Dojít pěšky z bavorského Wegscheidu na Lipenskou přehradu se stihne za čtyři hodiny, většina jeho současných návštěvníků ovšem míří jiným směrem. Chtějí se dostat dál do bavorského a německého vnitrozemí. Jedná se totiž o uprchlíky, kteří právě u Wegscheidu překračují rakousko-německou hranici.

Proud uprchlíků směrem do Bavorska poklesl k pěti tisícům už minulý týden. Přes nejvytíženější Wegscheid jich dříve prošlo přes tři tisíce denně a příliv se stále drží nad tisícovkou. Štáby médií se u přechodu střídají takřka nepřetržitě, například reportér Tageszeitung sledoval od odpoledne až do jedenácti hodin večer příjezdy desítek autobusů z rakouské strany. Uprchlíci s visačkou s číslem autobusu se před zimou ukrývali ve vyhřátém stanu. Zajistil ho místní starosta Lothar Venus v reakci na konflikt před čtrnácti dny, kdy uprchlíci nechtěli čekat na mraze, prorazili zábranu a vnikli do Německa zcela neorganizovaně. Tentokrát je po několika hodinách čekání odvezly další autobusy do Pasova, odkud se vypravují speciální vlaky dále do vnitrozemí.

Takřka idylická předvánoční scenerie v podhůří Šumavy se přesto stala hlavním důvodem, proč v sobotu tisíce příznivců neparlamentní strany Alternativa pro Německo (AfD) protestovaly proti vládě uprostřed Berlína a proč se stále opakují demonstrace AfD v Erfurtu a Pegidy v Drážďanech. A také příčinou vládní krize, která dělí vládní koalici a hrozí, že připraví o křeslo kancléřku Angelu Merkelovou.

Přechod přes Dunaj

Německým slovem roku 2015 se možná stane „Völkerwanderung“ (stěhování národů). Období pádu západořímské říše se připomíná do značných detailů, ke kterým se hledají současné paralely. Třeba Ralph Bollmann ve Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung popisuje události let 376–378, kdy římský císař Valens umožnil přechod Dunaje desítkám tisíc germánských Gótů prchajícím před nájezdy středoasijských Hunů. Mohli se usadit v impériu na území dnešního Bulharska a císař předpokládal, že pomohou v boji proti nájezdníkům. Záhy však došlo ke konfliktu v Marcianopoli (dnes Devňa poblíž Varny), kde místní nechtěli Gótům prodat potraviny a zavřeli před nimi městské brány. Gótové trpěli hlady, konflikty narůstaly a nakonec „uprchlíci“ porazili římskou armádu v bitvě u Adrianopole (dnes Edirne v Turecku), kde zahynul i císař Valens. Jeho nástupce Theodosius se s Góty nějak dohodl, přesto byla bitva u Adrianopole první v řadě velkých konfliktů s uprchlíky z germánských oblastí a předznamenala rozpad západní části říše. Negativní zkušenost z historie dnes ožívá a s ní otázka: Jak se napodruhé dokáže blahobytná Evropa vypořádat s uprchlíky, kterým nedokáže zabránit ve vstupu na své území? V této takřka wagnerovské perspektivě hodnotí Němci svou současnou situaci.

„My to dokážeme,“ tvrdí kancléřka Merkelová. Nerozptýlí tím ovšem obavy, které rostou, jak uprchlíků přibývá. Na otázku, jestli to Německo dokáže, odpověděla koncem října v průzkumu společnosti Infratest dimap kladně jen polovina občanů. Věří tomu většina příznivců parlamentních stran, třeba tři čtvrtiny příznivců Zelených. Ovšem občany, kteří mají obavy, trpělivě shromažďuje AfD s podporou 8 %, na východě Německa dokonce 15 %.

