Paul Rusesabagina zachránil 1268 lidí v „Hotelu Rwanda“

Afrika není dítě, které se honí za slonem

Paul Rusesabagina zachránil 1268 lidí v „Hotelu Rwanda“
Afrika není dítě, které se honí za slonem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Je to notoricky známý příběh. Příběh, že i v pekle, které vás obklopuje, můžete zůstat člověkem. Hotelový manažer Paul Rusesabagina, protagonista známého filmu Hotel Rwanda, dokázal při běsnění genocidy v malé africké zemi v roce 1994 zachránit více než tisíc lidí.

Již skoro dvacet let žije v exilu a s dnešní rwandskou autokratickou vládou nevychází právě nejlíp. Podává trochu jiný obrázek o událostech ve Rwandě, že nejen Hutuové vraždili Tutsie, ale i Tutsiové se v odvetě dopustili řady masakrů. Právě proto se po uvedení filmu dočkal řady útoků a obvinění, že si svůj příběh přibarvil a že s vrahy ve skutečnosti spolupracoval. Rwandský prezident Paul Kagame, který neváhá své odpůrce i likvidovat a všechny alternativní vypravěče označovat za popírače genocidy, jej označil za „falešného hrdinu“.

„Víte, já na tom nevidím nic hrdinského. Na tom, co jsem udělal, není nic výjimečného. Jen jsem poslouchal sám sebe a říkal si, proč by lidé měli zabíjet jeden druhého? A prostě jsem nesouhlasil,“ říká Paul Rusesabagina v rozhovoru pro Týdeník Echo.

Pane Rusesabagino…

Jak jste přišel na tu výslovnost? To je perfektní. Víte, Rusesabagina je jméno, které má význam. V našem jazyce kinyarwanda má většina jmen význam. Rusesabagina znamená Ten, kdo rozpráší nepřátele. Je to vlastně bojovné jméno.

Jste patrně nejslavnější tváří dobra z doby genocidy ve Rwandě, hlavně díky filmu Hotel Rwanda. Po celém světě jste za hrdinu, dostáváte ceny. Ale ve své vlastní zemi vás překvapivě za hrdinu nepovažují. Tam vás režim označuje téměř za nepřítele. Jaký je to pocit?

Nepřekvapuje mě to. Být považován za hrdinu je vždy nejtěžší ve své vlastní zemi. Ale rozumím i rwandské vládě. Víte, že Rwanda prošla genocidou. Hutuové zabíjeli Tutsie. A já jsem svědek. Zabíjeli je proto, že byli Tutsiové. To je genocida. A nikdo vám neřekne opak. Ale problém je, že jsme byli ve válce. Hutuové bojovali s Tutsii. Přestali Tutsiové zabíjet Hutuy? Ne. Tutsijská armáda, povstalci z Ugandy, zabíjela při svém postupu zemí rovněž Hutuy. Jenže dnes nemůžete říct: obě strany páchaly masakry. To, co se stalo ve Rwandě, byla totální katastrofa. Jenže jsou věci, o nichž vítěz nechce, aby se mluvilo. Když se zeptáte, zabíjí dnešní rwandská armáda lidi v Kongu?, řeknou: Ne, lžete. Proto to nepochopení mezi mnou a rwandským prezidentem. Když vidí, jak dostávám všechna ta ocenění, pochopíte, že bude problém.

Vy jste se ale rozhodl odejít do exilu dávno před konfliktem s Kagamem. Už dva roky po genocidě, v roce 1996. Proč?

To je překvapující. Když si přečtete knihu Philipa Gourevitche We Wish to Inform You That Tomorrow We Will Be Killed with Our Families (jedna z nejlepších knih o genocidě ve Rwandě – pozn. red.), spousta lidí, kteří jsou dnes u moci, vypověděla, že jsem jim zachránil život. Když jsem dostal první velké ocenění, ve Washingtonu DC 2. února 2000, rwandský velvyslanec tam byl a měl excelentní projev. Ale když jsem potom začal být považován za jaksi slavného, potkávat se s důležitými lidmi, rwandská vláda za mnou přišla a povídá: Poslyšte, pane manažere, myslíme, že byste neměl dělat to, co děláte. Povězte, chcete být velvyslanec? Chcete být ministr? Zasloužíte si být ministr, vyberte si ministerstvo. Já jim řekl: Přátelé, zůstaňme přáteli. Odmítl jsem je. A cestoval po světě a říkal celou pravdu o tom, co se stalo ve Rwandě a co se dělo v Kongu i u nás. Byl jsem najednou někým, koho nemohli kontrolovat, tak jsem se stal nepřítelem.

