Ve čtvrtek osmého února uplynulo čtyřicet let od zahájení XIV. zimních olympijských her v Sarajevu. Připomínat olympijská výročí lze všelijak – je možné dojímat se vzpomínkou na nečekaná vítězství či prohry sportovců a sportovkyň nebo na nečekané projevy fair play v rozhodujících okamžicích jednotlivých závodů. Ale taky se dá vzpomenout, jak se spolu na největší světové akci, kde se obvykle potkává více národů než v OSN, proplétají historie sportovní s politickou. Olympijské Sarajevo patří k těmto případům.

Zaprvé: byla to teprve třetí olympiáda odehrávající se na evropském východě. Jenže první dva případy byly výjimečné – prvním totiž byla vůbec první moderní olympiáda v roce 1896 v Athénách čili městě, kde obnova olympijské myšlenky musela začít z principu. Druhým případem byla první olympiáda respektující bipolární uspořádání světa po druhé světové válce, a odehrávající se proto roku 1980 v hlavním městě východního bloku, tedy v Moskvě. Ale hry v malém, a nikoli hlavním městě na Východě? V tom bylo Sarajevo první – a co na tom, že pořadatelství mu bylo přiděleno taky symbolicky, jako projev světového smíření nejen po druhé, ale i po první světové válce, která o sedmdesát let dříve začala právě v bosenské metropoli. Mimochodem, dodnes je to jediné olympijské město, jehož obyvatelstvo tvořili převážně muslimové.

Ráj na zemi

Sarajevo v tu dobu bylo vnímáno jako výstavní město Jugoslávie. Bosenskohercegovská literatura, esejistika, film, divadlo i hudba jsou stále plné vzpomínek na město kavárenského naturelu, kde bylo jedno, jaké jste národnosti a jakého vyznání, kde všichni žili pospolu jako dobří sousedé a přátelé, nevadili si, komunikovali a bylo jim tak dobře. Ve spojení se Sarajevem osmdesátých let lze běžně najít přídomek, že šlo o ráj na zemi. A třebaže jde o dojatá, kýčovitá a vzpomínkovým optimismem zahalená vyjádření, patrně někdejší realitu skutečně odrážejí, protože si tak na město vzpomíná až příliš mnoho lidí, takže nemůže jít o náhodu.

V nejedné historické či publicistické eseji se o sarajevských hrách píše jako o hvězdné chvíli Jugoslávie a posledním okamžiku, kdy země držela pohromadě. Byl to stát, který vznikl po druhé světové válce a navazoval na podobný meziválečný. A byl to stát vymyšlený dobře: rovinaté a úrodné Srbsko bylo krajinou zemědělskou, pobřežní Chorvatsko turistickou, podnikavé Slovinsko byznysovou (v socialistické ekonomice to berme jako přívlastek v uvozovkách) a hornaté Bosně ve vnitrozemí připadl úkol věnovat se těžkému a zbrojařskému průmyslu.

Zemi se ekonomicky dařilo v první polovině její existence, do konce šedesátých let. Vládnoucí komunisté jednak dokázali obyvatelům vštípit jako ideál jejich identity právě socialismus, což zdánlivě přispělo k otupení nesnášenlivosti, již si národy západního Balkánu navzájem projevovaly sice od nepaměti, ale obzvlášť intenzivně po zvěrstvech druhé světové války, v jejichž míře jeden druhému neměly co vyčítat. A kromě toho komunisté svedli zemi vydobýt specifické postavení mezi Východem a Západem, jelikož si ji coby strategický a potřebný vojenský bod v Evropě předcházela jak Moskva, tak Washington. Dokud v tomto nastavení rostla ekonomika, těžící také z turismu a poválečné obnovy země, bylo vše v pořádku.

Peklo na zemi

Jakmile ale v sedmdesátých letech Jugoslávie začala hospodářsky stagnovat, bylo hůř. Jedním z řešení nevlídné hospodářské kondice státu byl pokus decentralizovat moc a některé pravomoci z Bělehradu delegovat na hlavní města svazových zemí. Více pravomocí delegovaných do regionů mělo mezi nimi vytvořit soutěžní atmosféru a znovu nastartovat ekonomiku celé země. Zároveň ale v regionech začala růst celková touha po moci. Obzvlášť po smrti maršála Tita v roce 1980 se rozhořel boj o jeho následnictví a zesílila nacionalistická politika. Pohromadě stát držely setrvačnost komunistického režimu a přidělené pořadatelství olympiády. Ani to už ale nebylo bezproblémové, protože s olympiádou v Bosně zprvu nesouhlasili Slovinci.

Sarajevo se her zhostilo zodpovědně a se vší parádou: obyvatelé města se v referendu (sic) na čtyři roky vzdali dvou procent svých platů, aby bylo z čeho rozvíjet město, budovat sportoviště i ubytovací kapacity. V horách nad městem vyrostly ikonické skokanské můstky a bobová dráha, které se staly symbolem olympiády, ale o deset let později také probíhající války: Sarajevo bylo dva roky obléhané, ostřelované, nedalo se z něj utéct. Bosna na etnickou válku devadesátých let doplatila možná nejvíc ze všech svazových jugoslávských republik právě proto, že byla zemí zbrojařskou.

Okolí můstků jsou i dnes zaminovaná a do některých míst se nesmí chodit. Přestože probíhají pokusy o obnovu města, nová velká zimní sportovní událost se v něm kvůli klimatickým změnám pořádat nejspíš nebude: je tepleji, než bývalo, chybí sníh. Zároveň je město chudé, řada lidí (stejně jako z jiných míst celé někdejší Jugoslávie) odešla do zahraničí, budovy v centru pořád nesou stopy střelby. Navíc, obzvlášť v zimě bývá toto kdysi tolik krásné město, usazené v údolí mezi horami, kvůli extrémní smogové situaci pravidelně vyhodnocováno coby jedno z nejvíce nehostinných míst k životu na světě.

Ale nehledě na další pohnutou historii města i jeho nevlídnou současnost mu těch jedenáct dní v únoru 1984 nikdo nevezme. Mimochodem, v jejich průběhu československá hokejová reprezentace získala stříbrné medaile, další stříbro a bronz cinkly v běhu na lyžích a další bronzy ještě ve skocích, krasobruslení a alpském lyžování. Byla to krásná a úspěšná olympiáda.