Tag: psychologie

Články k tagu

Nejsou lidi. Zvedněte platy

Česká národní banka (ČNB) ve čtvrtek rozhodla o zmírnění pravidel pro poskytování hypoték. Od července už nebude nutné u žadatelů uplatňovat limit výše splátek dluhu k čistému měsíčnímu příjmu (DSTI). Ostatní pravidla pro hypotéky ponechala bankovní rada ČNB v platnosti. Na tiskové konferenci to řekla členka bankovní rady Karina Kubelková. Poměr výše hypotečního úvěru a hodnoty zastavené nemovitosti (LTV) bude i nadále 80 procent, u žadatelů do 36 let 90 procent.

Ženy, víno a dítě

Na sociálních sítích běhá video od různých žen, kopírující tentýž scénář. Všechny ty ženy tvrdí, že nikdy moc nepily, dokud neměly dítě, pak si lehce rozcuchané s kulisami plínek a rozházenými hračkami nalévají sklenici vína s tím, že jinak se to nedá. Má to být vtip. Jenže realita tak vtipná není. Za rok je na protialkoholní ženské oddělení v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích přijato průměrně 750 žen. „Patnáct procent žen na rodičovské dovolené pije rizikově, tedy víc než jednu sklenici nápoje (0,5 litru piva, 0,2 litru vína, 0,05 litru destilátu) denně a používají alkohol k relaxaci a úniku od starostí,“ říká Olga Pecinovská.

Ve vleku transgenderového trendu

Daniel Black (23) z Havířova před šesti lety přesvědčoval komisi odborníků o tom, že je žena. Přesvědčil. V osmnácti letech prošel operativní změnou pohlaví. V červnu bude muset komisi přesvědčit znovu. Tentokrát o tom, že je muž. Uvědomil si totiž, že ženou není, nikdy nebyl a nikdy už být nechce. Někde se v celém tom kolečku zdravotních vyšetření stala chyba. Daniel je jeden z těch, u nichž se takto zásadní, nevratná operace neměla uskutečnit. Řešit měl totiž úplně něco jiného. „Až později mně byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti, deprese, úzkosti,“ vyjmenovává.

Kde se bere odvaha?

Zatímco celá staletí se zabývala osudy odvážných mužů a žen a uvažovala o odvaze jako o jedné ze základních ctností člověka, moderní výzkum se dá shrnout do sotva pár psychologických monografií. Slovo samo se ve svém tradičním významu víceméně vytratilo, ale občas jej slýcháme, třeba když se mluví o odvaze ukázat svou sexuální orientaci nebo investovat do kryptoměn. Podobně bylo v současném jazyce sousloví veřejné dobro nahrazeno slovy veřejný zájem, a to není totéž.

Nejistota a sociální sítě rozkládají mozky

Jak a proč nejistoty zhoršují v posledních letech duševní zdraví a polarizují společnost? A jak se tomu můžeme bránit? V rozhovoru pro Týdeníku Echo na to dává odpovědi přední český psychiatr a hlubiny mozku zkoumající neurovědec, profesor Jiří Horáček, přednosta Kliniky psychiatrie a lékařské psychologie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a vedoucí Centra pokročilých studií vědomí Národního ústavu duševního zdraví.

Demokracie potřebuje hlas, ale také uši a srdce

Ne každý sociolog má to štěstí, že na základě jeho díla vznikne film. Hartmut Rosa takové štěstí měl. Film Speed / Hledání ztraceného času od Floriana Opitze se zabývá základní tezí myslitelova díla: Zběsilá rychlost nás, moderní lidi, připravuje o radost ze života. Víme, jak zpomalit? „Příští rok budeme muset běžet zas o něco rychleji než letos,“ píšete ve své poslední publikaci. Vy sám jste připraven na vyšší tempo? " Rádi si nalháváme, že příští rok budeme méně pracovat, budeme mít více času (...)."

Patologické lhaní se podle odborníků má stát diagnózou. Nebezpečné jsou už dvě lži denně

Když se Timothy Levine v roce 2016 pustil do psaní knihy o klamu, chtěl zahrnout kapitolu o jedné z jeho nejextrémnějších forem: patologickém lhaní. Podle jeho slov nenašel dostatečně silnou základnu pro jeho výzkum, nyní je to však jediná věc, o které s ním chce mluvit nespočet novinářů. Předmětem jeho výzkumu se nakonec stal kontroverzní americký poslanec George Santos, píše web CNN. Odborníci usilují o to, aby se z patologického lhaní stala regulérní diagnóza.