Bojíte se?

Ne, ale v jisté době ano. Proč jsem odešel ze Rwandy? Já jsem nebyl zločinec. Udělal jsem, co jsem udělal, a všichni to věděli. Měl jsem 1268 lidí, kteří přišli hledat azyl. A mnoho z nich jsem přivezl do hotelu. Když jsem pak začal být v zemi známou postavou, nový režim si řekl: Tohoto muže nemůžeme kontrolovat. A pokud ho nemůžeme kontrolovat, jediným řešením je zabít ho.

Jeden večer, 5. září 1996, přišel do mého domu seržant z DMI (rwandská vojenská tajná služba – pozn. red.) a předstíral, že jsem ukradl nějaké počítače. Kde? Jak? To jsem netušil. Měl pistoli a kalašnikov a povídá: „Ty vstaň! Ukaž mi svůj dům, chci všechno zkontrolovat.“ Byl jsem tehdy naivní a vstal. A když jsem byl přímo před ním, naše služebná uviděla, jak vytahuje pistoli a začala křičet: „On vás chce zabít! On vás chce zabít!“ Otočil jsem se a strčil do něj, spadl. Bydlel jsem v rezidenční čtvrti, blízko je belgická i čínská ambasáda a mnoho institucí. Vyběhl jsem ven a volal o pomoc, moje žena za mnou. A všichni ti strážci z těch rezidencí se seběhli a obklíčili můj dům, aby toho chlapa zadrželi. Málem mě zabil. A následující ráno přišel jeho šéf do mé kanceláře a říká: „Víte, pane manažere, ten kluk neměl zbraň, to byly hračky.“ Podíval jsem se na něj a říkám: „Majore, ten chlapec neměl hračky, měl zbraně. Možná pro vás jsou to hračky, protože neodvedly svou práci.“ Byl jsem vážně hodně rozčílený. Ten večer jsem sedl na letadlo a odletěl do Bruselu do exilu. 6. září 1996. (smích) Takže, vy se ptáte, jestli jsem se nebál. V Bruselu mi čtyřikrát obrátili dům naruby… A jednou jsem se štěstím unikl „autonehodě“. To jen tak na okraj. (smích) Jednoho dne zemřu, kdy to bude, nevím. Až to přijde.

Po tomhle všem jste ale loni v březnu při projevu na Michiganské univerzitě řekl, že prezidentovi Kagamemu odpouštíte…

Moudří starci říkají: Oko za oko nás všechny učiní slepými. Zub za zub nás všechny učiní bezzubými. A já bych dodal ještě maličkost. Smrt za smrt nás všechny zabije. Jediným řešením je odpuštění. Moje nadace má cíl zasadit se o vytvoření komise pro smíření a pravdu pro Rwandu. Já pocházím z obou stran, matka byla Tutsi a otec Hutu. Moje žena je Tutsi. Já jsem se stal Hutu po otci, protože u nás následujeme otce. Ale co moje děti? Jsem já skutečným Hutu? Ne. Takže mým přáním je vidět obě strany u kulatého stolu při dialogu, který by přinesl celou pravdu a vykonal skutečnou spravedlnost. Uznal zločiny, které se staly, a žádalo se za odpuštění, ať ty zločiny spáchal kdokoliv.

Když se vrátíme do roku 1994: kde jste v sobě našel sílu chránit lidi vstříc brutálnímu zlu milic Interahamwe, které zuřilo kolem?

Víte, to, co se tehdy odehrávalo ve Rwandě, bylo něco za hranicí fantazie. Něco, co nemůžete pochopit lidským mozkem. Jak velká je Česká republika?

