V této chvíli už se dá bez váhání napsat, že průměrně drahý byt je pro průměrně vydělávajícího občana České republiky nedostupný. Podle aktuální studie Property Index 2018 poradenské společnosti Deloitte, která pracuje s daty za rok 2017, jsou u nás domy a byty nejméně dostupné z celé Evropy. Na pořízení bytu o rozloze 70 metrů čtverečních je potřeba částka na úrovni 11,3 násobku průměrného ročního platu.
Uplynulý měsíc září každoročně představuje také příležitost pro připomenutí vypuknutí druhé světové války, která začala německým útokem na Polsko. Dne 17. září 1939 se k agresi přidal Sovětský svaz a osud pyšné středoevropské země byl zpečetěn. Polsko v konfliktu ztratilo cca šest milionů obyvatel, tzn. pětinu původní populace, a posléze skončilo v sovětské sféře vlivu, v níž pak jako satelit Moskvy fungovalo přes čtyřicet let.
V roce 1978, kdy se narodil autor těchto řádek, čítala populace celého afrického kontinentu zhruba 440 milionů lidí. Aktuální odhad nyní, o čtyřicet let později, zní 1295 milionů. Žádný jiný světadíl se tomuto tempu růstu nedokáže ani přiblížit.
Trh práce prodělal za poslední roky jednu z největších změn vůbec. Role zaměstnanců a zaměstnavatelů se obrátily, pracovníci získali sebevědomí a na trh se derou mladí a nezkušení mileniálové, kteří si říkají o vysoce nadprůměrné platy. Mnohdy je také dostanou. Pracovní trh navíc ovládl rozvoj moderních technologií.
Prohrát volby je jistě nepříjemná zkušenost. I v takové situaci je ale potřeba jaksi zachovat dekorum, když kvůli ničemu jinému, tak pro udržení si šancí na nějaké příští vítězství nebo aspoň na uznalý potlesk při odchodu. Senátor Libor Michálek se místo toho rozhodl jít do druhého kola senátních voleb s ukřivděným křikem a po prohře ještě přidat na hlasitosti. Svého protikandidáta Marka Hilšera, někdejšího uchazeče o úřad českého prezidenta, nejprve vyzýval, aby v Michálkův prospěch z voleb odstoupil, protože Michálek ho coby senátor podpořil v prezidentské volbě a Hilšer by mu to měl teď oplatit. Na jeho místě by to prý udělal, protože cokoli jiného by bylo v rozporu s jeho svědomím, čímž se mu podařilo naznačit, že pokud se Hilšer nezachová podle jeho představ, bude to důkazem, že to svědomí nemá. Vskutku absurdní požadavek.
Námořníci dávných časů se nejvíc obávali deváté vlny. I když se dokázali vypořádat s vlnobitím, mohla přijít devátá, mnohem větší vlna, která loď spláchla do hlubin. Také tuzemští podnikatelé očekávají další, v jejich případě třetí vlnu, která může definitivně zlikvidovat značnou část jejich stavu, otřeseného již dvěma předchozími vlnami. Ta první zavedla v prosinci 2016 povinnost účtovat na elektronických pokladnách EET v restauracích a penzionech, druhá o čtyři měsíce později v maloobchodu. Třetí a čtvrtá měly zavést on-line kontrolu pro podnikatele ve službách a řemeslníky. Musely však být odloženy na příkaz Ústavního soudu, protože zákon o elektronických tržbách porušuje ústavu. Vládní koalice se však ve sněmovně chystá zákon opravit a povinnost EET zavést ve třetí vlně pro všechny, kdo zatím unikli. Termín dosud není stanoven, bude to zřejmě někdy v příštím roce, šest měsíců po schválení zákona.
Kdysi se v Berlíně vyprávělo, že když je v Postupimi půlnoc, vylézá Fridrich Veliký ze své hrobky v Posádkovém kostele, vyšvihne se na bezhlavého koně a rajtuje s ním skrz rovné ulice svého někdejšího rezidenčního města. V podobě strašidla dojede až k útulnému paláci Sanssouci (Bez starostí), kde trávil nejpříjemnější chvíle svého života. Postojí u hrobu svých věrných chrtů, ale pak se zadumaně zase vrací do hrobky, opět po bok nemilovaného despotického otce Fridricha Wilhelma I.
