EU zvolila v letech krize nebezpečný kurz

Itálie míří ke srážce s Bruselem

EU zvolila v letech krize nebezpečný kurz
Itálie míří ke srážce s Bruselem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nová italská vládní koalice byla příslibem toho, že v Unii budou létat jiskry. A skutečně na ně došlo. V minulých týdnech italská vláda předložila návrh rozpočtu, plně si vědoma, že nesplňuje kritéria Paktu stability a růstu. Evropská komise rozpočet odmítla. To je bezprecedentní. Růst úrokových měr italských dluhopisů, nervozita kolem italských bank a obava z „nákazy“ po celém jihu eurozóny naopak vyvolává nepříjemné vzpomínky.

Celý spor taky evokuje slova, která pronesl rovněž Ital, byť jiné politické orientace než současná vláda. Byl to Romano Prodi, předseda Evropské komise v roce 2002, kdo řekl, že Pakt stability je „stupidní“.

Nová italská vládní koalice nastoupila se spoustou často roztodivných slibů, ale taky s nečekanou politickou obratností a životaschopností. Obě strany, Liga severu a Hnutí pěti hvězd, společně překonaly pokus establishmentu zabránit jí ve jmenování premiéra a opakovaně byly schopny dosáhnout kompromisů. Kompromisy obsahuje i rozpočet. Pět hvězd muselo přistoupit na myšlenku jednorázové daňové amnestie, Liga zase na základní zaručený příjem. Lze tedy čekat, že proti Bruselu budou obě strany stát svorně. Finanční trhy jsou ovšem jiný případ. To nejsou žádní neohrabaní funkcionáři. Peníze jsou skutečné.

Jestliže, jak se všude píše, je formální odmítnutí rozpočtu Evropskou komisí bezprecedentní, pak porušení Paktu stability bezprecedentní rozhodně není. Ten je naopak od začátku porušován mnohem víc než dodržován.

Hlavním prosazovatelem Paktu, který byl formálně přijat v roce 1997, byl německý ministr financí Theo Waigel. Pakt stability a růstu je zjednodušeně znám dvěma hlavními kritérii: schodek rozpočtu nemá přesáhnout tři procenta HDP a vládní dluh nemá přesáhnout 60 procent HDP. Byl klasickou ukázkou toho, co se v historii evropské hospodářské integrace neustále vrací – vymýtání německých fobií z černých pasažérů Unie, kteří budou nemravně týt z německé hospodářské kázně. Ta tři procenta a šedesát procent je dobrých právě tak na to. Jednak ale správné hospodaření a zdravý hospodářský růst sama o sobě nezaručují a ordinovaná léčba – další zvýšení schodku ve formě pokuty – je tak trochu na hlavu. A jednak se od počátku nedodržovala. Jak před pár lety poznamenal slovenský ministr financí Peter Kažimír, zájemci o vstup do eurozóny jsou v situaci lidí, které odmítají pustit do klubu, protože si stále nepořídili dostatečně důstojné formální oblečení, a když se tam pak konečně dostanou, zjistí, že někteří stávající členové se tam pohybují v teniskách a teplácích.

Kritérium státního dluhu šlo stranou od samého počátku, v době vzniku eurozóny je víc zemí neplnilo, než plnilo; občas je překračovalo a překračuje i samo Německo. Pozornost se tedy soustředila na kritérium rozpočtového schodku. A právě zde se odehrála jedna z vrcholných ironií evropské finanční „governance" – tím, kdo pakt poprvé porušil, byly opakovaně v letech 2002 až 2004 Německo a Francie, a nějak se stalo, že za to nebyly potrestány. Komise, navzdory Prodiho názoru o „stupiditě“ paktu, vinna nebyla. Ta příslušnou proceduru zahájila. Byla to rada ministrů financí, která prostě odhlasovala, že Francie a Německo potrestány nebudou, kdežto proti Portugalsku kroky zahájila. Komise dokonce za to dala Radu k soudu a ten v roce 2004 rozhodl, že ministři nejednali správně, a rozhodnutí anuloval. Jenže to nemělo za následek nic. Každému, kdo má chuť na tvrzení o tom, že Unie je založena na dodržování pravidel, opáčit něco jedovatého, stačí sáhnout po tomto průzračně čistém příkladu.