Něco přes 70 tisíc kilometrů čtverečních…

Pak jste skoro třikrát větší než Rwanda. Rwanda má jen 26 tisíc kilometrů čtverečních. A v této zemi jsme v populaci 7,2 milionu zabili milion lidí. Průměrně 10 tisíc lidí denně. 10 tisíc zabitých, zmasakrovaných každý den. Sousedé zabíjeli sousedy. Není síla, která by se takovému pohybu postavila. Není nic. Jediná věc je smrt. A vy musíte stát za tím, v co věříte. A dělat to, co vám radí vaše svědomí. Svědomí je můj nejlepší rádce. Není nikdo jiný, kdo by vás znal lépe. A svědomí vám nikdy nelže. Když budete poslouchat, co vám říká vaše svědomí v takové situaci, lidé vás budou mít za blázna. Na mě v roce 1994 pohlíželi jako na blázna. Ale já dělal dál to, v co jsem věřil. Snažili se mnohokrát zabít mé uprchlíky. Mnohokrát přišli do hotelu, vylámali dveře, ale nedokázali nikoho zabít. A pak řekli: Než zabijeme tyhle lidi, nejdřív zabijeme tohoto muže. Dozvěděl jsem se, že se mě chystají zabít. Řekl jsem: OK, ať mě zabijou. Jsem připraven umřít. Tehdy nebyla otázka jestli, ale jak. Jak vás zabijou. Protože ti vrazi své oběti mučili. Třeba přišli a přesekli lidem šlachy na patách, aby nemohli utéct. A pak odešli mučit jiné. A pak se vrátili a usekli ruku. A zase odešli. A tak to pokračovalo, dokud ti lidé neumřeli. To jediné nás děsilo. Takže jsem si řekl: Udělám každý den jednu malou věc, než přijde ten můj den. Když 4. července RPF (tutsijská povstalecká armáda – pozn. red.) obsadila celou zemi, věřili jsme, že naše životy byly zachráněny. Ten den jsem se na sebe podíval a byl jsem pořád naživu, nebyl jsem mrtvý. Dokonce ani já sám jsem nemohl pochopit, jak to, že jsem neumřel. Jiná tajemství nemám. (smích)

Kde se takové zlo vzalo?

To zlo leží v nás samotných. V našem tradičním způsobu. Ve Rwandě nikdy, nikdy nedošlo k pokojnému předání moci. Už v 19. století končili králové násilnou smrtí. Nezávislost přišla skrze revoluci. Takže Rwanda opět přinesla velké oběti. V 60. letech v Burundi, naší bratrské zemi, začali pro změnu Tutsiové zabíjet Hutuy... Pak Hutuové zase zabíjeli Tutsie ve Rwandě. V roce 1972 se to opět stalo v Burundi, každý Hutu, který měl v náprsní kapse pero, byl považován za intelektuála a byl zabit. Takže mnoho Hutuů uprchlo do Rwandy, která byla ovládána Hutuy. A rok nato, což nikdy nezapomenu, 26. února 1973, jsem šel do školy s jedním ze svých nejlepších kamarádů Gerardem. Gerard měl tutsijského otce a hutuskou matku, já to měl naopak. Když jsme přišli, visely na všech tabulích seznamy se studenty, kteří už do školy nesmí, všechny tutsijské děti byly vyloučeny. Díval jsem se na Gerarda, který byl na seznamu. Skoro jsem se rozplakal… Gerard byl velmi chytrý mladý muž, mohl být někdo, ale umřel jako nikdo. A tam se to nezastavilo. V roce 1988 se to stalo opět, v Burundi, a skončilo ve Rwandě 1990. A dnes se to děje zase. Jako by to v nás bylo zakořeněné. Během všech těch let jsme  konflikty řešili zbraněmi, takže je nejvyšší čas, abychom dali šanci slovům. Já věřím v sílu slov. Slova mohou být nejlepšími zbraněmi.

