Jeden muž shodí malé dítě do vody, aby se utopilo, a druhý pro něj skočí, aby ho zachránil. Proč jeden udělal to a druhý ono? Zhruba před sto lety pokládal tuto otázku filozof Karl Popper svým přátelům, kteří byli zastánci psychologických teorií, jež byly v té době velice módní, konkrétně šlo o Freudovu psychoanalýzu a individuální psychologii Alfreda Adlera.
Téměř půl století byly Zahradnické listy časopisem, který zpravoval celé generace zahradníků o dění v branži. Dne 8. ledna 1929 na titulce vyšel článek, který se dosti vymykal běžným odborným pojednáním už svým nadpisem „Psychologie prodeje v zahradnictví“. Jako autor je uveden A. Mikoláš ze Zahnašovic u Holešova. Tím spíš nás dnes může překvapit přehled, s jakým dokázal tehdejším perem popsat kolega svůj pohled na věc. Celý článek uvádí vzpomínkou na česko-americké pojednání.
V kinech běží Velký vlastenecký výlet a kdekdo o něm hovoří. Rozhodl jsem se přidat a pro natáčení podcastu Hej, Slované! na něj zajít s dvěma přáteli: překladatelem Viktorem Janišem a podnikatelem Pavlem Kopřivou, kteří mají na válku v Ukrajině odlišné názory. Janiš od jejího začátku intenzivně překládá publicistiku a denní analýzy, jež se konfliktu věnují, aby česká společnost měla dostatek informací o tom, co se děje. Kopřiva, který žije v Německu, po ruské invazi ubytoval ukrajinské uprchlíky, na Ukrajině plánoval podnikat a tvrdí, že má tytéž názory jako hrdinové snímku Petra, Ivo a Nikola. Film jsme viděli všichni poprvé. Známe se a tykáme si.
V necelých čtrnácti jsem si vyrobila mentální anorexii. Důvody byly osobní, pramenily z obtížné rodinné situace, naopak chyběly „patriarchální požadavky na ženské tělo“ a ambice vypadat jako Kate Moss; ani pokročilé šílenství mě nedokázalo připravit o elementární soudnost. Ostatně existenci topmodelky a příslušný typ estetiky jsem vnímala jen okrajově, o internetu jsem neslyšela ještě roky, čímž pádem jsem ale přišla o svou dávku devastující inspirace z tzv. pro-ana blogů.
V Jižní Koreji začal na obyvatele dohlížet hologram. Policista v životní velikosti se v pravidelných intervalech objevuje v noci a v podvečer v místním parku, kde byly dlouhodobě problémy s rušením nočního klidu. Postava pravidelně upozorňuje, že v případě nebezpečí na místo budou přivolání skuteční strážníci. Místní policie si opatření pochvaluje, podle policistů došlo v parku ke snížení šarvátek a hádek, ke kterým byli přivoláváni policisté. Informují například The Times.
Můžeme si představit skutečnost, ve které žijeme, jako hluboké moře. Nahoře fouká vítr, děje se spousta událostí, které se hladiny dotýkají a vyvolávají vlny. Všechno se neustále mění, co je chvíli veliké, vzápětí zaniká. Když se začneme nořit hlouběji, pohyb postupně ustává, co nahoře vyvolá velikou vlnu, v hloubce deseti metrů se odrazí daleko slabším pohybem. A když se ponoříme do hlubiny několika kilometrů, nepohne se vůbec nic, mnohakilometrová vrstva vody dokonale izoluje od veškerého hemžení na povrchu. Události na hladině řídí Duch doby, jeho působení je povrchové a krátkodobé, dokáže vyvolávat silné emoce, hýbat davy, umí svádět a ovládat.
„Ta láska / tak prudká / tak křehká / tak něžná / tak zoufalá / Ta láska / krásná jako den / a špatná jako počasí / když počasí je špatné,“ napsal Jacques Prévert. Básníkovy verše svými protiklady vyjevují, proč zamilovanost nelze považovat za prostou emoci – jde o širší zchvácení mysli a těla, jež jiným citům po všech stránkách velí a neúprosně směřuje pozornost a vnitřní rozpoložení k objektu naší touhy. Máme radost, když se na nás dotyčná osoba usměje, úzkostníme z toho, co si o nás pomyslí, a jsme zarmouceni, pokud nemá zájem.
Kdysi jsme zde psali o povídce amerického blogera Scotta Alexandera (jmenuje se Sort by Controversial), z níž pochází pojem Shiriiny nůžky. Programátorka jménem Shiri se ve firmě pracující na on-line reklamách snaží zkonstruovat generátor co nejkontroverznějších výroků. Trénuje ho na interním fóru jejich firmy, jednoho dne ukáže jeden ukázkový výrok svým kolegům. Jsou softwarová firma, takže výrok se týká programování, toho, jaká by měla být architektura jejich databáze, nebo něčeho takového.
