Často utečou z první vycházky nebo prostě přelezou plot dětského domova. „V útěku jim těžko můžeme zabránit a také se o to nesnažíme. Vychovatelé mají zakázán fyzický kontakt s klienty,“ podotýká Patrik Matoušů, ředitel výchovného ústavu v Praze-Proseku. Policie sem přiváží děti běženců, které byly na českém území zadrženy bez doprovodu rodičů či jiných příbuzných.

Po útěku zůstávají po malých uprchlících v „děcáku“ jen osobní věci, které nestačili pobrat: kromě oblečení někdy i peníze, mobily, dokonce platné jízdenky na vlak do Německa. To, že po cestě „odhazují“ cennosti, jen dokresluje zoufalé úsilí, s jakým se snaží dostat na vysněný Západ. Česko za něj nepovažují. Vychovatelé zanechané předměty předávají policii.

Většinou jim už bylo patnáct, ale našli se mezi nimi i jedenáctiletí a dvanáctiletí. Od začátku června do konce září zadržela česká policie v tuzemsku 108 osamělých dětí pocházejících ze zemí, z nichž do Evropy míří proudy uprchlíků. Jejich rodiny je na cestu za lepším životem někdy vyslaly úplně samotné, ale častěji v páru či skupině sourozenců. Jiní se ztratili rodičům během strastiplné pouti, která měří tisíce kilometrů. V Česku končí nedobrovolně ve výchovných ústavech. Nejvíc bylo Afghánců, na druhém místě jsou mladí Syřané.

Nevíme, co s nimi

Teprve dvanáctiletý Afghánec se přes Turecko a Řecko vydal se dvěma staršími bratry. Zažili řadu dramatických situací. Při jedné chlapec v Turecku ztratil prvního bratra. Při další – po zásahu řecké policie, která zatkla druhého, už zletilého sourozence – se ocitl úplně sám. „Byl to velice inteligentní hoch, pokoušel se dokonce s řeckými úřady vyjednávat o propuštění bratra z detence, ale marně,“ vypráví Petra Khollová z Organizace pro pomoc uprchlíkům. S malým Afgháncem se setkala v „zařízení pro děti-cizince“, což je speciální dětský domov na pražském Smíchově, kde děti s podobnými osudy končí.

Tam se ocitl také čtrnáctiletý chlapec a jeho o tři roky starší bratr z jezídské komunity z Iráku. „Na poslední chvíli se jim podařilo uprchnout z jejich vesnice ve chvíli, kdy tam vtrhla jednotka Islámského státu. Byli svědky všech těch hrůz a bylo na nich vidět, jak jsou ze všeho stále vystrašení. Pořád se snažili dovolat mamince, která zůstala v Iráku. Nehnuli se od sebe ani na chvíli,“ líčí Khollová z OPU.

Česká policie vytáhla z vlaku a poslala do pražského „děcáku“ také čtrnáctiletého Syřana, který měl zcela sám namířeno do Německa. Jeho otec byl v Sýrii po jednom náletu zmrzačen a rodina s několika malými dětmi vyslala nejstaršího syna do Evropy, aby alespoň on unikl z válečného pekla a zkusil někde na druhém, mírovém konci světa štěstí.

Do června bylo v Česku zadrženo pouze dvacet nezletilých běženců bez doprovodu, poté se jejich počet zmnohonásobil. Vedle domova v Praze 5 má speciální oddělení pro cizince také zmíněný diagnostický ústav v Praze-Proseku a pak podobné zařízení v jihomoravské Višňové. Přestože od ledna do konce září do těchto tří institucí putovalo celkem 128 dětí, na začátku října jich tam podle posledního sčítání pobývalo pouhých třináct. Problém je, že úřady nevědí, kde zbylé děti nyní jsou. „Předpokládáme, že se již nenacházejí na území České republiky,“ říká mluvčí ministerstva práce a sociálních věcí Petr Habáň.

Téměř všechny nezvěstné děti totiž z českých dětských domovů uprchly a zamířily dál na Západ či do Skandinávie. Často tam mají příbuzné. „My vlastně nevíme, co si s nimi počít,“ přiznává zaměstnanec jednoho z ústavů pro „děti-cizince“, který nechce zveřejnit své jméno. Kolem ústavů totiž panuje informační embargo. Jejich ředitelé odmítli Týdeníku Echo, s odkazem na ochranu zájmů dětí, jakýkoliv kontakt s těmi, které za jejich dveřmi ještě zůstávají. Jediné konkrétní informace „na jméno“ tedy pocházejí přímo od ředitelů nebo od pracovníků OPU, kteří za dětmi docházejí.