Proč jsou psychopati tak úspěšnými vůdci hejna

Častá otázka občanů po takových událostech, jako jsou třeba volby, zní, jak se může stát, že se oblíbencem tolika lidí stane psychopat. Všichni přitom vidí nebo mohou vidět, že nejde o normálního jedince, že ten člověk nese známky abnormality, že je nějakým způsobem duševně vyšinutý. A přesto mu důvěřuje tolik lidí, tolik lidí je ochotno ho následovat a poslouchat.

JWST

Před třemi měsíci jsme zde upozorňovali na zašifrované poselství v New York Times. Ethan Watters tam připomněl, jak v 80. letech americká psychiatrie podlehla bludu známému jako „obnovené vzpomínky“ – šarlatánské teorii o tom, že terapií lze obnovit zasuté zážitky z dětství, zejména zážitky sexuálního zneužívání a satanistických rituálů. Autor poukázal na to, jak se nyní na sociálních sítích šíří bludy o rozštěpení osobnosti, ale je nemyslitelné, že by si nevšiml analogie s mnohem rozšířenější sociální nákazou transgenderismu.V jiném textu se nyní klade paralela mezi touto mánií a vlnou lidí trpících bludem, že jsou ze skla. Doslova.

Kritika v postkritické době

Sociálními sítěmi krouží výrok „Neber kritiku od nikoho, za kým by sis nikdy nešel pro radu“. Hloupost to asi není, ale nejspíš jde stejně o marný výrok, aspoň podle evolučních biologů. Kritika i od člověka, o němž jsme přesvědčeni, že je hlupák, váží víc než pochvala od toho, koho respektujeme. Čím to? Reagovat výrazně na negativní stimuly člověka kdysi chránilo před lecjakou nepříjemností, třeba smrtí. Evoluce zkrátka upřednostňuje ty, kteří pohotově a mohutně reagují na negativitu.

Povím vám o sobě úplně všechno

Vystoupit veřejně před třiceti lety s přiznáním, že jste alkoholik, gambler, narkoman či vrah, bylo hodně odvážné. Když o svém problému s alkoholem promluvil v 90. letech herec Tomáš Hanák, byl to pro leckoho šok, nicméně otevřel téma, o kterém se doposud nemluvilo. Dnes se mluví o všem. Před dvěma lety Michaela Duffková vydala knihu Zápisník alkoholičky, získala za ni cenu Magnesia Litera, Blog roku 2019. Psalo se o ní, zvali ji před mikrofon, před kameru, její hvězda vyletěla vzhůru. Přiznání vlastních slabostí se nosí. Do televizních pořadů jsou vedle politiků, umělců a různých expertů zváni ti, kdo se proslavili jen tím, že šli s pravdou ven.

Sorry jako

Jedu po dálnici D1 na hranici povolené rychlosti a pořád mě přitom někdo předjíždí, často i zprava. Abych na to nemusel myslet, poslouchám v rozhlase rozhovor s jakousi dámou, která se vrátila z emigrace v USA a přivezla si svého, už značně amerického dospívajícího synka. Poslala ho na skautský tábor a on jí záhy hlásil, že si o něm ti ostatní táborníci myslí, že je divný. Prý proto, že když udělá nějakou chybu, tak se jim omlouvá.

Vy jste byli někdy svobodní?

Žena zneužívá chlapce. Když chlapec dospěje, ožení se a stane se otcem. Manželka však záhy opustí jeho i společné dítě. Chce se stát spisovatelkou – a napíše mistrovské dílo. Muž mezitím vychovává syna, promarňuje svůj literární a hudební talent, přibírá na váze a uprostřed covidové pandemie mu docházejí síly. Toť děj osmnáctého románu Iana McEwana, krále psychologického realismu.

Léčivé dildo a antidepresiva ve skříňce

Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají.

Jak jsme vymysleli mazané zlo

„Proč si myslíte, že je nás teď tolik?“ ptá se vězeň. „Možných odpovědí je víc,“ odpovídá kněz, „jedni říkají, že příčinou je systém mezistátních silnic. Člověk někoho zabije a může rychle zmizet.“ Tento dialog zaznívá v minisérii Monstrum / Příběh Jeffreyho Dahmera, který se zařadil mezi tři vůbec nejsledovanější počiny v historii Netflixu.