Dnes ve Rwandě ale Tutsiové a Hutuové oficiálně neexistují. Historické rozdělení vláda zakázala s ohledem na sjednocení národa. Lze se takto přenést přes rozdělení společnosti? Lidé přece stejně vědí, kdo je kdo, ne?

Dám vám dobrý příklad. V Burundi se to zakázalo někdy před padesáti šedesáti lety. Nikdy nemluvili o Hutuech či Tutsiích, ale věděli, kdo je kdo. Je problém být Hutu nebo Tutsi? Když vláda potřebuje využít genocidu, říká, ti zločinci Hutuové zabíjeli Tutsie. Ale když se to nehodí, je to: Ne, ne, ne, nejsme Hutuové, nejsme Tutsiové, jsme Rwanďané. Pro mě není problém být Hutu nebo Tutsi. Nikdy jsem neviděl, že by se můj otec s matkou hádali. A to spolu žili 49 let. Jako manželé. Jeden Hutu, jeden Tutsi. Milovali se padesát let. Problém není být Hutu nebo Tutsi. Problém je moc. Ta zabíjí Rwanďany. Bojovali jsme o moc.

Neexistuje žádný univerzální recept, jak vyléčit zemi po genocidě. Jak jste spokojen s procesem usmíření ve Rwandě po dvaceti letech?

Usmíření ve Rwandě se odehrává podle pravidel vítěze. A to je vždycky problém. Usmiřovat lidi, když jeden drží zbraň, a druhý leží na zemi s rukama vzhůru, to není řešení. A to se děje. Menšina by nikdy nevládla bez použití diktatury. Tutsiové – a byla to, jak už jsem říkal, moje matka i moje žena – tvoří dnes deset patnáct procent populace a nikdy by nemohli vládnout za pomoci demokracie.

Rwanda se dnes považuje za ekonomicky úspěšnou zemi, za jakéhosi afrického tygra. Ale Kagameho způsob vlády takřka nikdo nekritizuje. Je za tím mlčením špatné svědomí Západu, že v roce 1994 selhal, když nedokázal zastavit genocidu?

Máte pravdu. Ale nelze říct, že by se nic dobrého za těch dvacet let nestalo. Když se podíváte, jak dnes vypadá Kigali, tak krásné předtím nebylo. Ale za jakou cenu a proč? Velká část dnešní elity přišla z ugandského exilu. Byli v exilu skoro třicet pět let, než se ujali moci v roce 1994. Jeden a půl generace. Tihle lidé neměli kořeny ve venkovských oblastech. Víte, během genocidy nebyly obchody otevřené. Život se na 90 dní úplně zastavil. A pak oni přivedli rodiny, zabydleli domy, převzali byznys, vzali si všechno. Protože neměli kořeny na venkově, usadili se ve městech. Tak není překvapivé, že se Kigali rozvinulo. A pak: 18. října 2008 Paul Kagame vystoupil v televizi, rádiu. A vyhlásil, že od toho dne se Rwanda mění z frankofonní země na anglofonní. Žádné referendum, nic… Přes noc si to rozhodl jediný člověk. Mnoho lidí ztratilo práci. Mnoho učitelů základních škol si připravovalo své hodiny ve francouzštině a pak si je překládalo pomocí Googlu. A pak požádali děti, které uměly anglicky, aby to napsaly správně. Nebo děláte právníka třicet let a najednou máte provozovat praxi v angličtině. Takový člověk nemá jinou možnost než odejít na vesnici. V hlavním městě práci nesežene. Ale venkovské oblasti, ty jsou padesát let pozadu za Kigali.

Angažujete se také kolem dění v Kongu. Jak je možné, že války v Kongu, tak krátce po rwandské genocidě, a dokonce s ještě větším počtem obětí, přitáhly minimální pozornost světa?