Těžko zdůvodnit, že „to půjde“, když není jisté ani to, kolik uprchlíků vlastně do Německa přišlo a kdy se jejich příliv zastaví. Ministerstvo vnitra evidovalo od ledna do září 577 tisíc příchozích a o azyl jich požádalo 280 tisíc. Měsíční počet žadatelů se během roku zdvojnásobil. V těchto údajích není zachycen podzimní vrchol migrační vlny, a proto spolková vláda očekává, že počet běženců za celý rok překročí milion. Ani tento odhad není konečný, pouze otevírá prostor k dalším úvahám. Nejznámější je výpočet zemského rady z Pasova Franze Meyera, odpovědného za registraci většiny uprchlíků, kteří do Německa míří dunajskou trasou. Meyer vychází z toho, že v říjnu do Německa vstoupilo denně až deset tisíc uprchlíků. To znamená, že za dvanáct měsíců mohou dorazit tři miliony. Mezi příchozími z válečných oblastí Sýrie, Iráku nebo Somálska jsou tři čtvrtiny mužů. Každý z nich má právo pozvat do země rodinné příslušníky, a i kdyby pozval jenom dva nebo tři, stojí před Německem úkol, aby za rok integrovalo deset milionů příchozích. „Tyto rozměry není možné sjednotit s udržením společenské a sociální stability této země,“ upozornil rada Meyer ve státní televizi na to, čeho se v Německu bojí každý.

Kdo kácí koalici

Obrazy z přechodu ve Wegscheidu ukazují, že spolková země Bavorsko zvládá migraci nesrovnatelně lépe než ostatní státy na balkánské trase a také lépe než jiné spolkové země. Jejich politici nešetří proslovy s lidskoprávní tematikou ani výzvami k pomoci, na rozdíl od Bavorů však mívají potíže zvládnout i řádově menší kontingenty uprchlíků, které na ně připadnou v rámci vnitroněmeckého přerozdělení. Přesto Bavorům za nasazení jejich státních úředníků a dobrovolníků nikdo neděkuje, což se obvykle zdůvodňuje nesnesitelným chováním tamního premiéra Horsta Seehofera.

Jeho CSU vládne Bavorsku od druhé světové války, zpravidla úplně sama bez partnerů. Kromě toho je sesterskou stranou CDU Angely Merkelové a účastní se na spolkové úrovni velké koalice se sociálními demokraty (SPD). Seehofer už od léta varuje před zvýšením přílivu uprchlíků a navrhuje možnosti, jak mu čelit. Administrativa Merkelové v lepším případě reaguje se zpožděním. Vážnou koaliční krizi, která trvá od konce října, způsobil Seehofer požadavky na stanovení stropu, kolik uprchlíků může Německo přijmout, a na zavedení tzv. tranzitních zón. Měly být vybudovány na hraničních přechodech a měli se v nich před vstupem na německou půdu hlásit všichni zájemci o azyl. Úřady by do týdne zjistily, jestli uprchlíci náhodou nepřišli ze západního Balkánu či jiných bezpečných zemí, a v takovém případě je nepustily dál a obratem poslaly domů. Protože uprchlíci mají nárok na odvolání, stihne se azylový proces do měsíce, když běžně trvá rok. Tím by se omezil počet přistěhovalců, kteří vůbec vstoupí na německou půdu. Ještě na jaře byla polovina žadatelů o azyl z balkánských zemí, zvláště Kosova, Albánie a Srbska. V září stále platilo, že druhými nejčastějšími žadateli (po Syřanech) byli Albánci, na pátém místě se drželi Srbové a do první desítky se vešli ještě Makedonci, Kosované a rychle přibývající Rusové. Seehofer doporučuje, ať se za bezpečné země považují i Pákistán a Afghánistán, kde se musí na vytvoření bezpečných zón podílet Bundeswehr.

Tvrdší postup doporučovaný Seehoferem pokazil pověst Bavorů jako nejvýkonnějších pomocníků v uprchlické krizi, kteří dělají práci za zbytek Evropy. Jako pravicového populistu, jenž chce na hranicích postavit internační tábory, ho odsoudili zvláště sociální demokraté a Zelení, na druhé straně vyrostla jeho popularita v průzkumech z 30 na 40 % a stal se nejoblíbenějším politikem voličů AfD. Tranzitní zóny podporují tři čtvrtiny Němců.

Ani Seehofer nedokáže změnit politiku Angely Merkelové, která minulý čtvrtek místo tranzitních zón pouze připustila, že je možné postavit tzv. přijímací centra ve vnitrozemí, uprchlíci by však v nich nemohli být drženi proti své vůli. Stanovení stropu pro uprchlíky odmítla, i když ho kromě bavorského premiéra žádá i šéf SPD Sigmar Gabriel.

