Když se zeptáte modelového českého konzervativce anebo liberála, co je nejdůležitější hodnotou, řekne nejspíš, že svoboda. A když budete jen poslouchat, co sám od sebe říká, bude tam ta svoboda figurovat ještě spíš. Není to možná pro konzervativce všude úplně typické, ale dává to smysl v zemi, kde máme ještě v živé paměti dobu nesvobody. Dá rozum, že se slovo tradice neříká tak často, protože jsme si nebyli jistí, co máme přesně po té době nesvobody konzervovat.

Jiní to mají jinak. Svoboda ano, jistě, ale sociální jistoty jsou taky důležité, řeknou třeba. My v tom máme jasno – je to v podstatě socialista, řekneme si. Není náhoda, že je těžké vzpomenout si na projev, v němž by nějaký vysoký činitel naší dlouholeté vládní strany ČSSD mluvil o svobodě.

Schází tu něco? Zbývá něco doplnit? Na takovou otázku by asi nejčastější odpověď zněla: Odpovědnost. Jestliže svoboda a (sociální) jistota je párový protiklad, tak svoboda a odpovědnost, práva a povinnosti, se doplňují.
Je to dost?

Bylo by ale zajímavé vědět, kolik respondentů se zamýšlelo nad přesnou formulací Schmarczovy otázky. Zněla „jakou hodnotu byste celosvětově prosadili, kdybyste si mohli vybrat jen jednu z následujících tří?“. Jak vnímali to „celosvětově“? Jako důležité vymezení té otázky? Nebo jenom tak, že uvažujeme prostě ve velkých abstrakcích?

To není nepodstatný rozdíl, protože představa skutečně celosvětového prosazování této hodnoty musí aktivovat vzpomínku na největší debakl moderního konzervatismu, jímž byla americká invaze do Iráku za účelem nastolení demokracie. Zahraničněpolitickému programu, se kterým George W. Bush přišel po 11. září 2001, se přímo říkalo „freedom agenda“.
Tato akce velmi poškodila americké postavení ve světě tím, že tradičnímu, instinktivnímu či kulturnímu antiamerikanismu dodala konkrétní materiál. Poškodila reputaci konzervatismu jako doktríny. Šlo sice, jak jistě někdo ihned připomene, o jeho specifickou odnož jménem neokonzervatismus, jenže ono to tomu staršímu konzervatismu bez přívlastků nijak nepomohlo. Což je smutné, protože uvažování myslitelů řazených k neokonzervatismu je v otázkách domácí politiky dodnes nezastupitelné.

Ameriku stála ohromné peníze a způsobila chaos a krveprolití na Blízkém východě. I když tady je pravděpodobné, že by tam tak jako tak vládly nevábné režimy, čas od času propukaly nepokoje a války a globalizační změny by tak jako tak uvedly do pohybu migrační vlny.

Zdeformovala uvažování o použití síly na mezinárodní scéně, kde je snadné vytáhnout při každé příležitosti iráckou kartu. A v neposlední řadě sehrála i svou roli při nástupu Donalda Trumpa k moci. Mezi republikány se sice tak nějak vzalo na vědomí, že Irák nebyl úspěch, ale stranický establishment to z pocitu stranické loajality nikdy nedeklaroval silně a nepodrobil to radikální diskusi. Koneckonců, když je vaším designovaným prezidentským kandidátem bratr George W. Bushe, tak dost dobře nemůžete. Trump touto klubovou zdvořilostí vázán nebyl a publikum, jemuž se tou dobou už patnáctiletá nemožnost vymotat se z Iráku a Afghánistánu zajídala, to ocenilo.

Neokonzervativní agendě bylo v té době snadné podlehnout proto, že jejími nejhlasitějšími odpůrci byli, zjednodušeně řečeno, lidé, kteří litovali, že u nás skončil socialismus a padl Sovětský svaz. Ať už radikálové, anebo, v rozředěnější podobě, část západoevropských elit. Proč naslouchat lidem, kteří nám nepřáli svobodu?

Zvláštní nepravděpodobnou náhodou jsem narazil na jeden z nejlepších textů na toto téma v časopise Commentary, intelektuální tribuně amerických neokonzervativců, kde se argumentace pro invazi do Iráku vytvářela. Jen měl vyjít dřív než v roce 2012 (a i tehdy ho redakce doprovodila polemikou).