Komunálními volbami, hlavně v Praze, kde se vyšvihli na 17 procent, se Piráti na dohlednou dobu stávají konstantou české politiky. Kam na politické mapě je ale máme umístit? Oni sami sebe definují jako středovou liberální stranu, naopak některé proříznuté pusy mezi občanskými demokraty je považují za neomarxisty.
Dalo by se říct, že T. G. Masaryk byl sám výtvarným artefaktem. Není sice úplně správné a demokratické instalovat po náměstích sochy politiků už za jejich života, ale u TGM se to dalo omluvit, že objekt vypadal tak dobře. Do pozdního věku působila jeho figura svižně a štíhle a na dobových filmových záběrech je vidět, že se tak i pohybovala: měla prostě švih. Následující prezidenti, i když budou mladší, budou po něm už vypadat často utahaně a unaveně a žádný se nebude umět tak vyšvihnout na koně nebo dát nonšalantně oholínkovanou nohu přes nohu.
Sousloví „galerie nářků“ jsem si vypůjčil z názvu první kapitoly knihy Češi o Češích od historičky Evy Hahnové. Útlá kniha vyšla letos v Academii, na obálce je fotografie Edvarda Beneše po návratu z londýnského exilu, podtitulek zní Dnešní spory o dějiny. Na první pohled tedy kniha nijak nesouvisí se stými narozeninami Československa, které nás čekají za dva týdny.
Mám takovou tradici, kterou jsem založil před deseti lety, že se vždy cestou na horňácké narozeniny Břetislava Rychlíka zastavím zhruba na půli cesty, v městečku jménem Brtnice. Ty oslavy se ve větším stylu konají jednou za deset let, takže jsem tam byl letos koncem srpna podruhé. Zajímavé je, že v Brtnici asi málo tuší, jak souvisí s Rychlíkem, a Břetislav zase neví, jak souvisí s Brtnici.
Na sociálních sítích tráví čas a investují do nich energii dvě skupiny lidí. První jsou ti, koho si sociální sítě dokázaly osedlat. Stali se na nich mentálně závislí. Projevy přízně a kritiky virtuálních fanoušků jim ovlivňují život. Nechají si informacemi, které tady pochytí, vytvářet představy o světě. Veřejně vystavují na odiv spoustu i detailů ze svého soukromí. Kromě uspokojení vlastních potřeb být vidět z toho nic nemají. Nic na tom nevydělávají. Sociální sítě vydělávají na nich. To je to jejich zboží, které jim ochotně o sobě naservírovalo tolik dat, která mohou za velké peníze prodat těm, kdo na tyto klienty chtějí přesně mířit svoji reklamu.
Vysvětlovat porážku je vždy těžké. „Pan Fiala o nás říká, že jsme levicová strana, a není to pravda. My jsme tu pro všechny,“ reagoval podrážděně šéf strany ANO Andrej Babiš v okamžiku, kdy musel vysvětlovat neúspěch při volbách v Praze a do Senátu. Učinil tak svým typickým nepřímým způsobem, když se distancoval od vlastní volební strategie, při které oslovil levicové voliče, a když zároveň připomněl, že mu jde o to, aby vládl všem, celé zemi.
Schvalování soudce Bretta Kavanaugha (53) americkým Senátem se rýsuje jako okamžik, kdy americká demokracie začala být parodií sebe samé. Demokratický režim v USA pomalu končí a začíná něco jiného. Zdá se, že se to vymyká chápání samotných Američanů. Někteří z nich přirovnávají rozdělení společnosti, jež tato kauza nadlouho způsobí, k Dreyfusově aféře ve Francii. Jenže v té aspoň šlo o otázky nejvyššího státního zájmu, a ne o to, co dělal plukovník Dreyfus v sedmnácti letech.
Víte, jaký je rozdíl mezi Dubčekem a Gorbačovem? Žádný. Jenom Gorbačov to ještě neví. I to je jeden z vtipů, které si zapsala do svých kdysi tajných dokumentů americká zpravodajská služba CIA. Proč zajímaly tak mocnou instituci jako CIA vtipy o Sovětském svazu? Pravděpodobně kvůli tomu, že ukazovaly bez obalu každodenní realitu v zemi, která soupeřila s USA o světovou nadvládu.
