Koncem minulého týdne se udělovaly Ceny Jindřicha Chalupeckého pro výtvarné umělce, dříve se udělovaly tvůrcům do pětatřiceti let, letos poprvé bez věkového omezení. Laureáti byli vyhlášeni tři, dle ředitelky Společnosti Jindřicha Chalupeckého Karin Kottové jsou to všechno umělci, „kterým není jedno, co se kolem nás děje, a výrazným uměleckým hlasem se vyjadřují k tématům naší doby.

Ať už je to třeba gentrifikace městského prostoru, developerismus, takzvaná ženská práce, nebo herní prostředí a jeho stereotypy.“. Tu deklarovanou angažovanost pak noví nositelé ceny projevují tím, že se věnují „mechanismům pozdního kapitalismu v kontextu současného městského prostoru“ (Oldřich Helcel), zohledňují „například problematiku takzvaných ženských prací či aspekty jako ekologii a nadměrnou spotřebu textilu“ a zabývají se „queer subverzivními strategiemi videoher“, přičemž „prostřednictvím teoreticky poučeného a umělecky politicky výstižného pohledu reflektují cis heteronormativní perspektivy a hledají účinné strategie, jak je ve spolupráci s queer komunitou rozbít“.

Dalo by se tedy říci, že k těm „tématům naší doby“ se laureáti vyjadřují podobně, mám tím na mysli názorovou podobnost, souznění s tím, co by se dalo označit za dominantní ideologii institucionálního umění dnešního Západu. Snad by se dalo i říct, že mezi kritérii pro udělení CJCH je také kritérium politické.

V současném kontextu nic zvláštního v mnoha zemích, přispívá to ke vnímání současného umění jako uzavřeného a sebou pohlceného systému. Asi by se na tomhle místě dala čekat polemika s chápáním umění výhradně jako mechanismu doručování žádoucího poselství a z toho vyplývající politizace, jejich škodlivostí pro tvorbu a její vnímání a tak dále a tak podobně. S úlevou si ji ale odpustím.

Ano, stoupenci soudobé verze ideologie pokroku jsou velmi dobří v tradiční disciplíně „pochodu institucemi“, budiž. Pokud bude politická podmíněnost té či oné ceny úplně zřejmá, tím líp. Umělec, který se do takových kritérií nevejde, aspoň bude mít jasno, že nemá šanci, a svoje úsilí bude moci upnout k něčemu třeba smysluplnějšímu. Zas o tolik nepřijde. A může tím i něco získat –⁠⁠⁠⁠⁠ třeba pocit vnitřní nezávislosti. Umění přežije i bez institucí a interpretací, uvádějících všechno do toho správného kontextu, lidé nepřestanou usilovat a snažit se vytvořit něco skutečně silného nebo třeba i krásného jenom proto, že třeba nebudou mít velkou šanci získat za to nějakou cenu. A například v současných Spojených státech je vidět, že může existovat zajímavá scéna i mimo dosah velkých kulturních institucí a vůbec systému. Tohle všechno je důležitější, než jaký je poměr politických sil v té či oné instituci. A lidé, kteří rádi žehrají nad pokrokářskou dominancí tam či onde, by udělali nejlíp, kdyby se místo popisování internetu raději dívali kolem sebe, četli knížky a poslouchali hudbu.