Traduje se, že americký prezident Fraklin D. Roosevelt o nikaragujském prezidentovi Anastasiu Somozovi starším řekl: „Je to zkurvysyn, ale náš zkurvysyn.“ Citát pochází z roku 1939, svého zenitu dosáhl ale teprve za studené války, kdy popisoval instinkt USA v globálním zápase se Sověty podporovat v Latinské Americe antikomunistické diktátory. Že tento vzorec chování přežil studenou válku, dnes nejlépe vidíme na Saúdské Arábii.
Nový brazilský prezident Jair Bolsonaro je politický turista a jeho program je tak radikální, že se pro něj při inflaci pojmů jako „populista“ nebo „krajně pravicový“ těžko hledá adekvátní pojmenování. Ač nazýván „tropickým Trumpem“, rétorikou má mnohem blíž k filipínskému prezidentovi Rodrigu Dutertemu. Kriminalitu podle něho vyřeší střílení, zbraně a trest smrti.
Roku 2050 se Praha stává desátým největším městem Evropy. V metropoli a nejbližším okolí žije tři a půl milionu lidí, značná část se přistěhovala z východní Evropy. Nejde jen o Slováky, kteří Prahu dodnes považují za své hlavní město, anebo Ukrajince, pro které je kulturní metropolí, podobně jako pro Srby Vídeň. Praha si uchovala charakter slovanské vzájemnosti, o který se zasloužil nezapomenutelný prezident Miloš Zeman.
Minulý týden, po roce a půl intenzivních vyjednávání, byla konečně představena dohoda o brexitu. Britská premiérka Theresa Mayová předstoupila před národ a prohlásila, že vláda vyjednala nejlepší možnou úmluvu. Takřka souběžně odstartovala asi nejtěžší vládní krize od samotného referenda. Na protest proti dohodě rezignovali dva ministři, včetně ministra pro brexit Dominica Raaba. V parlamentu euroskeptičtí poslanci prohlašují, že tuto dohodu nikdy nepodpoří, k nim se přidali někteří zatrvzelí Proevropané.
Sraz byl na stejném místě jako loni, u nádraží v České Třebové pod homoerotickou sochou Sbratření, na níž ruský oficír objímá a líbá barikádníka. My jsme si decentně podali ruce a řekli si, že se rádi po roce vidíme. A pak už jsem nasedl do škodovky salesiánského opatství v Žabovřeskách, odkud Zdeněk Jančařík přijel, protože on je tam duchovním správcem. Týden po svatém Václavu se našla skulina v jeho nabitém pastoračním programu a my mohli vyrazit za dobrodružstvím do východních Čech, do podhůří Orlických hor.
Ještě nikdy od roku 1989 nebyli policisté a žalobci vystaveni tak tvrdé zkoušce integrity v přímém střetu s osobními, existenčními zájmy člověka, který nad nimi má bezprostřední moc. V té zkoušce selhali a selhávají. Přinejmenším svou pasivitou, ale i konkrétními aktivními kroky se podvolují zájmům trestně stíhaného premiéra Andreje Babiše. Naplno se tak ukazují zvrácené důsledky stavu, kdy v nejvyšší exekutivní funkci sedí trestně stíhaná osoba. Pro tu je přirozeně nejvyšším zájmem ochrana vlastní osobní svobody.
Vypadá to, že Poslanecká sněmovna nemá na vybranou. Premiéra Babiše a jeho ministry může nechat ve funkcích, anebo odhlasovat nedůvěru a pak počkat, až ho prezident Miloš Zeman pověří sestavit novou vládu. Zkušenost uplynulých tří let přesto ukazuje omezené možnosti, které sněmovně zbývají, když chce ochránit demokracii a právní stát před trestně stíhaným premiérem.
