Jistý neslyšící americký lesbický pár se rozhodl zpečetit svou lásku děťátkem, a to ne ledajakým. Aby „spolu mohly sdílet stejné zkušenosti jako učení se znakovému jazyku nebo docházku do speciální školy“, mělo být taky hluché. „Slyšící dítě by bylo požehnáním. Neslyšící dítě by bylo požehnáním výjimečným,“ nechaly se slyšet maminky. Dámy ale neměly v úmyslu udělat to, co se přirozeně samo nabízelo, něco šlechetného a zároveň pragmatického, tedy nabídnout domov dítěti s hendikepem. Dítě s hendikepem se místo toho rozhodly vyrobit samy. Ve spermabance ale s požadavkem preferovaného postižení neuspěly.

Ženy se ale nenechaly odradit a rozhodly se obstarat si početí postaru. Oslovily známého, v jehož rodině hluchota kolovala pět generací. To byla v kombinaci s genetickým zatížením biologické matky v podstatě sázka na jistotu. Nejprve se narodila dcera (extatický zápis ve veřejně dostupném deníčku: První lékařská zkouška sluchu: HLUCHÁ!), pět let po dceři také syn – ale co čert nechtěl, chlapeček měl jen těžkou vadu sluchu. Ještěže naslouchací pomůcky je také možné nepoužívat.

Eugenika obtiskla svůj šeredný stín do americké historie třeba ve své době mimořádně populárním spisem The Passing Of The Great Race proponenta „vědeckého rasismu“ Madisona Granta o nadřazenosti nordické rasy, který mocně inspiroval – kromě Adolfa Hitlera – také zakladatelku sítě interrupčních klinik Planned Parenthood Margaret Sangerovou. Její průkopnickou práci na poli ženských reprodukčních práv nepoháněly ani tak emancipační snahy, jako spíš hrůza z toho, že se černoši v Americe moc rozmnoží. V tomto ohledu zaznamenala paní Sangerová smutně kvalitní výsledky a její odkaz ji přežívá i šedesát let po její smrti.

Dodnes podstupují černé Američanky potrat asi pětkrát častěji než bělošky a v úhrnu čtyřicet procent všech interrupcí. Eugenika coby disciplína rozhodně neskončila na smetišti dějin, s rozvojem genetiky naopak zažívá masivní comeback, respektive při pohledu na stále dokonalejší techniky umělé reprodukce a konstantní posouvání morálních hranic je nad slunce jasnější, že cokoli předtím v lidské historii byla hra s bábovkami, teprve teď to začne.

Trochu nejapný, ale odvěký a bytostně lidský dotaz na budoucí rodiče: „Co to bude?“ tak s automatickou odpovědí „To je jedno, hlavně ať je zdravé.“ ztrácí v éře nastupujícího transhumanismu opodstatnění. Ukazuje se, že nemalému počtu lidí vůbec není jedno jaké; a preference je možné plnit už dnes. I děti záměrně hluché se vejdou pod zastřešující termín „designové“ a nesejde na tom, že na první dobrou člověku naskočí design „zlepšujícího“ typu. Bonsaje jsou také umně znetvořené stromy. Podle průzkumu z roku 2006 na 190 amerických klinikách si na genetickém screeningu před umělým oplodněním tři procenta rodičů vybrala embrya s markerem pro postižení k obrazu svému. Kromě hluchoty nejčastěji žádali potomky s dwarfismem, aby kluk netrhal rodinu, ačkoli zrovna rodinnou soudržnost tělesná výška nezaručí.

Možnost výroby „designových dětí“ dnes patří k nabídce různých amerických oplodňovacích ústavů, tradičně nesvázaných zbytečnými otázkami, natož zákony. Volit lze nejen pohlaví, ale, a to mě překvapilo, také preferenční barvu očí. Proč ne vlasů? Jsou vlasy na přání složitější? A co výška? Tělesná síla? Intelekt? Zde leží aktuálně hranice? Na jak dlouho? Kdo to rozhoduje?

Volba pohlaví na přání má i vlastní název: vyvažování rodiny (family balancing). Čím obskurnější podnik, tím neutrálněji je ho třeba pojmenovat. Když naposled vyvažovali Číňani, skončilo to převisem 35 milionů mužů. V zemích západního typu, posedlých hrůzou z toxické, respektive jakékoli maskulinity, budou ale jasnou volbou holčičky.