Hraje se kdo s koho. V několika zemích Evropy současně pokračují zemědělské demonstrace a protesty. Po Německu, kde prozatímní vrchol už mají za sebou, to minulý a tento týden byla Francie a v ní blokáda centrální Paříže těžkou zemědělskou technikou. V pátek 9. února se opět přidává Polsko, kde stará známá Solidarita ohlašuje jednak blokády vybraných silnic ve vnitrozemí, jednak blokádu hranice s Ukrajinou kvůli dovozu levnější ukrajinské mouky. Konečně i u nás strašidlo rozezleného zemědělce visí ve vzduchu. Radikálnější část scény avizuje jízdu těžké techniky na Prahu 19. února, umírněnější skupiny jako Agrární komora se kloní k protestům později, během března (čas do té doby chtějí využít k jednáním s ministrem zemědělství). Radikálnější elementy Agrární komoru podezírají z kompromisnictví, neboť v březnu už zemědělcům začíná sezona.

K měsíci březnu se upíná i velká část etablované politiky, jmenovitě v Německu, vlastně ze stejného důvodu. Chtějí protesty vysedět. Německá vláda neustoupila protestům a prohlasovala odbourání daňové úlevy na zelenou naftu. Ve Francii vláda ustupuje víc a prezident Macron na unijní úrovni brzdí ratifikaci smlouvy o volném obchodu s jihoamerickou celní unií Mercosur. Mají tyto agroprotesty napříč Evropou nějaký společný jmenovatel? Něco by se našlo.

Evropští zemědělci vždycky byli vysoce fedrovaná profesní skupina. Ještě dnes padne z unijního rozpočtu na společnou zemědělskou politiku třetina všech výdajů a z té třetiny jdou tři čtvrtiny na přímé platby a tržní intervence. Navíc za posledních deset let odplulo do tohoto sektoru z fondů EU 2,5 miliardy eur jako pomoc proti různým krizím – od ptačí chřipky po covid-19. Spolu se sklonem k protekcionismu patří dotační povaha tohoto podnikání k důvodům, které budou bránit tomu, aby se sedlácké bouře staly celospolečenským hnutím.

Ale je tu i odvrácená strana dotační bonanzy, která by jim naopak pozornost a sympatie zajistit mohla. K subvencím přibylo regulací a povinností, od rozměru klecí, v nichž se chová drůbež, po předpisy, jak větrat v chovech. K tomu všemu se na obor řítí agrární část Green New Dealu. Bude mít hodně položek, pro zjednodušení zmiňme tři důležité rysy. Už před deseti lety formulovala Evropská komise cíl: každý zemědělec v Unii by časem deset procent orné půdy nechal ležet ladem ve jménu zachování, nebo spíš návratu biodiverzity. Teď Evropská komise navrhuje čtyři procenta, ale zemědělci dobře vědí, že to není konečný stav. Po vlně protestů v Evropě, tedy upřímně řečeno ve Francii a v Německu, Komise najednou nabízí „kompromis“: ta čtyři procenta ladem zatím nebudou povinná, místo toho se na sedmi procentech půdy bude hospodařit ekologičtěji, počínaje zákazem pesticidů.

Druhá významná položka, o níž bouřící se sedláci vědí, a veřejnost ne, se týká plánů v rámci tažení proti emisím skleníkových plynů zpoplatnit plyny, které ucházejí ze skotu. Buď se Evropský systém pro obchodování s emisemi rozšíří na krávy a jejich chovatelé budou nuceni promítnout povolenku za metan do ceny masa, nebo se chovatelům dobytka pokrátí dotace. Každopádně Evropská komise a parlament v dosavadním složení mají ambici rozšířit svou zásadu „Znečišťovatel atmosféry platí“ i do živočišné výroby. My to poznáme na cenách jídla, sedláci na menším obratu.

Zatřetí také zemědělské technice hrozí dekarbonizace: místo traktoru a kombajnu se spalovacím motorem elektrický traktor a elektrický kombajn. Komise připravila další, ještě ambicióznější plán, podle něhož k roku 2040 budeme v EU emitovat o 90 procent méně než v roce 1990, a někde se ty ušetřené emise musejí najít.

Proto novodobé selské bouře přicházejí v příhodný čas. V červnu volíme nový Evropský parlament, k jeho obrazu by se pak měla ustavit nová Evropská komise. Na těchto dvou tělesech bude hodně záležet, jestli se ta zemědělská dystopie od letoška do roku 2029 začne uskutečňovat. Na sedlácích už teď záleží, jestli dokážou upozornit na greendealový aspekt protestů, nebo jestli nad nimi samými vyhrají jejich špatné návyky – a bude z toho zase přetahovaná o dotace.