Napsal ho člověk jménem John Agresto, který po invazi do Iráku rok působil jako poradce nového ministra pro vysoké školy a vědu. Vrátil se odtamtud vystřízlivělý z šíření svobody (uspokojivější snad bylo jeho pozdější několikaleté působení na univerzitě v Sulajmánii v iráckém Kurdistánu, části země, kde se podařilo vybudovat civilizovanější život).

Jeho článek začíná slovy: „Se sektářským násilím na Blízkém východě, s tím, jak se Irák stále více stává íránským satelitem, s tím, jak se Afghánistán chystá předat svou zkorumpovanou demokracii teroristům a vrahům z Tálibánu, a s tím, jak americké zájmy a životy padají za oběť takzvanému arabskému jaru…“ Jen z poslední věty poznáte, že článek vyšel v roce 2012, a ne kdykoli později před pádem Kábulu – to je bohužel realita této části světa. Text pak pokračuje efektivním vystižením slepých míst, jimiž americké představy o nastolování demokracie trpí. Že demokracie má jisté předpoklady, které Američané mohli a měli znát, ale naučili se je nevnímat. Tady tak zaznamenáme víc než v prvním odstavci stáří článku – spokojenost se stavem americké demokracie by už dnešní autor neprojevoval tak samozřejmě.

Agresto nemilosrdně dokumentuje tuto slepotu na příkladu, kterému by již v té době jeho čtenáři jistě raději nevěřili. Když při nějakém diskusi s iráckými protějšky řekl něco o tom, že je důležité, aby v Iráku vznikla „dobrá demokracie, ne špatná demokracie“, jeden z Iráčanů se nevěřícně přihlásil s tím, že přece demokracie nemůže být špatná, když jim všichni Američané doteď říkali, že demokracie je dobrá, a právě proto je ji třeba nastolit.

Ale pojďme k tomu, co říká Agresto o naší vyvolené hodnotě, svobodě.

„Ptát se ,Copak nechtějí být všichni lidé svobodní?‘ je přesně ta špatná otázka. Správná otázka zní: ,Chcete, aby byli svobodní vaši sousedé?‘ Pokud je odpověď ,Můj soused uctívá falešné bohy‘ nebo ,Kmen mého souseda jsou samí zlodějové a vrazi a je třeba ho vyhladit‘ nebo ,Názory mého souseda přivedou tento národ do věčného zatracení‘, pak si můžete být jisti, že zde surovina, z níž má být vybudována skutečně svobodná a liberální demokracie, neexistuje.“

To bylo o svobodě hlavně ve vztahu k míru. Je tam i odstavec, který má platnost ještě obecnější:
„,Netouží snad všichni lidé po svobodě?‘ ptáváme se. A předpokládáme, že odpověď zní Ano. Ale odpověď zní Ne. Někteří lidé, možná většina lidí, dávají přednost jiným statkům. Někteří lidé by skutečně raději byli svatí než svobodní nebo v bezpečí než svobodní nebo přijímali pokyny, jak mají vést svůj život, než aby byli svobodní. Mnozí dávají přednost pohodlí již daných pevných odpovědí před otevřeností a nebezpečím svobody. Jsou i tací, které by ani ve snu nenapadlo nahradit imámovu vůli svojí nebo prosazovat svá přání na úkor zvyků a tradic své rodiny. Někteří lidé líbají své okovy. Jako dobří Američané si můžeme říkat, že všichni lidé si zaslouží svobodu. Ale tvrdit, že všichni lidé po ní touží, prostě není pravda.“

Z věty „Někteří lidé líbají své okovy“ může zaznívat frustrace. Ale nezapomeňme, kdo jsme – WEIRD lidé. O tomto pojmu antropologa Joea Henricha jsme v Echu již psali – znamená západní, vzdělaní, individualističtí, bohatí a demokratičtí. A taky znamená divní. Protože západní individualismus je ve světovém měřítku výjimečný, mnohem výjimečnější, než si myslíme. Nechali jsme se zmást tím, že lidé všude na světě se nakonec naučí používat technologii a užívat si konzumní produkty jako my, a mylně si to vyložili tak, že mají stejné hodnoty a představy o dobrém životě jako my. To prostě není pravda.

Takže bych v anketě pro svobodu nehlasoval. Solidarita se asi nedá moc šířit, ta buď je, nebo není, anebo je a spočívá v tom, že se nevztahuje na ten sousedův kmen. Nejnadějněji vyznívá právo. Ale ti, co tyhle věci studují, říkají, že různá domorodá hnutí, i extremistická, často vítězí právě tím, že jsou schopna poskytovat obyvatelstvu rozsuzování sporů lépe než orgány sekulární, často se Západem spjaté moci. Těžká volba.