„Kancléřka chce jinou zemi“

Více než dvě třetiny Němců nejsou podle průzkumu Infratest dimap spokojeny s vládní uprchlickou politikou. Jádro rozporu mezi kancléřkou a většinou německé společnosti vystihuje právě pozice premiéra Seehofera. Bavorský politik má s východoněmeckou kancléřkou tradičně potíže, připomněl komentátor Frankfurter Allgemeine Zeitung Albert Schäffer. Pochází z chudé rodiny, a proto považuje za základní hodnotu spolkové republiky sociální stát. A podezírá Merkelovou, že tento sociální model hodlá zničit. „Kancléřka chce jinou zemi,“ postěžoval si veřejně. Prý to zkoušela už v roce 2004, když ještě z opozice prosazovala zavedení takzvaných paušálů na hlavu, tedy stejné příspěvky všech občanů na sociální pojištění bez ohledu na příjem. Seehofer tehdy protestoval, přišel o funkci zástupce šéfa poslaneckého klubu CDU/CSU v berlínském parlamentu, prosazení zákona však zabránil. Stejně ohrožují sociální stát přistěhovalci, kteří získají s přiznáním azylu nárok na stejné dávky jako Němci. Je pouze jednoduchou matematickou úlohou spočítat, kdy tradiční sociální model zkrachuje.

Merkelová temnou perspektivu sociálního státu Německo nepřipouští. Může se přitom odvolat na názory ekonomů z polostátních institucí, přesvědčených, že v delší perspektivě může Německo na uprchlících vydělat. I když nepropadají přehnanému optimismu. „Integrace bude drahá a potrvá řadu let,“ připouští šéf ústavu DIW Marcel Fratzscher v rozhovoru pro deník Welt. V prvních dvou letech podle něho nepracuje 90 % přistěhovalců, po pěti letech to ještě může být 50 %, navíc jejich výkon dosahuje dvou třetin německých kolegů. Přesto po pěti až sedmi letech uprchlík vydělá víc, než do něho stát investuje. Fratzscher mimoděk potvrzuje Seehoferovy obavy, že náklady na uprchlíky budou příliš velké, že si vynutí reformu sociálního státu. Podle Fratzschera jsou ovšem nutné tak jako tak. Pro stát je prý příliš drahé financování rozdělených manželství, které ročně stojí na podporách 20 miliard eur a na nichž profitují především lidé s vyššími příjmy. Změnit se musí i model přídavků na děti. Naopak stát musí podpořit zaměstnávání penzistů a více investovat do vzdělání nejen v případě uprchlíků.

Před rozpadem Evropské unie

Druhým Seehoferovým argumentem sdíleným větší částí společnosti je ochrana hranic, které dnes může překročit každý, koho to napadne. Zatím se neodvážil přijít s myšlenkou plotů na hranici, jež chce v Korutanech zřídit rakouská vláda, nechává však mluvit jiné. „Vůbec nevím, proč se ploty tak démonizují. Je docela dost lidí, kteří mají ploty okolo svých domů,“ uvedl v televizním rozhovoru místopředseda CSU Hans-Peter Friedrich. V tomto výkladu je Německo domovem německého politického národa, který má právo rozhodnout, koho na svůj pozemek pustí.

Z pohledu kancléřky to je úplně chybná úvaha, která se příliš neliší od přístupu maďarského premiéra Viktora Orbána, jenž postavil ploty na celé jižní hranici, aby se do země nedostal žádný uprchlík. K jeho politice, která byla reakcí na zhroucení schengenského systému vnějších hranic EU a kterou sdílejí i další východoevropští členové Unie včetně Česka, patří další pravidlo. Pokud se nějaký přistěhovalec na hranicích přece jen objeví, bude přeposlán dál, nejlépe do Německa, jež je podle východoevropského výkladu uprchlické krize do Evropy pozvalo. Jeden z vydavatelů deníku Welt Thomas Schmid vykládá tento postoj jako faktické vystoupení z EU, která předpokládá svobodu pohybu a také očekává, že členské státy nadřazují zájmy Unie pouze národnímu prospěchu. Orbánovská strategie Východoevropanů v této chvíli znamená, že přijetí postkomunistických států do EU bylo předčasné, protože si neosvojily základní evropské hodnoty. Kdyby se však přidali Němci, ztratila by Unie důvod k existenci.