Českem obchází strašidlo. Není to strašidlo komunismu, prý však bude mít stejně ničivé dopady na společnost. Hrozí totiž, že Evropská unie zastropuje zemědělské dotace a na velké firmy se nedostane. To podle ministra zemědělství Miroslava Tomana poškodí „naprostou většinu českých zemědělských firem“, které jsou historicky větší, než je zvykem v Unii. Utrpěli by nakonec všichni Češi, protože by přišli o potraviny z tuzemské produkce. Bez dotací se potraviny vyrábět nevyplatí, varoval senátor Jan Veleba. Zemědělství ovšem „pojede dál, jenom té řepky bude víc“. Zničí se tím krajina, jenže na něčem je třeba vydělat.
Nestává se často, aby v americkém mainstreamovém časopise vyšel článek s titulkem Američané silně nesnášejí kulturu politické korektnosti. Právě takový článek se v minulých dnech objevil v časopise The Atlantic – v tom, kde vyšla i u nás široce sdílená esej Anne Applebaumové Varování nejen pro Evropu. Články mají společné to, že jde o pohledy zvenčí – i když Applebaumová, Američanka a naturalizovaná Britka, píše o střední Evropě, kdežto Mounk, narozený v Německu, píše o zemi, jejímž je dnes občanem.
Krátkodobé vzrušení v českém veřejném prostoru vyvolala cesta Jaromíra Nohavici do Moskvy. Písničkář tam v Kremlu převzal Puškinovu medaili od Vladimira Putina, dojatě přitom pohovořil o svém vztahu k ruským básníkům a jejich poezii. Taky jsem si to video pustil. Přivedlo mě k myšlenkám na různé ruské umělce, které drtila ruská moc, v jejíž přízni se zdejší hvězda tak potěšeně vyhřívala.
V roce 1991 proběhly v severoafrickém Alžírsku volby, které vyhrála radikální Fronta islámské spásy, podporovaná Saúdskou Arábií. Moci se však vítězné hnutí neujalo, místo toho proběhl v zemi vojenský puč. Radikálové to vzali jako vyhlášení války a válka také začala. Trvala deset let a připravila o život zhruba sto tisíc lidí. Co se brutality týče, místy překonala alžírská občanská válka i dost nízké standardy současně probíhající občanské války v Jugoslávii. Součástí taktiky islámských vzbouřenců byly bezdůvodné masakry celých vesnic, čistě kvůli nahnání hrůzy.
Američtí republikáni přišli ve volbách do Sněmovny reprezentantů o většinu a ztratili 32 křesel. To je prohra. Jak je možné ji považovat za úspěch? Jednoduše. Strana prezidenta v „midterms“ zpravidla ztrácí křesla (část Kongresu se obměňuje každé dva roky, proto se volby do něj konají jednak spolu s prezidentskými volbami a jednak uprostřed trvání prezidentova čtyřletého mandátu; to jsou „midterms“). Je to za léta trvání americké demokracie jasná empirická zákonitost.
Na začátku toho příběhu nebylo slovo, ani hudba, ani světlo, ani ticho. Na začátku byla exploze. Pak přišla tma a zima. V dubnu 1815 vybuchla na daleké Jávě sopka Tambura a byla to největší sopečná erupce, co ji lidské dějiny zaznamenaly. Katastrofa planetárních rozměrů. Miliony tun prachu se dostaly do atmosféry a na celý příští rok zakryly slunce.
V Evropské unii se odchodem Velké Británie zásadně mění poměry sil a koalice zemí, které budou mít vliv na její další směřování. Po rozšíření Unie a brexitu se vliv posouvá ze západu na východ Unie, kde se čtveřice zemí Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko spojuje v zájmové alianci Visegrádská skupina (V4) a stává se silným oponentem Berlína a Paříže. Odtud často přichází do střední Evropy blahosklonná upozornění, že by bylo dobré si uvědomit, že tyto země nejsou zdaleka tak civilizačně vyspělé jako ony dvě a měly by se podle toho chovat. Často to zní spíš jako poučování žáků učitelem než jednání partnerů, kteří by si měli být rovni.
