Už vícekrát jsem ctěným čtenářům Echa doporučovala mladou londýnskou autorku jménem Freya India a její texty na internetové platformě GIRLS; do sociální, vztahové a mentální problematiky mladých lidí a dívek zvlášť má vhled jako málokdo. Její texty poukazují na jevy, které se mladým lidem vloudily do života a ovlivňují je zcela zásadním způsobem – sociální média a jejich schopnost vyvolat to narcistní a špatné v nás, kult psychoterapie, prohlubující se krizi duševního zdraví, komodifikaci našich životů, zhroucení morálních norem, banalizaci hlubokých traumat, jako je rozvod a rozpad rodiny, či naopak patologizaci běžných problémů. Platí to i pro její nedávný článek nazvaný The Age of Abandonment (Éra opuštěnosti).

„Nikdo nemluví o tom, jak naše dětství ovlivňuje vztahy. Strach z opuštění a přemýšlení o tom, že vás lidé neustále opouštějí, je nanic.“ „Dělám, že mi to nevadí, ale když pak u kamarádů vidím, jak se jejich rodiče líbají, musím zadržovat slzy.“ „Naši se rozvedli před rokem. Chtěla jsem, aby zůstali spolu. Máma má nového manžela. Nechci ho vidět ani s ním mluvit. Máma říká, ať se s ním prostě sblížím. Myslí si, že je to snadné, ale není.“ „Nemám rodiče, jen mámu a tátu, kteří se nemají rádi. Bolí to, nikdy nebudu vědět, jaké je mít rodiče, kteří se milují – a to mě bolí. Žárlím.“ „Řekla jsem své školní poradkyni, že bych si přála, abychom zase žili všichni spolu, a ona se mě zeptala, jestli mi záleží na vlastním štěstí, nebo štěstí rodičů.“ „Strašně mě to bolí, vždycky mám pocit, že za to všechno můžu já, protože kdybych neexistovala, moje máma by měla krásný život, ale je to v pohodě.“

Toto je jen pár příspěvků a komentářů mladých dívek na TikToku. Bylo mi z nich samotné úzko. Ve Velké Británii téměř polovina dětí ve věku 14 let nežije se svými rodiči. Pro Česko srovnatelný údaj nelze dohledat, víme ale, že rozvod svých rodičů zažívá přibližně 23 tisíc dětí ročně; počet dětí, kterým se rozpadla rodina, by byl v případě dostupnosti údajů o rozpadech nesezdaných párů jistě výrazně vyšší. Mnoho dětí vyrůstá v rozvrácených rodinách. Jejich rodiče jsou si navzájem cizí a jejich dětství je sérií přesunů z jedné domácnosti do druhé. Žádný opravdový domov, žádné místo, kam by patřily.

Rozpad rodiny není samozřejmě žádný nový fenomén, nicméně ještě před několik dekádami měly děti z rozpadlých rodin aspoň babičky, strýčky, bratrance, společenství, sousedství. I to dnes mizí; od širší rodiny žijeme daleko, jsme si odcizeni víc než kdy dřív. Generace Z (lidé narození zhruba od poloviny 90. let do roku 2010 – pozn. red.) má jen velmi mlhavou představu o tom, co je společenství. Když se řekne komunita, představí si LGBT společenství či instagramové skupinové chaty; málokdy je to něco reálného a pevného.

A pak tu máme opuštěnost ve smyslu ztráty víry, že přináležíme k něčemu, co nás přesahuje – a tím není myšlena jen víra náboženská, ale většina společenských svazků. Nic už nás nedrží pohromadě, dokonce už ani s nikým nesdílíme stejné hodnoty. Jsme sami. A k tomu všemu tak málo soucitu. Naše kultura se ve vlastním soucitu dusí, ale dětem z rozvedených rodin nenabízí žádný. Generace Z je první generací, která vyrostla v atmosféře, kde být z rozvrácené rodiny už není předmětem stigmatizace, naopak došlo k téměř naprosté normalizaci. Stigmatizuje se pak spíše to, když tuto normalizaci někdo špatně snáší. Vždyť se přece rozpadá tolik manželství, cos čekala? U tvých kamarádů je to stejné, tak co řešíš? Je to jen smlouva a děti jsou přece odolné.