Někde v Praze je ztrápený patnáctiletý kluk, když na něj jeho problémy dolehnou, konverzuje o nich celou noc s chatbotem. Vyprávěla mi o něm jedna jeho vrstevnice, působila při tom ustaraně, nedivil jsem se jí. Představa sotva dospívajícího mladíka, který svůj světabol vrhá do digitální propasti v naději, že se z ní ozvou slova, která mu pomohou zvládnout těžké dny, mi přišla smutná a snad i v něčem zvrácená. Daleko víc lidí to ale vidí jinak. Miliony jich jsou vděčné, že jim umělá inteligence dělá společníka, kterému je možné se svěřovat, probírat s ním život způsobem třeba i terapeutickým.
Podtitul knihy zní: Veškerá lidská moudrost v jediné knize. Na debutový román to tedy rozhodně není malé sousto. Ocitáme se ve Francii roku 1685. Král Slunce – Ludvík XIV. – prosazuje katolicismus jako jediné povolené náboženství. Pravověrní hugenoti proto prchají do Nizozemí v naději, že tam naleznou novou vlast. Jejich exodus sleduje z oken kočáru skupina svérázných cestovatelů: vděčná kurtizána Veronika, úzkostlivý alchymista Markýz, světácký filantrop de Berle a němý kočí Gauche se svým věrným psem.
V polovině šedesátých let vytvořil Joseph Weizenbaum, německo-americký informatik z MIT, počítačový program ELIZA. Šlo o ranou podobu jazykového modelu, prvotní příklad toho, čemu bychom dnes řekli chatbot. Program pojmenoval podle postavy Elizy Doolittlové z Shawovy hry Pygmalion, prostořeké pouliční květinářky, které se ujme profesor Higgins a kvůli sázce ji naučí mluvit natolik vznešeně, že ji místní smetánka začne považovat za vévodkyni. Weizenbaumova ELIZA byla naprogramovaná tak, aby napodobovala rogeriánského psychoterapeuta.
Právě vrcholí aktuální ročník jednoho z nejslavnějších sportovních klání na světě. O víkendu se dovíme, kdo se stal letošním vítězem Wimbledonu. U této příležitosti jsme zvolili téma: O krásách bílého sportu… I když z vyprávění přímých aktérů „tenisového cirkusu“ to leckdy nepůsobí zrovna jako ta nejlépe zvolená životní dráha. Není nakonec lepší zapinkat si v klidu o víkendu na vesnickém kurtu než se pokoušet vyhrát nějaký Wimbledon? Pozvání do debaty přijali: tenisový trenér Petr Vaníček, bývalý profesionální tenista Lukáš Dlouhý (v roce 2008 zvítězil ve čtyřhře na French Open a US Open) a stále ještě aktivní hráče zastupuje Tereza Martincová.
Autor tohoto sloupku nikdy nevyhledával filmy o sblížení člověka s robotem třeba ve stylu snímku Ona od režiséra Spikea Jonzeho z roku 2013. Ale tolik věděl, že diváci si často všímali, jak rychle tyto filmy stárnou, že tvůrcům není dáno vývoj technologie odhadovat. To bylo ještě před ChatGPT. Teď mohou lidé navazovat vztahy s roboty, byť jen virtuálními. Článek v New York Times vylíčil několik takových intenzivních vztahů. Ty příběhy jsou šílené (to slovo používáme bez nadsázky), ale trochu jinak než představy v některých zdařilých dystopických filmech o nažívání člověka s internetem.
Mladá generace zažívá nejvíce stresu ze všech. Zástupci generace Z čelí vyhoření již před 30. narozeninami a přiznávají strach z finanční situace. Zároveň se cítí pod enormním tlakem k výkonu, který je žene na pokraj jejich sil. Některé studie a výzkumy tvrdí, že psychické a pracovní vyčerpání zažívají už dnešní dvacátníci oproti předchozím generacím, které se s vyhořením potýkaly až po čtyřicítce.
„Poslouchat New Puritans je jako nahlížet do tajemných cizích světů skulinou ve zdi obrostlé rostlinami“ či „zní to, jako kdyby byli Nine Inch Nails gayové“, dočtete se v komentářích na YouTube u písní Where The Trees Are On Fire a Season In Hell. Kapelu These New Puritans tvoří bratři Jack a George Barnettové (desky s nimi ale často nahrává až čtyřicet dalších muzikantů), gayové nejsou, ale hezky to ukazuje, jaké problémy mívají lidé se škatulkováním jejich hudby. Když v roce 2008 vydali svou první desku Beat Pyramid, patřili mezi to nejzajímavější, co tehdy dojíždějící vlna indie rockových kapel ještě nabízela.