V roce 2005 pak byl Pakt reformován a od té doby ještě několikrát. Měl být méně „stupidní“, takže se při posuzování začalo brát v úvahu mnohem víc faktorů – cyklický versus strukturální charakter schodků, jednorázové faktory, prorůstový charakter různých výdajů atd. Rozšířil se rovněž celý proces, který nyní zahrnoval daleko víc konzultací, preventivních opatření, předkládání a posuzování plánů a podobně. V roce 2012 byl jako další velké rituální ukájení německých neuróz přijat tzv. Fiskální kompakt, který zaváděl pravidla dobrého hospodaření do právních systémů členských zemí (a bezděky taky odstartoval odchod Velké Británie z EU). Proliferace nových termínů se zasloužila o to, že laik nemá šanci v systému se orientovat – Six-pack, Two-pack, Evropský semestr, Pakt Euro Plus…

Navzdory tomu staré ekonomické problémy přetrvávaly, nová pravidla jen zmnožila možnosti, jak se statistickými údaji čarovat pomocí interpretací všech kritérií. To ovšem funguje v kooperativním prostředí evropských vlád a evropské byrokracie spojované zájmem na tom, aby karavana táhla dál. Ale jak celý organismus zareaguje na zemi, jejíž místopředseda vlády na krok Komise zareaguje slovy, že „tato Evropa za šest měsíců skončí“? To řekl vůdce Pěti hvězd di Maio 7. října a narážel na příští volby do Evropského parlamentu, z nichž podle jeho představ vzejde naprosto jiná Evropská komise.

Z čistě ekonomického hlediska jsou nepominutelné tři skutečnosti: jak ohromný je italský dluh, jak zdecimovaná je italská ekonomika a o jak malá a spekulativní čísla jde.

Italský dluh činí olbřímích 130 procent HDP; v posledních letech moc nerostl, všechny vlády hospodařily velmi obezřetně, ale snížit ho není v lidských silách. Zejména pro tak mrtvolnou ekonomiku, jako je italská. Itálie je spolu s Řeckem jedinou zemí EU, jež stále nedosáhla ekonomického výkonu z doby před velkou krizí. Montiho vláda v roce 2012 provedla škrty přesahující tři procenta HDP; následující rok ekonomika klesla téměř o dvě procenta. Škrty jsme už zkusili, proč nezkusit opak, mohou si říkat Italové.

Jak si ovšem každý všimne, navrhovaný schodek rozpočtu odmítnutého Komisí, 2,4 procenta HDP, nejsou ani ta předepsaná tři procenta. Itálie má primární rozpočtový přebytek – po odečtení na obsluhu státního dluhu. Komise by si ovšem představovala, že Itálie se má snažit ho snižovat. Vláda si představuje, že její „expanzivní“ rozpočet má zvýšit hospodářský růst z 1,2 procenta na 1,5. To jsou čísla, jež by před třiceti lety každému přišla žalostná.

Důležitější než to, zda italské vládě uvěří Komise, jsou ale finanční trhy. Úrokové míry italských vládních dluhopisů zatím stoupají jen mírně a ratingové agentury reagují jen drobnými kroky. Co by se stalo, kdyby propukla panika, úrokové míry by stouply na dvojnásobek současných tří procent jako za krize a začal by run na italské banky? Varujícím způsobem to popsal v květnu bývalý hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard: „Žádný ze silných stabilizačních nástrojů, které eurozóna v posledních letech vybudovala, by na záchranu Itálie nebylo možné nasadit. Po snížení ratingu v důsledku krize by Itálie již neplnila kritéria pro účast na programu kvantitativního uvolňování Evropské centrální banky. ECB by přestala přijímat italské dluhopisy jako zástavu. Přístup k nouzovým podpůrným programům by byl podmíněn rozpočtovými škrty, opakem toho, co nová italská vláda slíbila. Pokud by vláda nezměnila kurz, byla by nucena opustit euro, přestože to v této chvíli není její plán.“