Katastrofismus jako životní postoj

Občas máme pocit, že svět se kolem nás bortí. V naší severočeské vísce častěji slýchám neobvykle agresivní výpady proti politikům všech stran, lidový slovník, řekl bych, ještě víc zhrubl a asi nejhorší ze všeho je téměř všudypřítomná obava, co s námi bude. Nad společností občas leží jako temná, těžká deka a také víme, že strach stojí u kořenů hněvu. Když se mě lidi ptají, jak se mají s dobou vyrovnat, zkouším zahnat své vlastní stresy a odpovídám, že asi ještě bude hůř, ale že se tato doba dá prožít mnohem lépe, když si dáme pozor na to, jak o ní přemýšlíme a jak ji prožíváme.

Mileniálové jsou generací s nejhorším psychickým zdravím, trápí je stres i sociální izolace

Lidé na okraji společnosti a problémy současné civilizace nejen ve vztahu ke zvířatům patří k nejsilnějším tématům kreslířky a malířky Toy Box, aktivistky za zvířecí i lidská práva a rovnost pohlaví. Její životní nastavení se automaticky propíjí do autorské tvorby; s hledáním obsahu a výrazu neměla nikdy problém. Nezveřejněné občanské jméno navazuje na její streetartovou historii, kde jako jedna z mála českých ženských autorek zanechává viditelnou stopu.

Psychické zdraví školáků se rapidně zhoršuje, covid jim narušil sociální vazby

Dlouhé období distanční výuky má neblahý vliv především na ty nejmladší děti, změn si u nich všímají školy i psychologové. Děti totiž během covidových lockdownů přišly o sociální vazby i kamarády. Na zvýšený počet psychických problémů u školních dětí upozorňují i pedadogicko-psychologické poradny. České uzavření škol patřilo během epidemie covidu-19 k nejdelším v Evropě. Ze dvou let epidemie koronaviru žáci základních škol prožili nemalou část na online výuce.

Zima, krátké dny a nedostatek slunce. 17. leden má být nejdepresivnější den v roce

Chladné počasí, pošmourno a nedostatek slunce. Kombinace nejen těchto faktorů dělá podle některých názorů z třetího lednového pondělí nejhorší den roku. Letos takzvaný „blue monday“ připadá na 17. ledna. S myšlenkou určit nejdepresivnější den roku přišel v roce 2005 americký psycholog Cliff Arnall, který měl podle vzorce spočítat, že jde o třetí lednové pondělí. O dekádu později však přiznal, že šlo o součást marketingové kampaně jedné britské cestovní kanceláře.

Terapeutické evangelium Jordana Petersona

Hvězda kanadského psychologa Jordana Petersona začala stoupat ve druhém desetiletí 21. století a zenitu dosáhla na přelomu let 2018 a 2019. Stal se světoznámým, zavedenou značkou je dnes už i u nás. Fenomén Peterson se stal námětem pro knihu dvou amerických katolických myslitelů, Christophera Kaczora a Matthewa R. Petruska Jordan Peterson, God, and Christianity: The Search for a Meaningful Life (Jordan Peterson, Bůh a křesťanství: Hledání smysluplného života).

Diagnóza: monomanie

Čas od času se někdo pokusí diagnostikovat dnešní dobu, pověsit její rozličné neduhy na jednu základní příčinu. Samozřejmě takové vysvětlení nikdy nemůže být plnohodnotné, sloužit jako filtr, přes nějž by se mělo vnímat všechno. I tak ale může být nějakým způsobem pozoruhodné a snad i inspirující k nějakému smysluplnému jednání. Jednu z takových diagnóz v textu pro internetové periodikum Persuasion formuluje známý americký sociální psycholog Jonathan Haidt.

Lockdown nám nastavil zrcadlo

Ačkoli učitelé, studenti i jejich rodiče doufají, že plošné uzavření škol tento rok již nenastane, dlouhá doba distanční výuky vykonala své a často až nyní se začíná ukazovat, jaký dopad na všechny zúčastněné měla. Jak utrpělo jejich psychické zdraví, jaké byly nejčastější obavy a překážky a jak psychologové nahlížejí na generaci sněhových vloček?

Ta stará metoda nádech, výdech

Už je to devadesát let, co rakouský spisovatel Stefan Zweig vydal slavnou knížku Léčení duchem, portréty tří osobností (Franze Antona Mesmera, Mary Baker-Eddy a Sigmunda Freuda), které šly na bolesti a neduhy těla a duše „jinak“. V době, kterou jsme právě – doufejme – prošli, se hodně lidí ptalo, jestli to není právě náš způsob života, který nás učinil najednou tváří v tvář novému druhu ohrožení tak zaskočenými a nepřipravenými. A poohlíželi se po tom, jestli by třeba nevedla ještě jiná cesta.