Izraelská armáda se chystá k obsazení Rafáhu, posledního města v pásmu Gazy, které je z velké části pod kontrolou teroristického hnutí Hamás. Jeho dobytím skončí hlavní fáze izraelské operace v Gaze, fáze, která probíhala neobyčejně úspěšně.
Tucker Carlson má dnes ze všech novinářů světa největší publikum, ale i taková celebrita je jenom člověk. Už nějakou dobu před svým loňským propuštěním z konzervativní televize Fox News se tam ocital pod tlakem. Nespokojena s ním byla část personálu „konzervativní“ stanice, typ zaměstnanců, které sice divák na obrazovce neuvidí, ale kteří spoluutvářejí jakési firemní ovzduší. „Tucker“ se svou nejsledovanější politickou talk show měl roční plat 20 milionů dolarů, a přesto bylo takřka nemožné sehnat do pořadu inzerci. Takový strach je v Americe z twitterové úderky.
Evropa na západ od Ukrajiny vděčí svému blahobytu obrannému deštníku Spojených států. Článek 5 severoatlantické smlouvy praví, že útok na jednoho člena je útokem na všechny. Válka s členem NATO tak znamená válku s nejmocnější armádou světa. Přes veškeré vychloubání Evropské unie, že zajistila mír na kontinentě po druhé světové válce, ve skutečnosti evropská integrace je jeho důsledkem, nikoliv příčinou.
Vrcholní představitelé EU si stále žijí svá „devadesátá léta“. Toto jejich odtržení od reality tedy není ničím novým. Nyní však nejde jen o ekonomický problém, leč též – a zejména – o problém bezpečnostní. Prominentní experti se už zamýšlejí nad scénáři třetí světové války, přitom stále pravděpodobnější budoucí americký prezident Trump dává nadále najevo, že americké vojsko se při rozšíření ruské agrese Evropě na pomoc nevydá. Avšak Brusel se nadále v zaslepení utápí v zelené, ESG či genderové ideologii. Snad stále míní, že může být vzorem ostatnímu světu.
Ještě než americký komentátor Tucker Carlson své dvouhodinové povídání s Vladimirem Putinem pověsil na síť X, bylo zřejmé, že kritici Carlsona, lidé, kteří dnes tvoří jakýsi atlantický mainstream, najdou na rozhovoru řadu chyb. Je prý nudný, Carlson byl vůči ruskému prezidentovi poddajný (což není pravda), už jak ho nechal bez přerušení na úvod dvacet minut mluvit o historii a vyřknout řadu dezinformací a lží, jichž si ignorant z Ameriky nemůže snad ani všimnout, natož aby je na místě vyvrátil.
V Praze začal padat kus Libeňského mostu. Tento případ má ovšem to plus, že je za něj někdo osobně, zřetelně a nepopiratelně odpovědný. A to někdejší náměstek primátora pro dopravu Adam Scheinherr. Dokonce kvůli své vizi, že most se nemá bourat, šel do politiky. A prosadil ji. Nevyšla – na to nepotřebujeme NKÚ, ÚHOS, soud ani žádný jiný orgán, protože je to evidentní. Historici debatují o roli osobnosti v dějinách, ale málokdy je to tak průzračné jako tady – nebýt Scheinherra, už by se skoro jistě stavěl nový most. Politici bývají odvoláváni z nějakých nemastných, neslaných důvodů. Špatně komunikuje.
Hraje se kdo s koho. V několika zemích Evropy současně pokračují zemědělské demonstrace a protesty. Po Německu, kde prozatímní vrchol už mají za sebou, to minulý a tento týden byla Francie a v ní blokáda centrální Paříže těžkou zemědělskou technikou. V pátek 9. února se opět přidává Polsko, kde stará známá Solidarita ohlašuje jednak blokády vybraných silnic ve vnitrozemí, jednak blokádu hranice s Ukrajinou kvůli dovozu levnější ukrajinské mouky. Konečně i u nás strašidlo rozezleného zemědělce visí ve vzduchu. Radikálnější část scény avizuje jízdu těžké techniky na Prahu 19. února, umírněnější skupiny jako Agrární komora se kloní k protestům později, během března.
Když jsem tu minulý týden psal o novém systému přihlašování se k středoškolským přijímacím zkouškám, které má od letoška probíhat online a na tři školy, a o tom, že si to neděláme snadné už tím, že spuštění bylo naplánovalo na začátek jarních prázdnin a že přihlašovat se ke zkoušce bude možné vlastně jen v jejich průběhu, kdy školy avizovaly, že budou zavřené, schválně jsem sebe i vás ušetřil jakýchkoli svých pochybností, že systém nazvaný Dipsy poběží správně a včas od prvního února, jak bylo avizováno.
Udělali jsme vše, co jsme mohli. Nehledejte jiné viníky. Viník je jen jeden. To je nejsilnější odpověď na jeden z největších násilných zločinů v novodobé historii, který se odehrál ve čtvrtek 21. prosince loňského roku na filozofické fakultě v Praze. Zavražděno bylo 14 lidí, převážně studentů, a další byli zraněni. Obratnou krizovou komunikací ministerstva vnitra byl položen základ mýtu, podle něhož policie, a tedy stát, udělala vše pro ochranu občanů a zabránila většímu krveprolití. Šokovaná a ustrnulá společnost verzi ministerstva vnitra uvěřila, dokonce natolik, že významná část odmítala připustit zpochybňující a legitimní otázky.
Západ za 30 let totalitní Číně odevzdal, aniž za to něco dostal, plody svého 350 let trvajícího úsilí – výsledky celé průmyslové a IT revoluce. A Afriku k tomu. Navíc sám sebe dále ochromuje regulačním spoutáváním se právě na čínský způsob. Jde asi o největší porážku svobody v dějinách. Například republikáni v USA už si ale začínají uvědomovat, že zelená a ESG agenda nahrávají režimům právě v Číně či v Rusku. Zideologizovaným byrokratům v Bruselu se oči ale stále neotevřely. Bohužel ani Fialově vládě ne.
V neděli to bude dvacet let od začátku naší éry, čtvrtého února byla spuštěna sociální síť dnes známá jako Facebook. Je to už dávno. Ale uvědomí-li si člověk míru změn lidského chování a všemožných sfér lidské existence, kterou sociální sítě přinesly, je to „jenom“ dvacet let. Ty začátky byly, svým způsobem, hezké. Dnes se o sociálních sítích debatuje především ve vztahu k tomu zlému, co přinesly – od různých pro ně specifických forem zločinu přes „těžení“ a zneužívání dat uživatelů po velmi pravděpodobný destruktivní dopad na duševní zdraví především mladších uživatelů,
Ve čtvrtek se na mimořádném summitu EU v Bruselu podařilo nalodit ve prospěch Ukrajiny Viktora Orbána. Na rozdíl od řádného summitu loni v prosinci tentokrát Maďar souhlasil s 50 miliardami eur na pomoc Ukrajině, která by jinak jako stát patrně zkolabovala. Nejsou to peníze na vojenské účely, o těch se bude jednat nadto, ale peníze určené k tomu, aby ukrajinský stát bezprostředně nezkolaboval ve svých základních funkcích.
Senát neratifikoval Istanbulskou úmluvu, což považujeme za správné. Ti, kdo to nepovažují za správné, jsou zklamaní, to se v politice stává a není třeba se jim posmívat a jejich porážku si vychutnávat. Ale čeho si nemůžeme nevšimnout, je to, jak intenzivně a emocionálně se některé vrstvy k úmluvě upnuly a jak je to svedlo ke zcela iracionálnímu uvažování.