Veřejnost ani hráči ve velké politice dosud nevydýchali, že se premiérem stal populista Andrej Babiš a že se ve sněmovně může opřít o většinu, která stojí na extrémních stranách SPD a KSČM. Poražení v loňských volbách do sněmovny ovšem dostali příležitost k reparátu. Už o víkendu proběhnou komunální volby, při kterých se může ustavit alternativní politická reprezentace, plně nezávislá na vládě Andreje Babiše a jeho strany ANO. Karty budou nově rozdány především v Praze, kde se v rovném boji utká o vítězství čtyři až pět stran. Výsledek může být nejen revizí současných politických poměrů, ale rozhodne o budoucnosti každé z těchto stran.
Syrakusy, to zní infantilní mysli jako sýra kusy, ale ještě víc člověku vrtá hlavou, co se stalo s tím římským vojákem, který tady zabil Archimeda, prý jen kvůli tomu, že namítal, ať mu nešlape po písku, do kterého si právě něco čmáral. Jestlipak ho velitel seřval: Ty idiote, zabil jsi největšího matematika starověku! Víš, co tě čeká? Čtvrcení čili kvadrátus a předtím ještě flagulus čili bičování…
Často se říká, že politika se posunula do postideové doby. Že tradiční dělení na pravici a levici je mrtvé. Pátrá se, jaká je ta nová osa. Populární dělicí linie je „metro versus retro“. Moderní progresivní město versus tradiční venkov. Touto osou se často vysvětluje polarizace Ameriky na stoupence a odpůrce Donalda Trumpa. Rozdělení Polska na konzervativce z vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) a opoziční Občanské platformy. Donedávna se tak vykládal i štěp v Maďarsku. Až ho Viktor Orbán v posledních letech narušil tím, že získal i všechna větší města včetně Budapešti. Také v Česku se tím často vysvětlovaly rozdíly v politických preferencích.
HAL 9000, robotický pilot meziplanetární lodi Discovery, byl „skoro člověk“. Dost na to, aby uměl prohrávat v šachách, udržovat konverzaci se svými lidskými kolegy, onemocnět nějakým druhem počítačové neurózy a následně i zabíjet. Když se rozhodl nepustit Davida Bowmana zpátky do lodi, nemlčel; snažil se s ním po svém způsobu rozloučit.
Budapešť. Je středa 12. září, když usedám před zprávy maďarské veřejnoprávní televize. Mám ještě jinou práci a moje maďarština zatím není tak dobrá, abych rozuměla všemu, co uslyším, ale vím, že to vidět musím, vždyť dnes Evropský parlament většinou hlasů rozhodl, že jsem se ocitla v zemi, u níž je podezření z vážného ohrožení evropských hodnot. Vím také, že maďarská veřejnoprávní televize je pod kontrolou vlády, a sama jsem zvědavá, jak to divákům odkomunikuje.
Britský parlament to zažil jenom jednou. „Stáli jsme na lavicích, mlátili do nich programem a křičeli, až nám bylo horko. Byla to scéna nepopsatelného nadšení. Věděli jsme, že mír musí být zachráněn a s ním celý svět,“ popsal událost konzervativní poslanec Henry Channon. „V té vteřině ztratil anglický parlament nervy. Poslanci vyskočili, křičeli a tleskali, galerie burácely jásotem.
Byly dva týdny před svatým Václavem a ve Staré Boleslavi slunce pálilo jako v červenci. Zlatá oválná pečeť na průčelí baziliky Nanebevzetí Panny Marie zářila jak rozpálený kov. Kostel byl zatarasený a dostat se nedalo ani ke vchodu. Kolem i uvnitř bylo lešení. Nezbylo než mžourat do výše na velkou kopii paladia země české, toho druhého kultu staroboleslavského. Je to už pár let, kdy jsem se tady dal do řeči s jednou jeptiškou a ptal se na paladium.
Západní společnost rozkládá falešná představa věcí a služeb, které vytvářejí dojem, že jsou zadarmo. Lidé získávají čím dál silnější pocit, že na ně mají nárok. Že je prostě dostanou a nic za to nemusí zaplatit. Berou je čím dál automatičtěji jako samozřejmost. Ztrácí se zásadní smysl, že všechno má svou hodnotu, cenu – a ta se za získání určité věci nebo požitku musí zaplatit. Bez toho se k ní člověk úplně nedostane.