Policejní „uvítání“

„Uvítání“ v Česku si malí běženci budou často pamatovat celý život. Policie je odchytává ve vlacích či autobusech jen pár set kilometrů před vysněným cílem. Někdy je spoutá, jsou i případy, kdy nezletilce umístí za žiletkový plot do detenčního tábora v Bělé pod Bezdězem, kam by se děti – navíc bez doprovodu – podle právníků neměly vůbec dostat.

„Nezletilí bez doprovodu do 15 let nejsou do našich zařízení umisťováni, ti do 17 let jen na pár dnů, maximálně dva týdny,“ tvrdí Josef Holek z ministerstva vnitra. OPU ale ví o případech, kdy nezletilci tráví v Bělé třeba šest týdnů. Podle ministerstva zadržení v detenci „projdou vstupní lékařskou prohlídkou a je jim poskytnuta psychologická péče“. Když se děti dostanou do jednoho ze tří výchovných ústavů, ocitají se v zhruba třídenní izolaci, kdy je opět čekají lékařské prohlídky. Podle ředitelky smíchovského ústavu Zuzany Vučkové je jim „umožněno uložení cenných věcí, mobilů a peněz na bezpečných místech“, svůj majetek prý odevzdávají dobrovolně. Kdo přesto nesouhlasí, musí podepsat reverz. Ústav jim ale umožní okamžitý bezplatný telefonický kontakt s rodinou a poté vlastní telefonování i několikrát denně, říká ředitelka. Telefony ovšem nesmějí mít při dopoledním programu a při většině vycházek. Peníze si prý mohou postupně vybírat, musí zdůvodnit, na co je chtějí.

Sociální pracovníci s tlumočníky dětem od začátku vysvětlují, že v Česku mohou zůstat, dostat azyl, studovat a později pracovat. Od června se ve smíchovském ústavu vystřídalo asi padesát běženců, nyní jich tu pobývá deset. Ostatní utekli. Kolik z nich mělo při tom u sebe mobil a peníze, není jasné. „Pokud se vydávají na další cestu bez posledních zbytků a peněz a telefonů, není to dobré,“ namítá Khollová z OPU.

„Nezůstal nám tu ani jeden. Poslední tu byl před čtyřmi dny, ale utekl,“ hlásí stav zahraničních klientů ředitel proseckého ústavu Matoušů. Jeho „pasťák“ je určen hlavně pro české děti, pro cizince tu je k dispozici oddělení s osmi lůžky, od začátku roku se tu vystřídalo 27 běženců. Ředitel tvrdí, že v jeho ústavu jsou mobily malým běžencům ponechávány neustále, na pokojích mají k dispozici Wi-Fi – „a také korán,“ dodává Matoušů –, v oknech jsou ale na rozdíl od Smíchova mříže. Proč se však některé děti vydávají na další pouť bez mobilů, peněz a třeba jízdenek, zůstává záhadou.

Lidé z OPU se pro děti, které mají příbuzné třeba v Německu, snaží vyjednat legální sloučení s rodinou. K tomu ovšem musí dotyčný v Česku požádat o azyl. „Nabrání“ žádosti a odeslání do Německa trvá z nejasných důvodů měsíce. Navíc se dvě ministerstva přou o to, kdo to má vlastně dělat. „Trochu si to s vnitrem přehazujeme,“ připouští Habáň z ministerstva práce a sociálních věcí. „Jeden chlapec ze Sýrie vydržel čekat tři měsíce, ale když to stále nebylo vyřízeno, stejně utekl,“ poznamenává Tomáš Knězek z OPU.

Kromě igelitových pytlů s osobními věcmi zůstává v ústavech po zmizelých dětech jisté překvapení, přiznává ředitel Matoušů. „S žádným z těch dětí nebyl žádný problém. Naopak: na pokojích po sobě automaticky uklízely, myly nádobí, za vše děkovaly, uznávaly autoritu. U našich dětí na to nejsme zvyklí.“