Lze si těžko představit aspoň trochu soudného a citlivého člověka, který by bez ustrnutí nesledoval hrůzné záběry a zprávy, které přicházejí z Gazy. A přestože by ten člověk zároveň měl vědět, že první obětí každého válečného konfliktu je pravda, tak si nelze představit, že by nechtěl, aby ta hrůza co nejrychleji skončila, ba aby pokud možno nikdy vůbec nevypukla.

Jenomže ona vypukla a mělo to nějaké příčiny. Vypukla dřív, než do Gazy vkročil první izraelský voják a explodoval první cíl. Té současné hrůze v Gaze předcházel pogromistický útok teroristů z Gazy na pokojné obyvatele izraelských vesnic 7. října. Tomu, co je dnes v Gaze, předcházelo násilné překonání hraničních bariér (proč je tam asi Izrael postavil?), vraždění nevinných lidí ze zálohy, hrůzné činy libující si v krutosti, hon na pokojné účastníky festivalu, únos rukojmích, z nichž mnohá jsou již nejspíš po smrti.

To je „A“ současné tragédie, bez nějž nelze říci „B“. A to právě dělají autoři a signatáři dopisu české vládě, když ji vyzývají, aby přestala s podporou Státu Izrael. Jsou „silně znepokojeni humanitární katastrofou v Gaze“, v čemž se jistě neliší od všech normálně cítících lidí, lze předpokládat, že i od naprosté většiny Izraelců. Jejich stát však na rozdíl od znepokojených rádců a porotců čelí reálnému a bez patosu řečeno smrtelnému nebezpečí. Čelí nepříteli, kterého provokuje pouhou svou existencí. Tento existenční rozměr takového žití na okraji zániku je, zdá se, mimo horizont starostlivých „ochránců a podporovatelů lidských práv“, jak si sami říkají. K nim doléhají obrazy válečných hrůz, jež je „znepokojují“ a vybízejí k protestům. A na otázku, co má Izrael dělat, odpovídají ve svém textu, že „nemají hotové řešení tohoto komplexního problému, což je ale nezbavuje práva otevírat otázky a pojmenovávat problémy“. Nezdá se, že by tak svým dopisem činili. Spíš ty základní zastírají. Pokud je pojmenovávají, tak neúplně, ba falešně a tak, aby to uspokojilo je, nikoli se dotklo podstaty věci. Tou je ujasnění si základních etických norem, mezi něž patří v první řadě rozlišování mezi tím, kdo je napaden a brání se, a tím, kdo útočí a nese za to následky.

Je to asymetrický konflikt nejen v tom smyslu, že Izrael je technicky a vojensky silnější (naštěstí, jinak by už nebyl), ale i v tom, že představy Hamásu a jeho podporovatelů jsou ultimativní. Zatímco Izrael žije desítky let ve stavu ozbrojeného statu quo, tedy jak to okolnosti umožní, podle představ bojovníků Hamásu je konečným cílem zničení Izraele. S tím židovský stát žije dlouhá léta a čelí tomu navzdory kritice, ba opovržení lidí, kteří podepisují – a je to nepochybně jejich právo – petice, jako je ta současná. Zatímco pro Hamás a spřízněné džihádistické skupiny je nepřítelem každý Izraelec, Izrael nebojuje s Palestinci, ale bojuje s organizací, která je prodchnutá duchem boje s židovskou „entitou“. Pro Hamás etc. je lhostejné, jaká vláda v Izraeli vládne, jestli levá, nebo pravá. Jediným řešením dle jejich představ je, aby nebyla vláda žádná, žádný židovský stát.

Je to doufejme utopie, protože Izrael je naštěstí silný stát, ale zástupy svatých bojovníků plní ulice a podzemní tunely Gazy od raného mládí. Dokud tady nedojde k zásadnímu obratu, tedy ke změně náhledu Palestinců na bezvýchodnost takové existence, nic se nezmění. A je strašné to říct, ale bez porážky takového modelu existence to asi není možné. Když signatáři píší, že „odpovídat na násilí větším násilím pokládáme za děsivé selhání politiky“, zní to možná mnohým uším hezky a dojemně, ale kdyby se tím svět řídil před osmdesáti lety, nedopadlo by to s ním dobře. Nebo ještě hůř, než dopadlo…