Ty děti ze všech stran slyší, že opuštění je normální a je třeba ho překonat – a že pokud se jich hluboce dotýká, mohou být problémem ony samy. Zůstávají v tom samy, s pocitem, že je nikdo nepodrží, že nikomu nelze věřit. Že svět, ve kterém žijí, je děsivý a ony jsou bezmocné – a že pokud se k něčemu upnou jako k opoře, budou zase opuštěny. Tento pocit je všudypřítomný. Potíže s důvěrou v lidi, přecitlivělost na kritiku, nízké sebevědomí, neustálá potřeba vnějšího potvrzení, to vše jsou příznaky opuštění, které si v sobě tolik mladých lidí nese. A strach, že se to bude opakovat. Pod povrchem toho, co vypadá jako nárokovost a kultura narcismu, se skrývá jen obava z opuštění.

Tato obava vysvětluje mnohé. Zaprvé – ten nedostatek odolnosti generace Z. Mladí se bojí života, protože se cítí sami. Abyste mohli být nezávislí, je ale třeba na něčem záviset. Chcete-li se k něčemu odvážit a riskovat, potřebujete stabilní základnu, na kterou se lze spolehnout. Stabilitu, která vám dovolí vyrovnat se s chaosem. Bez toho nelze sebevědomě objevovat svět. Když se bojíte opuštění, netroufnete si do romantického vztahu. Budete stagnovat a bát se pohnout. Možná proto tato generace dospívá tak pomalu, protože nemá základy, o které by se mohla opřít. Jak se může postavit na vlastní nohy, když se pod ní stále drolí půda?

Zadruhé – poučení, které si mnozí z rozpadlých rodin odnesli, je útok na manželství. Protože své rodiče milujeme, nemůžeme jim rozpad klást za vinu – a tak ze svého neštěstí viníme instituci manželství. Je třeba ji vypálit do základů a smát se každému, kdo vběhne do plamenů a pokusí se ji zachránit. Ta instituce zničila naši rodinu a my na oplátku zničíme ji. Nejenže nechceme vstupovat do manželství a mít děti, ale my o těchto dlouhodobých závazcích mluvíme s opovržením.

Freya India tvrdí, že kořenem takového postoje není narcismus či sobectví, nýbrž strach. Když mladé ženy brojí proti manželství a mateřství, ve skutečnosti se bojí, že není bezpečné se vdát. Není bezpečné mít děti. Proč by to měly riskovat? Ta záležitost je rozbila na kusy, proč by se k ní měly přibližovat? Kdyby to bylo snadné, proč to jejich rodiče nezvládli? Možná to je hlavní – a většinou absentující – vysvětlení klesajícího množství sňatků a porodnosti. Možná to není ze sobeckých důvodů, možná máme prostě strach, že nás zase někdo opustí. Že ať se snažíme, jak se snažíme, nikdy nebudeme dost dobré. Nevěříme, že by s námi někdo zůstal.

Vysvětluje to i některé extrémní feministické postoje. První chlap, na kterého jsem spoléhala, odešel, takže kašlu na všechny chlapy. Lásku prohlásím za nemožnou a budu jí vzdorovat. Rodinu nepotřebujeme. Zničíme ideály, zbouráme tradice, očerníme všechny muže, zesměšníme otce, hrdinové nejsou povoleni. Naší odpovědí je nesnažit se a do vztahů dávat jen polovic nebo míň, aby to nakonec méně bolelo.

Platí to i pro naši posedlost kulturou terapie. Existují mladé ženy, kterým se rozpadla rodina a které celý život nesní o ničem jiném než o stabilní, trvalé lásce, na kterou by se mohly spolehnout – a teď se jim říká, že je to patologické, že by se měly mít víc rády, protože pokud sní o tom, že budou na někom závislé, pak mají pořádný problém. Mladí lidé zoufale touží být milováni a snaží se to pomocí terapie odnaučit. Učí se být sami sobě rodiči. Léčí své vnitřní dítě. Konejší sami sebe. Někdo by měl této generaci říct, že možná nepotřebuje víc sebelásky a víry v sebe sama, ale něco, k čemu by mohla přináležet.

Nejenže se jim rozpadly rodiny a oni o tom nemohli mluvit, ale celý život se jim vtloukalo do hlavy, že problém spočívá v závislosti. Že nesmějí nikoho potřebovat. Že to nejhorší, co se ženě může přihodit, je skončit s někým, koho potřebují. Co je pak ale láska, pokud ne právě toto? Proč být s někým, koho nepotřebujete? Pro lidi jsou podstatou identity a smyslu právě vazby a závazky k ostatním; když se to teď snažíme všechno zvládnout sami, zjišťujeme, že sami nejsme ničím. Není divu, že jsme z toho zmatení a nešťastní. Pro mnohé z nás se stal život snahou tuto základní lidskou potřebu někam patřit popřít a vytěsnit.