Experti i fanoušci vědí, že definitivní rozhodnutí se blíží. Objevují se příspěvky v odborných i zpravodajských médiích, záplava reklam a prezentací, zaručené zprávy i spekulace. Hodně se toho ukázalo a povědělo na letošních Dnech NATO v Ostravě, kde byly vystaveny exempláře všech čtyř hlavních účastníků. Řeč je o výběru nových pásových obrněnců pro Armádu ČR za částku 53 miliard korun. Pořízení 210 vozidel v sedmi verzích se tím stává největší vojenskou zakázkou pro ozbrojené síly samostatné České republiky.
Robertovi Bowersovi je šestačtyřicet let, těch několik dostupných informací o jeho životě skládá v něčem až stereotypní obraz soudobého amerického ztracence. Osaměle žijící muž bez přátel, kterého sousedi prakticky neznali, nedokončil střední školu a pracoval pak jak řidič náklaďáku. Hodně času trávil na internetu, aktivně se účastnil provozu na stránkách, kde se scházeli stoupenci krajní pravice, letos se přihlásil na sociální síť Gab, která nepromazávala tak či onak závadný obsah, a byla proto oblíbená také mezi extremisty.
Byly to dva naprosté protiklady. Kdyby se ti dva hypoteticky potkali, možná by to nedopadlo dobře a jistě by si nerozuměli, přestože o jejich češství není pochyb. Měli stejné křestní jméno Josef a jejich příjmení začínalo třemi totožnými písmeny. Ocitli se ve stejné válce, i když nikoli na stejné frontě. Když skončila, stali se oba „ikonami“ státu, kterého se první nedočkal, neboť zemřel vlastní rukou tři dny před jejím vyhlášením, u toho druhého to nevíme, neboť nebyl k 28. říjnu 1918 dopsán: z toho plyne, že je to figura literární, byť s reálným předobrazem a zčásti stylizovaný autoportrét spisovatele.
Říkalo se, že „Lenin je v Ječný“, ale taky se říkalo, že „Život v Ječný je věčný“. Ale zatímco výskyt Lenina v oné lokalitě je zřejmě fiktivní, i když v Praze jsou místa, kudy Uljanov skutečně chodil, ba se proháněl na bruslích, přítomnost věčnosti v Ječné byla prokázána dějinami. Ale i věčnost může – a asi musí – mít jednou konec, a tak opravdu jedna věčnost skončila v těchto dnech definitivně na adrese Ječná 7.
Konzervativní, tedy prezidentova strana před tzv. midterms, volbami do Kongresu v mezidobí mezi prezidentskými volbami, stála letos před rozhodnutím, zda kampaň nacionalizovat, anebo naopak regionalizovat. Otázka zněla, zda bude straně ku prospěchu, když povede kampaň s prezidentem v čele kolem jednoho tématu. Anebo je prezident tak nepopulární, že by pro kandidáty bylo lepší zaměřit se na lokální témata a tvářit se, že s obyvatelem Bílého domu nemají nic společného?
V naší civilizaci byly dosud některé konstanty. Například manželství je svazek jednoho muže a jedné ženy, pohlaví zná příroda jen dvě. Děti se rodí s pohlavím, které by se nemělo měnit, a když už, tak v dospělosti, po zralém uvážení a chirurgickém zákroku. Tento rok je ale v České republice ve znamení zákonných předloh, které mají v úhrnu nakročeno k antropologické revoluci. Hodně pro to udělala minulá Sobotkova vláda a především první Babišova vláda bez důvěry. Děje se to vcelku potichu, byť občas nějaká vypjatá reakce rozčísne hladinu.
Nová italská vládní koalice byla příslibem toho, že v Unii budou létat jiskry. A skutečně na ně došlo. V minulých týdnech italská vláda předložila návrh rozpočtu, plně si vědoma, že nesplňuje kritéria Paktu stability a růstu. Evropská komise rozpočet odmítla. To je bezprecedentní. Růst úrokových měr italských dluhopisů, nervozita kolem italských bank a obava z „nákazy“ po celém jihu eurozóny naopak vyvolává nepříjemné vzpomínky.