Afrika se zdá být tak trochu zapomenutým kontinentem, velmi vzdáleným zbytku světa. Když se mluví o Africe, nemluví se o ní jako o dospělých inteligentních lidech. Vypadá to, jako byste mluvili o dítěti, které se honí za slonem… Takové je vnímání. Dokud Africe nebude přiznáno její vlastní místo, myslím, že válka v Kongu neskončí. Rwanda tam vpadla v říjnu 1996. A od té doby tam spolu s Ugandou, kdy zatoužily pro krvavých minerálech, stvořily několik milic. Naposledy M23, kterou před pár lety vypudily jednotky OSN. Je jen otázkou, kdo bude další. Mnoho lidí ze Západu se zajímá o to, co se děje v Kongu. Kongo je velmi bohaté na množství minerálů včetně uranu. A vy víte, co to je. Dokud nebude východní Kongo stabilizované, krádeže minerálů se budou několika málo potížistům ze Západu vyplácet. To jsou ti, kteří podporují invaze a mají tam svůj podíl. Bohužel, Obama, od něhož jsme očekávali, že by mohl pro Afriku něco udělat, když tu má kořeny, příliš aktivní není. Moc nepomohl.

Jakou formu pomoci máte na mysli? Rozvojovou?

Co Afrika potřebuje, nemusejí být nutně jen peníze. Samozřejmě že pro začátek ano. Ale jak jde čas, na africkém kontinentě se hromadí dostatek bohatství. Kdyby Afriku vedli brilantní vůdci, opravdoví Afričané, kteří nejsou navázáni na Západ, byl by tu velký potenciál. Nepotřebujeme nutně rozvojovou pomoc, ale potřebujeme mír. Když dáte Konžanům mír, mají dostatek minerálů, mohou zbohatnout.

Ale k míru v Africe potřebujete západní země…

Ano, svým způsobem. Ale ne vždycky. V Africe je mnoho pokojných zemí. Senegal, Tanzanie, Keňa, Zambie, Botswana, to jsou modely. Nebo Jižní Afrika – má své problémy, ale stále je to prominentní země. Proč by to i ostatní africké státy nemohly dělat takhle?

Proč?

Protože většina politiků není, ať tak či onak, opravdu nezávislá.

V Evropě čelíme velké migrační krizi. Nejde jen o Sýrii, spousta lidí přichází i z Afriky…

Evropa a Amerika nesou část zodpovědnosti za to, co se v Africe děje. Afrika byla z větší části kolonizována západní Evropou. Když tito lidé přišli, měli na paměti vlastní zájmy a nemysleli na rozvoj afrických zemí. A když odešli, nezanechali tu skutečně schopné vůdce. Spolehlivé vůdce, kteří by vedli své země k rozvoji, takže vládli silou. A samozřejmě že tyto země lidé opouštějí. V některých zemích jsou opravdu tvrdé režimy. Je tu vždy snaha řešit problém problémem. Nikdy jsme v Africe neřešili problém, konflikt skutečným řešením. Vždycky jsme jej řešili alternativou, která sama přinesla problém.

Překonal jste, co jste prožil? Nebo se vám to vrací a máte třeba pořád noční můry?

Zpočátku jsem měl problémy. Protože jsem to všechno držel v sobě. Byl jsem zahořklý, rozčílený na všechny, na mezinárodní společenství, které nás opustilo a nechalo napospas bandě zločinců. Samozřejmě že si tím musíte projít, že máte noční můry… Ale držet všechno v sobě, to vám nepomůže. Tak jsem se rozhodl o tom mluvit. Mluvení se stalo nejlepší terapií. Když mluvíte, sdílíte s ostatními, co jste si nechával pro sebe. A ulevíte těžkému břemeni, které nesete. Chtělo to čas, čtyři roky, než jsem byl schopen otevřeně promluvit. Předtím ne.

V mládí jste studoval teologii. Po tom všem, co jste prožil a viděl, věříte pořád v Boha?

No… pořád věřím v Boha. Protože Bůh stvořil člověka a je povinností člověka dělat to, co je správné. Tím, že nás Bůh stvořil, položil před nás správné a špatné, dobro a zlo. Takže je na nás, abychom byli dostatečně vyzrálí a zvolili, co je správné. Nemyslím, že Stvořitel se honí za každým jedincem, aby ho opravoval. Protože pak bychom nemuseli dospět, pak bychom byli navždy dětmi. Takže věřím v Boha. V každém případě. Vy i já jsme odněkud přišli.