Když neoživíme duchovní stránku, budeme tváří v tvář bolesti bezmocní. Jak bezbranná je kultura chudá na péči o duchovnost, ostatně dosvědčily i pandemické roky. Ty fyzioterapeut Pavel Kolář považuje za názornou ilustraci noceba, tedy očekávání nikoli – jako v případě placeba – dobrého, ale zlého. Katastrofické nastavení se odrazilo na zvýšené bolestivosti duše, rozjely se však i problémy s bolestí chronickou. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Nocebo nám připomíná, jak křehká je hranice mezi objektivní realitou a jejím subjektivním vnímáním (...)."
Projekce je psychologický proces přenášení vlastních nejistot, strachů a agrese na okolí. Vlastní nežádoucí pocity zavěšujeme na kamaráda samozřejmě proto, abychom se s nimi nemuseli konfrontovat, řešit je či nedejbože přijmout, že někde uvnitř nás bydlí i to, co jsme nezvali. Ovšem čím horlivěji projektujeme, tím víc to roste. Tak třeba ženy, které tak trochu nenávidí muže, vidí ve všem mizogynii. Pak muže nenávidí ještě o trochu víc. O vlastní projekci často (ale ne vždycky) nevíme.
Nedávno zesnulý profesor psychiatrie Cyril Höschl byl nejen vynikajícím lékařem, ale též vlivným intelektuálem, který svým rozhledem překračoval hranice oboru. Jeho poznatky a úvahy o lidské duši byly originální, trefné a především v mnohém nadčasové. Považujeme proto za potřebné je znovu připomenout, a to ve formě abstraktu ze dvou starších rozhovorů pro Týdeník Echo. Cyril Höschl v nich nabízí pronikavý pohled i na obecnější společenské a politické fenomény, a je tudíž přínosný nejen jako dobové svědectví, ale překvapivě i jako přiléhavý popis některých znepokojivých trendů současnosti a třeba i jako varování do budoucnosti.
Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné.
Politické rozdělení v některých západních zemích je do nemalé míry určováno pohlavím - především v mladších skupinách voličů. Ženy tíhnou k progresivní levici, zatímco muži jsou výrazně víc napravo. To také ovlivňuje styl nebo v širším slova smyslu kulturu politických táborů. Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že když pravice vystřídá levici – jak se nedávno stalo ve Spojených státech –, končí éra moci s rysy v něčem feminními a přichází čas maskulinity. Jaká maskulinita to ale je? Administrativa nového prezidenta se v mnoha ohledech prezentuje jako revoluční.
Evropa má poprvé v historii šanci skutečně odradit lidi od kouření a zachránit miliony životů, míní autoři studie think tanku European Policy Innovation Council (EPIC). Musí všakopustit od obou extrémů, tedy přísných zákazů a stigmatizaci kuřáků na jedné straně a na druhé straně od pohledu, že nejde jen o osobní svobody, ale svým způsobem i fenomén se společenskými dopady. Základní myšlenkou je, že pokud politika tvrdých regulací nefunguje, státy jim mají nabídnout přístupnější a méně škodlivé alternativy.
Určitě už nějaký kulturní antropolog sepsal „dějiny pláče“. A pokud ne, měl by se do toho pustit. Pláč je velký emoční nástroj, prozrazuje mnohé a mnohé také zmůže. Někteří lidé pláčou s radostí, jiní slzy spíš skrývají, v některých kulturách je pláč posvátný, někde se pláče veřejně, jinde se doporučuje ho spíše potlačovat. Někomu se spouští každou chvíli, někdo se za něj stydí, někdo je jím dojat. Jiný se cítí, když pláčou druzí, spíš trapně. Na konci Mnichovské bezpečnostní konference se dal do pláče její organizační předseda Christoph Heusgen, kariérní diplomat ve službách evropského superstátu, někdejší poradce kancléřky Merkelové.
Už vícekrát jsem ctěným čtenářům Echa doporučovala mladou londýnskou autorku jménem Freya India a její texty na internetové platformě GIRLS; do sociální, vztahové a mentální problematiky mladých lidí a dívek zvlášť má vhled jako málokdo. Její texty poukazují na jevy, které se mladým lidem vloudily do života a ovlivňují je zcela zásadním způsobem – sociální média a jejich schopnost vyvolat to narcistní a špatné v nás, kult psychoterapie, prohlubující se krizi duševního zdraví, komodifikaci našich životů, zhroucení morálních norem, banalizaci hlubokých traumat, jako je rozvod a rozpad rodiny, či naopak patologizaci běžných problémů.