Také Schmid považuje za nezbytnou rekonstrukci vnějších hranic EU a nastavení jasných pravidel, která by zajistila průchodnost vnitřních hranic. Nepůjde to však bez toho, že se uskuteční obdoba velkých mírových konferencí, jež Evropa zažila v roce 1648 při jednání o Vestfálském míru a v roce 1815 při Vídeňském kongresu. Nová pravidla pro Evropu měla být nastavena po pádu komunismu v roce 1989, a na nový kongres je tedy nejvyšší čas.

Okamžik pravdy

Stejně jako v roce 2004, tak ani tentokrát nemá Seehofer dost síly, aby Merkelovou porazil přímo, přesto se musí snažit. Svou pozici na čele CSU získal tím, že pro stranu znovu získal absolutní většinu v bavorském parlamentu. S prohlubováním uprchlické krize však hrozí, že jeho voliči přejdou ke straně nespokojených AfD. Už za týden bude muset Seehofer přesvědčit delegáty stranického sjezdu, že přes sedmdesátku na krku dokáže udržet absolutní většinu i v krizových podmínkách. Jinak za předsedu zvolí jeho konkurenta, o dvacet let mladšího Markuse Södera.

Předsjezdovým gestem, které má zakrýt slabost Seehoferovy pozice, je rozhodnutí připravit ústavní stížnost proti chování spolkové vlády. Bavorští právníci budou ověřovat, jestli spolková vláda neporušuje ústavu, když nezasahuje proti uprchlíkům, kteří vstupem do Německa a pohybem po jeho území porušují zákony.

Bavorskému premiérovi mohou pomoci březnové volby ve spolkových zemích Bádensko-Württembersko, Porýní-Falc a Sasko-Anhaltsko. Merkelová ho zatím může ignorovat, protože má dost věrných ve své straně CDU a pro straníky platí zlaté pravidlo, že podporují předsedu, který dokáže vyhrát volby. To kancléřka vždy uměla. Teď však straníci musejí věřit, že opustí defenzivní pozici, za čtyři měsíce obnoví kontrolu nad proudy uprchlíků a rozhodne o jejich dalším osudu. Zemské volby změří, jestli to Merkelová i její CDU se snahou pomoci uprchlíkům a zachraňovat Evropu nepřehnaly.

Eritrejci v Hamburku

Výsledky nejde předpovědět. Teď ještě agentura Forsa zjistila, že 76 % Němců považuje protiuprchlické a protimerkelovské hnutí Pegida za nebezpečí pro demokracii. Data se však mohou měnit pod vlivem často drastických zkušeností s uprchlíky. Několikrát za týden se Němci v novinách dočtou o útocích na azylová centra či na uprchlíky, třeba když počátkem měsíce zmlátila skupina třiceti mladíků s baseballovými pálkami v Magdeburgu dva Syřany. Ještě častěji se píše o násilnostech mezi přistěhovalci. Nemusí jít vždy o krvavé vyřizování účtů jako na ostrově Sylt. Třeba minulé úterý musela policie v Hamburku hned ráno pomocí pepřových sprejů řešit rvačku mezi Iráčany a Syřany, po níž byli tři lidé odvezeni do nemocnice, a potom se přesunout do jiné čtvrti, kde provoz hlavní městské silnice zatarasili Eritrejci požadující rychlejší vyřízení azylových žádostí. Ulici se podařilo vyklidit až po několika hodinách, uprchlíci se totiž dokázali účinně bránit i nasazení policejních psů.

Intenzivnější mohou být každodenní zážitky, o jakých informují dobrovolníci v článku týdeníku Der Spiegel. Mluví o tom, jak museli zachraňovat syrskou rodinu před násilníky z Afghánistánu, o případech, kdy muž srazil těhotnou ženu k zemi, a zavinil tak potrat, nebo kdy rodiče sebrali dítěti oblečení a nechali ho mrznout, aby jeho křik přivolal úředníky a zajistil přednostní nástup do autobusu.