Vrcholní představitelé EU si stále žijí svá „devadesátá léta“. Toto jejich odtržení od reality tedy není ničím novým. Nyní však nejde jen o ekonomický problém, leč též – a zejména – o problém bezpečnostní.

Prominentní experti se už zamýšlejí nad scénáři třetí světové války, přitom stále pravděpodobnější budoucí americký prezident Trump dává nadále najevo, že americké vojsko se při rozšíření ruské agrese Evropě na pomoc nevydá. Avšak Brusel se nadále v zaslepení utápí v zelené, ESG či genderové ideologii. Snad stále míní, že může být vzorem ostatnímu světu. Tak určitě… Celek, jenž svým občanům nedokáže v tak pohnutých časech garantovat bezpečnost, což je odnepaměti stěžejní úkol každého životaschopného státního útvaru, nemůže být z povahy věci vzorem vůbec v ničem.

Ale zpět k vážnějším věcem. Prominentní historik Niall Ferguson, jenž správně předpověděl, že Putin napadne Ukrajinu, dnes pro změnu líčí možné scénáře propuknutí třetí světové války. V podstatě tak burcuje americkou veřejnost, která se ve svém eskapismu jako ve 30. letech obrací k vzývání izolacionistického postoje a raději, než aby sledovala, co se děje ve světě, se noří do plytkosti cen Grammy nebo Super Bowlu.

Na vlně těchto nálad se vezou tak rozdílné tábory, jakými jsou na jedné straně Trumpovi příznivci a na straně druhé studenti a obecněji univerzitní ultralevice. Ti první by kvitovali, pokud by Amerika přestala podporovat Ukrajinu, ti druzí zase volají po tom, aby se vzdala současné podpory Izraele.

Oba konflikty nelze vidět odděleně. Pokud se z kteréhokoli z nich USA stáhnou, hrozba třetí světové války se jen zvýší. Ferguson varuje, že na rozdíl od války ve Vietnamu nebo Afghánistánu by tato měla na samotnou americkou veřejnost, tolik se nyní stahující do sebe, dramatický dopad; daleko dramatičtější než měly události 11. září 2001, dosud „noční můra“ řady Američanů, jež bezprecedentně obnažila zranitelnost USA.

Ferguson vidí dále než celý Brusel. Chápe, že pokud se Amerika opět – jako takřka před sto lety – uchýlí do ulity svého izolacionismu, půjde o konec Západu, jak jej známe.

Místo něj by ale takto měl burcovat hlavně Brusel. Bruselští politici a úředníci se ve své krasomluvě na pódiích tak rádi odvolávají na západní hodnoty. Nyní se však zdá, že jim nedochází, že je třeba o nich nejen líbivě řečnit, ale také se za ně skutečně brát – a prát.

Brusel by například mohl burcovat takovým způsobem, že – alespoň na čas – zapomene na svoji ideologii a vrátí se k reálpolitice. Že zapomene na všechny své zelené, ESG a genderové regulace – na svůj kulturně-společenský ideologický zápas, jež je jinde ve světě převážně k smíchu – a ekonomiku podřídí režimu válečné výroby. Ocel, zbraně, munice a tak. Samozřejmě banky, které to vše financují, by musely dostat z Bruselu jasný signál, že to teď nebude „fuj“ a že jim to nebude kazit ESG obraz.

Bruselští se zkrátka musí přestat chovat jako „chcimíři“ nejen svými slovy, ale hlavně činy. Dokud EU dostatečně nezbrojí, vysílá Putinovi signál, že se nakonec mohou jeho původní plány naplnit. Jen on ví, zda končily zabráním části Ukrajiny, dobytím Kyjeva, nebo až Pobaltí, případně celé někdejších východní Evropy, tedy včetně Česka.

Dalším signálem je v tomto ohledu úpadek Německa, tedy ekonomického a průmyslového motoru EU, potenciálně tedy i motoru jejího zbrojení. Éra Německa coby průmyslové velmoci ale končí, jak ve své víkendové analýze konstatuje agentura Bloomberg.

Němci v posledních dvaceti letech v podstatě pokazili vše, nač sáhli. Neobstojí bez levných ruských energií, drtí je čínská konkurence, selhala jejich snaha o energetickou revoluci, fiaskem je rovněž imigrační politika. Německo je vnitřně podinvestované, chybí mu političtí lídři a i vzdělávací systém kolabuje. Nedostatečné matematické znalosti mladých vyjdou zemi do konce století na 15 bilionů dolarů ve zhaceném výkonu. Německo je prostě zdrcujícím a odstrašujícím příkladem, jak prosperující zemi za pár let rozloží zelený populismus a levicový progresivismus. Tedy ty samé ideologie, jež zhusta zastává i Brusel a která tudíž oslabují nejen německou ekonomiku, a tedy bezpečnost, ale i to celounijní.

Supi už se na německou kořist slétají, avšak ani to Brusel příliš nevzrušuje. Mezinárodní fondy nyní sází desítky miliard korun na pád německé ekonomiky a jejích největších firem typu Volkswagenu nebo Deutsche Bank. Německo dle nich totiž páchá ekonomickou sebevraždu. Podle šéfa jednoho z těchto fondu, londýnského Marshall Wace, vedla populistická opatření německých vlád k odpojování jaderných a uhelných elektráren. Nyní proto zemi zůstávají z velké části vlastně jen plynové zdroje, kdykoli panuje nepřízeň počasí taková, že obnovitelné zdroje nevyrábí elektřiny dost.

Dodejme, že plyn v důsledku války na Ukrajině musí Německo ovšem dovážet ze světa dráže, než když jej ještě mělo potrubně z Ruska.

Neutěšená energetická situace osudově podvazuje konkurenceschopnost největších německých firem, což se – vedle nástupu čínské konkurence v elektromobilitě a dalších faktorů – podle fondů jako Marshall Wace nebo Qube projeví pádem příslušných německých akcií, na který právě ve velkém sázejí.

Nejnebezpečnější „chcimíři“ dneška nejsou politici označovaní médii hlavního proudu za populisty. Je to establishment v Bruselu nebo v Berlíně, který – navzdory svým proklamacím – evidentně stále nechce pochopit, že kdo chce mír, musí se připravovat na válku.