Po čtyřech měsících bezvládí se před českou diplomacií konečně otevírá vyhlídka na to, že jí bude opět velet řádný ministr. Nominace Tomáše Petříčka (36) z ČSSD působí na první pohled tragicky, jako poslední tažení strany, která už nemá kde brát. Karel Schwarzenberg mluvil o „ostudě a znehodnocení tohoto klíčového ministerstva“. Myslí se tím Petříčkova do očí bijící nezkušenost. Jeho dosavadní kariéra se rozvíjela po dvou kolejích: Evropský parlament a Praha 7, kde aktuálně kandiduje na starostu. Ale i v tom Evropském parlamentu byl pouze asistentem europoslance Miroslava Pocheho. Takže šéfem Černínského paláce se stává asistent jednoho poslance relativně málo významného parlamentu, byť ve Štrasburku.
V neděli 14.října se v sousedním Bavorsku konají volby do zemského sněmu. Jejich výsledek může mít přímý vliv na stabilitu velké koalice, která vládne celému Německu. Tradiční státostraně, CSU, totiž hrozí debakl historických rozměrů.
Zkráceně řečeno tuzemské zemědělství závisí na domácím počasí, evropských dotacích a globálních trzích. Poslední roky nám ukazují, jak nejisté začíná být evropské počasí a vlastně i evropské dotace v situaci, kdy se o svůj podíl zmenšený brexitem hlásí náklady na bezpečnost či ochranu hranic. Ale jaké jsou výhledy světového potravinového trhu? Máloco na tuto otázku odpoví tak výstižně jako úroda rýže v Číně.
V roce 2003, což je už dost dávno, jsem pár dnů prožil ve vile na břehu jezera Wannsee, v berlínské luxusní čtvrti, která získala svou strašnou světovou proslulost díky jiné vile, jež stojí asi dva kilometry od té mé.
Osobnost britského poslance Jacoba Rees-Mogga, zkráceně JRM, působí jako karikatura anglického konzervativce z dílny sovětské propagandy. Syn barona, který se oženil s pravnučkou hraběte. Investiční bankéř, jehož jmění je odhadováno na 100 milionů liber. Politik, který se na veřejnosti objevuje výhradně ve dvouřadovém obleku. Student nejprestižnějších škol v Etonu a Oxfordu. Ultrakonzervativní katolík, který navštěvuje mše výhradně v latině. Čahoun, o kterého se ještě ve 28 letech starala chůva. Zastánce co nejtvrdšího brexitu. To vše je muž, o kterém se mluví jako o možném budoucím premiérovi Spojeného království.
Nemocnice v odlehlých regionech zpívají před komunálními volbami labutí píseň. Místní politici se voličům zapřísahají, že v té jejich nemocnici akutní péči udrží, po volbách však už nebude důvod zakrývat skutečný stav. Není slušné ohrožené nemocnice jmenovat, i když jich může být okolo dvaceti. Pochybovat o jejich budoucnosti znamená přispět k jejich zániku. O konci některých se ovšem už mluví úplně otevřeně. V Sušici dosud přežívá interní oddělení, z nabídky akutní péče je však poslední, protože nedávno se tam zastavil provoz chirurgie. Plzeňský kraj přispívá deseti miliony ročně na to, aby 24 hodin fungovala chirurgická ambulance, to však lze považovat za předvolební populismus. Jeden chirurg může mít službu, jakýkoli těžší případ stejně musí poslat o třicet kilometrů dál do Klatov. Nemocnici provozuje soukromá společnost Penta, která se ještě snaží zavést program jednodenní chirurgie. To by však znamenalo vozit pacienty až z Prahy.
V normalizačním Československu existovala bez konfliktu s vládnoucí mocí dosti široká šedá zóna, tedy vrstva obyvatel, které nechával režim na pokoji za předpokladu, že vůči němu aktivně nevystupují a svoji loajalitu vůči panujícím poměrům prokazují například účastí v průvodu na Prvního máje. V takovém limbu se nacházeli i Václav Klaus a Miloš Zeman.