Sebevražda je po úrazech druhou nejčastější příčinou úmrtí u dospívajících a mladých dospělých. Koncem roku 2024 získala psychiatrická nemocnice v Opařanech Národní psychiatrickou cenu Vladimíra Vondráčka za program, který se na sebevražednost mladých lidí zaměřuje. Vyznamenaný tým přizpůsobil českým dětem přístup americké psycholožky Marshy Linehanové. Název dialektická behaviorální terapie může zastrašit. Ještě více může znejistit, že dialektika v ní opravdu hraje podstatnou roli. Prý je třeba usilovat o změnu a současně přijmout věci, tak jak jsou. O dialektické behaviorální terapii i sebevraždách mladých jsme hovořili s klinickým psychologem Davidem Havelkou.
Když se Jaroslav Seifert před čtyřiceti lety dověděl, že mu byla udělena Nobelova cena za literaturu, chtěla média, jak se tehdy ještě neříkalo hromadným sdělovacím prostředkům, znát jeho reakci. Do jedné z pražských nemocnic, kde vážně nemocného básníka léčili, se vypravil oborově příslušný ministr, jehož jméno nebylo důležité ani v době, kdy kulturu „řídil“ (ve skutečnosti to dělal z ÚV KSČ jeho stranický soudruh Miroslav Müller), a už vůbec není důležité dnes. S loutkovým ministrem vstoupil do nemocničního pokoje i kdosi s kamerou Československé televize.
O letošních Dušičkách jsem se na Olšanských hřbitovech, kam chodím pravidelně na procházku, nějak bedlivěji díval do tváří spoluobčanů, kteří tam přicházeli na návštěvu k hrobům svých předků a blízkých. Vypadali dost neradostně, často šlo o lidi starší, ba už i hrobu blízké. Stáří je strastné, řekl před dávnými lety Buddha. Přimělo mě to pozorněji se dívat do obličejů také u lidí všech věkových kategorií na tramvajových zastávkách hlavního města. Pravda, ani tam není průřez všemi vrstvami populace úplně rovnoměrný, ale je přece jenom mnohem širší.
Ventilovat vztek se zdá být jako rozumný způsob, jak se ho zbavit. Podle obecně vžitého názoru nám vyjádření vzteku pomůže se ho zbavit, jako když vypustíme páru z tlakového hrnce. Ale tato běžná metafora je zavádějící, tvrdí nová analýza vědců Státní univerzity v Ohiu. Ti posoudili 154 studií o vzteku a objevili jen málo důkazů o tom, že ventilování pomáhá. V některých případech naopak může hněv ještě zvýšit, napsal server Science Alert.
Jonathan Haidt je americký sociální psycholog a vysokoškolský profesor, jehož jméno často slýcháme v souvislosti s duševním zdravím mladé generace – narůstajícím počtem úzkostných, sociálních a depresivních poruch i počtem sebevražd, ohledně kterého bijí na poplach rodiče, pedagogové i psychologové v celém západním světě. K jeho nejznámějším knihám patří The Coddling of the American Mind: How Good Intentions and Bad Ideas Are Setting Up a Generation for Failure o rostoucí politické polarizaci, duševním zdraví a vysokoškolské kultuře a The Anxious Generation.
Kvůli banánofobii švédské ministryně pro rovnost Pauliny Brandbergové se nesmí v její blízkosti a na oficiálních akcích objevit ani jeden kus tohoto žlutého ovoce. Ona sama tvrdí, že má alergii, ve Švédsku však není jedinou veřejně známou osobností s touto fobií, píše BBC. Ministryně v roce 2020 na twitteru napsala, že má "tu nejpodivnější fobii na světě, a to z banánů", příspěvek ale později smazala. Její chorobný strach z tohoto tropického ovoce potvrzují uniklé e-maily zaměstnanců pracujících pro Brandbergovou
„Kdyby ti řekl, abys vyskočila z okna, tak bys skočila?“ slýchává dítě od rodiče odrazujícího je od nápodoby charismatického spolužáka. Otázka prozrazuje, že rodič toho o lidské psychice, kterou neodhalily teprve sociální sítě, příliš neví. Ale ty sítě bývají ve svých svědectvích obzvlášť přímočaré. Zvlášť děti rády napodobují, co vidí na TikToku. Třeba „blackout challenge“ je vybízí, aby se vzájemně škrtily, ideálně až do bezvědomí, a přitom se natáčely. Není-li poblíž kamarád, lze škrcení a nahrávání zvládnout i samostatně. Prý to dokazuje odvahu.