Možná je načase, aby starší generace dokázala nahlédnout pod povrch svých stesků, že mladí lidé neberou rodinu vážně a neváží si smysluplných vztahů. Možná je to proto, že se jim ty první, nejsmysluplnější vztahy v životě rozpadly na prach. Třeba neztratili pojem o tom podstatném, třeba jim to podstatné jen nikdo neukázal. Není divu, že nechtějí vlastní děti, když byli sami jako malí opuštěni. Možná je načase, aby generace jejich rodičů pochopila, jak těžké to pro ně bylo. Omluvila se za to, že je zradila, když byli ještě malí, že je připravila o záchytný systém a kořeny. Za to, že je jim líto, že si teď jejich děti kladou otázku, jestli láska vůbec existuje. Možná kdybychom mladé lidi nechali, aby o své bolesti hovořili, a naslouchali jim, nemuseli by se projevovat tou divnou pseudoterapeutickou mluvou, zlobou na všechny muže a odmítáním dospět a nechat se zranit.

Vymýšlíme si zástupné důvody – že se mladí neusazují kvůli situaci na bytovém trhu, kvůli tomu, že jim hlavu popletl feminismus. Ale pravda je taková, že pro mnoho dívek byl prvním mužem, který jim zlomil srdce, vlastní otec. Že některé mladé ženy nemají ve svém okolí ani jeden příklad trvajícího manželského svazku. A možná ani bytová krize není takový problém – jak koupě bytu vyřeší to, že si mladí nedokážou vybudovat domov a nemají představu, jak vypadá zdravá láska? Nezdá se totiž, že by ani té ekonomicky lépe situované části generace Z materiální blahobyt od jejího strachu nějak pomohl. Je jedno, v jakém komfortu žijeme, pokud jsme přesvědčeni, že je láska mrtvá. Koho zajímají technologické výdobytky, když si pod slovem společenství představíme sociální sítě? Odřízli jsme svoje děti od všech svazků a teď jim tvrdíme, že se mají lépe než jakákoli generace před nimi – a že pokud cítí nepohodu, je s nimi něco v nepořádku, nebo jen potřebují víc věcí. Ano, náš svět je v mnoha ohledech lepší, ne ale pro někoho, kdo veškerou energii vynakládá na to, jak se mu vyhnout a jak se chránit před dalším opuštěním.

Co jsme ale čekali? Tyto věci nesou důsledky. Naši předkové po tisíciletí budovali instituce a zvyky, které nás měly spojovat – a my jsme je jeden po druhém zničili. Zabili jsme Boha, degradovali manželství, rozbili rodinu i sousedská společenství, vyvrátili každý mýtus. A tak máme večírky oslavující rozvod. A generaci, která je taky rozbitá, bojí se života a kope do všeho, co by jí mohlo pomoct.

Odpovědí ale není vzdát se vztahů. Musíme je začít brát seriózněji. Musíme přestat předstírat, že láska a rodina nejsou důležité, že jsou represivní, že stačí, když budeme mít rádi sami sebe. Musíme jít mladým příkladem a najít si někoho, komu se budeme chtít zcela oddat. Být rodičem, který je naučí, že žádat věrnost není příliš, který jim ukáže, že je bezpečné zůstat. „Pokud jednou budu mít dceru,“ píše Freya India, „nechci jí být vzorem silné nezávislé ženy, která nepotřebuje muže. Chci jí být modelem silné ženy, která jí ukáže, že být na někom závislá je v pořádku. Je v pořádku vzít na sebe riziko a s někým být. Vzdát se části sebe pro něco většího! A to je pravá nezávislost – být milována a podporována a z toho čerpat svou odolnost, stát se kompetentním člověkem, který dokáže stát na vlastních nohou.“

Není slabost chtít zažít pocit domova. Na to, abychom to zvládali sami, jsme nebyli naprogramováni. Pocit opuštěnosti není nic triviálního. Je v pořádku ho prožít a poplakat si nad ním. Pak ten pocit zklamání proměňte v odhodlání. Nikdo vám nedá záruku, že to dobře dopadne, ale musíte to zkusit, abyste se posunuli vpřed. A vybudovali si něco, k čemu můžete přináležet.