Tucker Carlson má dnes ze všech novinářů světa největší publikum, ale i taková celebrita je jenom člověk. Už nějakou dobu před svým loňským propuštěním z konzervativní televize Fox News se tam ocital pod tlakem. Nespokojena s ním byla část personálu „konzervativní“ stanice, typ zaměstnanců, které sice divák na obrazovce neuvidí, ale kteří spoluutvářejí jakési firemní ovzduší. „Tucker“ se svou nejsledovanější politickou talk show měl roční plat 20 milionů dolarů, a přesto bylo takřka nemožné sehnat do pořadu inzerci. Takový strach je v Americe z twitterové úderky. Rozkol s majitelem Rupertem Murdochem podle svědectví přátel Carlson přičítal do značné míry telefonátům, které s Murdochem vedl ukrajinský prezident. Pokud loni touto dobou Volodymyr Zelenskyj Murdochovi opravdu telefonoval, dnes toho asi lituje. Protože takového zásahu, jaký má interview s Vladimírem Putinem na síti X (a na Youtube aj.), by Carlson na Fox News ani zdaleka nedosáhl.

Kritika rozhovoru je zhruba dvojí. Zaprvé byl nudný a obsahem nikterak překvapivý. Zadruhé v něm Putin lhal a Carlson ho nedokázal opravovat, především v historických pasážích. Kupodivu jedinou historickou lží, na níž byl ruský prezident ex post a ukázkově nachytán, je tvrzení, že v roce 1939 Polsko vyprovokovalo válku s Německem.

Ale mnohem důležitější než soudobé dějiny byl v těch dvou hodinách výklad událostí, které předcházely nebo nepředcházely současné válce na Ukrajině. A to kritici interview – například českému čtenáři dobře známí Anne Applebaumová a Timothy Snyder – vesměs přecházejí. Putin si, jak jsme mohli čekat, stěžoval na expanzi NATO od východního Německa málem až na Donbas, připomněl americký protiraketový deštník (s radarem v Brdech), chystaný údajně proti Íránu a ve skutečnosti proti Rusku, nechuť Ukrajiny a západních garantů dodržovat Minské dohody z roku 2015. Mluvil také o pokusu z března 2022 sjednat mír, který torpédoval tehdejší ministerský předseda Británie Boris Johnson, asi na přání Bílého domu. Johnson teď zuří, Carlson podle něho nastavil mikrofon novodobému Hitlerovi a lháři. Ale svědectví o anglosaském torpédu už podali i ukrajinští účastníci jednání, bývalý poradce Zelenského Oleksij Arestovyč a David Arachamia, který dodnes vede frakci Zelenského v parlamentu.

Putin podává ruský, z definice neobjektivní výklad. Ten se teď poprvé dostává ke stovkám milionů lidí na Západě, z nichž podstatná část budou Američané. A to není bez významu. Poslední dva měsíce z nejvyšších armádních míst slýcháme výroky, že válku s Ruskem může NATO očekávat v řádu několika málo let. Slyšeli jsme to od generálů české, dánské, britské, německé armády, už předtím od prezidenta Bidena. Frekvence těchto válečných výroků se zkracuje s tím, jak se zhoršuje postavení Ukrajiny na frontě. Ale žádný z původců válečných výroků se nenamáhá údajné choutky Ruska obnovit SSSR anebo rovnou východní blok jakkoli argumentačně podložit. Putin dosud nikdy nenaznačil, že by chtěl napadnout Balty nebo Polsko, což zopakoval i nyní. Je to v přímém kontrastu s případem Ukrajiny. Té na její cestě k úzké vojenské spolupráci s USA a do NATO vyhrožoval nezastřeně a dlouho, s přestávkami nějakých patnáct let, od chvíle, kdy na tu cestu poprvé vstoupila. Ještě v prosinci 2021 Putin mluvil o jakýchsi „vojensko-technických krocích“, k nimž prý bude přinucen, pokud s ním Biden nedomluví bezpečnostní architekturu, která by konečně zahrnula i Rusko. Je projevem fanatismu naší doby, když zapovídá přemýšlet o otázce, jestli je prapříčinou invaze na Ukrajinu ruský Drang nach Westen, nebo americký Drang nach Osten. Kráčíme-li totiž skutečně k třetí světové válce, jak nám sugeruje Karel Řehka a spol., riziko, že si nepatřičnými otázkami zadáme s nepřítelem, je směšné.

Do amerického veřejného prostoru teď Carlson otázku o podstatě rusko-ukrajinské války vmetl takovým stylem, že nebude snadné ji přecházet. Nepříjemným vedlejším účinkem může být oslabení ochoty držet Ukrajinu v těžké fázi konfliktu, do něhož ji léta hecovali dnešní Carlsonovi kritici.