ve dvaceti městech, které „jsou pod kontrolou zločineckých skupin z prostředí převážně muslimských přistěhovalců“. Tato místa označuje policie nejen za riziková pro vstup občanů, ale i pro zasahující policisty, kteří „mají do oblasti vstupovat pouze výjimečně a dostatečně ozbrojeni“. Policejní zprávy hovoří o minimální možnosti vymáhat zde právo a také o vzniku neoficiálních lokálních soudů založených na tradicích přistěhovalců. Rovněž vznikají „kontrolní přechody“ mezi jednotlivými zónami a oblastmi vlivu různých zločineckých gangů. Právě takové prostředí je podle švédské kontrarozvědky příhodným zázemím pro islámské teroristy.

Na vynucování pořádku v ghettech není Švédsko, kde byla před masivním přílivem migrantů tradičně nízká kriminalita, nastavené. „Švédsko je extrémně úspěšná země. Bohatá. Po staletí Švédsko nebojovalo v žádné válce. Je společensky sevřené, jedna velká rodina. Zkrátka společnost, která má málo vlastních problémů, takže není připravená vypořádat se s výzvami přicházejícími zvenčí. K přistěhovalectví přistupují jako k domácím problémům, ale to nefunguje. Švédsko v podstatě nemá armádu, policie je nevýkonná, dokonce ani švédští hasiči nestojí za nic… A tím pádem si tamní společnost jako celek nedokáže vynucovat věci,“ říká historik Daniel Pipes.

Jsou i další věci, o kterých se nemluví. Podle mezinárodních statistik je ve Švédsku ohlášeno nejvíce znásilnění na počet obyvatel. Srovnání je samozřejmě velmi obtížné, protože každá země ho má v trestním zákoníku definované jinak. Švédsko se svým progresivismem má také nejvíce případů ohlášené diskriminace, což možná víc než o skutečné diskriminaci vypovídá o tom, že ji společnost, tímto tématem posedlá, vidí za každým rohem. Švédský národní institut pro kriminální prevenci ale už od roku 1996 nezveřejňuje, kolik znásilnění mají na svědomí přistěhovalci. Podle posledních oficiálních statistik, nyní už dvacet let starých, to bylo 61 procent.

Skutečné integraci nepomáhá ani to, že Švédové se chovají k přistěhovalcům jako k obětem, utlačované menšině, již je třeba chránit. Nikoliv jako k sobě rovným. „Je tady zásadní rozdíl třeba proti Americe, která umí přistěhovalce integrovat a je zvyklá na pružnější identitu. Když jsem přijel do Chicaga, všichni mi říkali, že jsem íránský Američan, a křičeli na mě: ‚Vítej v Americe.‘ A já jim říkal: ‚Díky, ale já jsem student a po studiích se vrátím zpátky domů.‘ A oni tvrdili: ‚Ne, ne, ty jsi Američan.‘ Lidé se tam k vám chovají jako k individualitě. Ve Švédsku na první pohled vidíte, kdo je přistěhovalec a kdo není. Je jim jasné, že patříte k etnické skupině, kterou mají zaškatulkovanou jako přistěhovalce. Velká část Švédů vás přes všechnu deklarovanou vstřícnost nikdy nebude akceptovat jako Švéda, protože nemáte blond vlasy. A přece nebudete běhat kolem a křičet: ‚Já jsem Švéd, já jsem Švéd.‘ To není zrovna atraktivní identita. Úspěšní přistěhovalci se ze Skandinávie stěhují do Ameriky, Kanady a Británie,“ říká kurdský Švéd Sanandaji.

Kombinace kulturního komplexu, tabu ve veřejné debatě a nálepkování každého vůči přistěhovalcům kritického výroku za rasistický přivedlo bohaté a prosperující Švédsko ke stavu, kdy hodilo ručník do ringu. Ostatním zemím EU vzkázalo, že migraci nezvládá a žádá o pomoc. „Je to úplný chaos. Teď zavírají hranice. Před šesti měsíci premiér vyhlašoval, že není limit na to, kolik migrantů můžeme přijmout. Ještě před pár týdny říkal, že kdybychom přijímali méně uprchlíků, pácháme zločin proti lidským právům srovnatelný s Osvětimí. Ta stejná vláda teď byla donucena zavést hraniční kontroly,“ říká Sanandaji.

K nám se zatím na rozdíl od Švédska přistěhovalci z Blízkého východu ani Afriky nehrnou. Spojuje nás s ním ale kulturní komplex i snaha vytěsňovat citlivá témata z veřejné debaty. Vlastní identitu srážíme kritikou „ustrašeného čecháčkovství“, kterému chybí „kosmopolitní velkorysost“. A to, že jsme homogenní společnost (což mimochodem není pravda, protože tady žije více než půl milionu cizinců), považujeme za slabinu, již je třeba změnit. Poslední události ukazují, že kulturně sebevědomé země, jako je Francie nebo Británie, se dokáží i s velkými problémy vypořádávat podstatně lépe než státy s kulturním komplexem a chybějící identitou, jako je Švédsko či Belgie.