KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA

Ještě k české petici o Gaze

KOMENTÁŘ DANIELA KAISERA
Ještě k české petici o Gaze

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Česká petice ke Gaze se dá pojmout tak, jak to tady v pátek učinil Jiří Peňás: soustředit se na širší kontext izraelsko-palestinského konfliktu a podat jeho výklad. A dá se pojmout tak, že se budeme nejdřív věnovat samotnému textu petice. Přitom zjistíme, že je to výzva české politické reprezentaci, aby ustoupila od své bezvýhradné podpory kabinetu Benjamina Netanjahua, protože to, co dělá, už se právem na sebeobranu nedá hájit.

Když tři týdny po útocích Hamásu přiletěl do Izraele Petr Fiala, dalo se to ještě pochopit jako gesto solidarity se zemí, která byla v šoku ze smrti 1200 občanů, z nich 700 civilistů. Ale od té doby byli v Izraeli předseda horní komory, předsedkyně dolní komory, ministr zahraničí, prezident republiky, nejčerstvěji ministryně obrany. Diplomatický zdroj prozrazuje, že Izraelci svým českým protějškům (dávno před Janou Černochovou) zdvořile říkali, ať si s těmi návštěvami dají pauzu, když momentálně není žádná jiná agenda než projevy solidarity. Ale ne.

Mezi návštěvami Fialy a Černochové se zatím plně rozvinulo to, co česká petice nazývá „humanitární katastrofou“. V izraelské odvetě přišlo o život minimálně 27 tisíc Palestinců (i kdybychom přijali údaj izraelské armády, že sedm z 27 tisíc byli teroristé Hamásu, je toto číslo „kompenzováno“ stejným počtem lidí zavalených v troskách, tedy dosud neidentifikovaných a na seznam mrtvých Palestinců zatím nezahrnutých). Asi 70 procent obytných domů v Pásmu je poničeno nebo úplně zničeno, totéž postihlo odhadem 60 procent civilní infrastruktury. Podle OSN je 85 procent Gazanů mimo své domovy, živoří ve stanech nebo nouzových přístřešcích. A také podle OSN statisícům z nich akutně hrozí smrt hladem.

Dokonce ministr zahraničí Spojených států, bez jejíchž dodávek sofistikovaných zbraní by Izrael svou odplatu v Gaze byl nucen téměř okamžitě ukončit, ve čtvrtek napsal: „Až příliš mnoho životů bylo ztraceno. Rukojmí jsou nadále separováni od svých blízkých. Civilisté i nadále trpí tímto konfliktem.“ A také: „Rodiny v Gaze, jejichž přežití závisí na dodávkách pomoci z Izraele (myšleno dodávkách OSN přes izraelské hraniční přechody – pozn. red.), jsou stejné rodiny jako ty naše. I je tvoří matky a otcové, synové a dcery, i tito lidé si chtějí zajistit důstojné živobytí, posílat své děti do škol, mít normální život. Nesmíme to ztratit ze zřetele.“

Ale Jana Černochová je tvrdší než Anthony Blinken. V Izraeli opět zdůraznila naši „jednoznačnou podporu“ Státu Izrael v jeho „právu na sebeobranu“, jako kdyby poslední čtyři měsíce nebyla příjemcem zpráv. To je kontext, do něhož vstoupili signatáři petice od Tomáše Halíka či Václava Malého po Petra Placáka, Jáchyma Topola nebo Petru Hůlovou.

Pak je tu politická otázka, kterou by část, a možná většina petentů nesdílela, ale my si nemůžeme pomoci: Proč má současná politická garnitura tak supersilný názor na konflikty, do nichž už pro velkou vzdálenost nebo historickou složitost nemůže dobře vidět? Energii a kuráž, jichž máme na mezinárodních fórech omezené množství, investují vláda a prezident Pavel do Izraele nebo do Tchaj-wanu. Ministra zahraničí Jana Lipavského se teď bohužel nezeptáme, letěl do Indo-Pacifiku řešit napětí (mezi USA a Čínou). Co naše zahraniční politika komu udělala, že ji ovinuly tyto mraky surrealismu?

V Evropské unii až na záslužné vykleštění automobilové normy Euro 7 naše vláda měla odvahu být proti, jen když se teď diskutovalo o unijních sankcích proti několika izraelským osadníkům na Západním břehu, kteří tam podle mezinárodního práva nemají vůbec být, ale jsou tam a terorizují palestinské civilisty. Proč?

U vlády pětikoalice pozorujeme jeden rys: má tím razantnější řešení, čím je nějaký problém vzdálenější – jak časově (nejdražší a nejlepší stíhačky k nám přijdou do roku 2035, tedy snad; nové jaderné bloky spustíme tak v roce 2040, tedy snad; pak někdy republiku přeměníme na čipovou velmoc), tak zeměpisně. Naše mezinárodní politika má simulovat razanci, kterou vláda neprojevuje v EU ani doma. Je to zvláštní forma eskapismu.

11. února 2024