Republika si připomínala sté narozeniny a byla to krásná oslava. Kulminovala slavnostním večerem na Pražském hradě, kde jako by se na jednom místě shromáždilo to nejlepší z dnešního Česka, velikáni práce i ducha se navzájem těšili svou přítomností a naplňovali hrdostí srdce vděčných televizních diváků. Neviděné, ale o to silněji vnímané byly v tu chvíli velké postavy české minulosti, všichni Komenští, Masarykové, Karlové, Janové, Antonínové, Václavové, Mileny...
Trump uštědřil další ránu světovému pořádku. Proces odzbrojení je v ohrožení. Končí symbol budování důvěry mezi velmocemi. Vracíme se do éry studené války. Propuknou nové závody ve zbrojení. Amerika dělá velkou chybu. Evropa je v nebezpečí. Taková a podobná hodnocení a varování se začala množit po prohlášení Donalda Trumpa, který chce vypovědět Smlouvu o likvidaci raket středního doletu (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty, zkráceně jen INF Treaty). Jsou ale takto vážná slova opravdu namístě?
V Praze obešli Piráti Andreje Babiše i ODS. V lokálních uskupeních Jana Čižinského a Jiřího Pospíšila si našli jiné partnery. Do primátorského křesla usedne pirát Zdeněk Hřib. V Brně odsunuli Občanští demokraté za pomoci Pirátů do opozice vítězné hnutí ANO. Primátorkou bude občanská demokratka Markéta Vaňková. Andrej Babiš to nazval megapodraz.
„Pamatuju si na Polnou jako na městečko pouze s náměstím, na kterém se tyčil skoro až do mračen veliký kostel, na kterém pod nebem visely černé hodiny.“
„Teď mohou zničit každého. V tomhle systému už nemá cenu pracovat,“ zní dnes obvyklý povzdech z prostředí vysokého managementu nemocnic. O budoucnosti zdravotnictví už pochybují ti, kdo z něho po listopadu 1989 vytvořili nejlepší systém v bývalé komunistické zóně, svými výkony srovnatelný se zeměmi na Západě. Neodbytný pocit, že je zdravotnictví nad propastí, vzbudila jediná zpráva na webu iDnes.cz.
Je to postava, jejíž potenciál kinematografie vyždímala do poslední mrtě a možná ho bude ždímat dál, v průběhu toho ji samozřejmě dost rozmělnila, neustálým zveličováním učinila vlastně menší nebo méně zajímavou. Na začátku devadesátých let, kdy se doktor Hannibal Lecter poprvé skutečně proslavil, byli jím publikum a kritika skutečně uchváceni.
Na kraji severočeského panelového sídliště s nepřehlédnutelnou romskou menšinou stojí několik mužů. Kouří, povykují, z rádia hlaholí Michal David. Ještě za ranního soumraku u nich zastaví dodávka, chlapi nastupují a jeden z nich se zajímá: „Jak to platí, na hodinu?“ Zamíří do blízkého okresního města, kde kopou jámy pro rekonstrukci inženýrských sítí.
Otec Emila Škody byl lékař a strýc také, léčil (a zřejmě nejen léčil) například císařovnu Sissi. Emil se odrodil. Od hraběte Valdštejna koupil v Plzni strojírnu a v letech 1869–1900 z ní vybudoval největší průmyslový podnik monarchie, Škodovy závody. Za první světové války chrlily zbraně a munici, mj. třeba rychlopalná děla pro rakousko-uherskou námořní flotilu. V roce 1925 Škodovka pohltila automobilku Laurin & Klement a zajímal ji i luxus.
Ze Ždáru nad Sázavou jsem naposledy odjížděl v pátek dopoledne 24. listopadu 1989. Z vlakového nádraží, na které jsem pár hodin předtím přijel po noční cestě. Nádraží, které bylo dřív jen smutné, bylo polepené plakáty s výzvami, které ještě před týdnem tady člověk vyslovoval jen šeptem. Byl jsem tam už jen pár hodin, sbalil jsem si věci, pro které jsem se vrátil: spacák, pár knížek. Vracel jsem se do Prahy polepenou zemí, kde průvodčí měli trikoloru a snad ani nechtěli lístek.