Itálie není tak malá jako Portugalsko a není ochotná přijímat pokyny z Bruselu. V tom bude mít její vláda podporu voličů, tak jako ji má v imigrační politice. V tom Italy utvrdily zkušenosti z minulosti. Jestliže voliči populistických stran Ligy a Hnutí pěti hvězd nemají rádi staré italské politické elity, neznamená to, že by měli Brusel raději.

V srpnu 2011, v době vrcholící finanční paniky, poslal tehdejší předseda ECB Jean-Claude Trichet důvěrné dopisy premiérům Španělska a Itálie, v nichž vypočítal reformy, jež považuje ECB za „zásadní“. Netýkaly se zdaleka jen makroekonomiky, šly do takových detailů, jako je regionální organizace školství. A smysl dopisů byl jasný, i když nevyřčený výslovně: Zavažte se k reformám, a ECB bude intervenovat na vaši podporu na dluhopisových trzích. Nepřijměte je, a váš osud je ve vašich vlastních rukou, přesněji řečeno v rukou dluhopisových trhů. Tehdejší italský ministr financí Giulio Tremonti později poznamenal, že vláda tehdy dostala dva výhrůžné dopisy – od teroristické skupiny a od ECB. „Ten od ECB byl horší.“ Byl to diktát zvenčí a navíc neslýchané porušení politické nezávislosti centrální banky. Centrální bankéři vždy zdůrazňují, že je nepřijatelné, aby byli ovlivňováni politiky. Ale musí to platit i naopak.

Tehdejší premiér Berlusconi sice po dvou dnech poslal do Frankfurtu pozitivní odpověď a ECB skutečně nakoupila italské dluhopisy. Berlusconi se ovšem pak k reformám neměl, a tak ECB dluhopisy zase kupovat přestala. Na summitu v Cannes 3. listopadu 2011 se pak Merkelová se Sarkozym a šéfkou MMF Christine Lagardovou pokoušeli dotlačit Berlusconiho k přijetí záchranného programu MMF. Ten ale počítal jen s 80 miliardami eur, což nebylo dost. Itálie by tak získala jen negativa záchranného programu – znepokojení trhů a dozor MMF – bez jeho pozitiv.

Jenže Merkelové se Sarkozym došla s Berlusconim trpělivost už dřív. Merkelová 20. října zatelefonovala italskému prezidentu Giorgiovi Napolitanovi a vysvětlovala mu, že je v zájmu záchrany eura třeba, aby Berlusconi odstoupil. Dlouholetý komunista Napolitano pak skutečně týden po summitu v Cannes dohodl podporu pro nového technokratického premiéra, bývalého eurokomisaře Maria Montiho.

V Cannes Merkelová se Sarkozym taky znemožnili řeckého premiéra Samarase – přinutili ho odvolat oznámené referendum –, takže i on byl do týdne svržen a nahrazen technokratem Papadopulosem. Tyto dva europuče otevřely cestu k záchraně eura, jak ho známe. Nový prezident ECB Mario Draghi – rovněž Ital a rovněž, tak jako Monti a Papadopulos, bývalý bankéř Goldman Sachs – za půl roku slíbil, že udělá, „cokoli bude potřeba“ (whatever it takes), k záchraně eura. Trhy si to správně vyložily tak, že Draghi je odhodlán prosadit politiku kvantitativního uvolňování.

S dosazováním premiérů z Goldman Sachs ovšem německo-francouzský tandem štěstí neudělal. Řekové reagovali tak, že při první příležitosti v roce 2015 dali nejvíce hlasů Syrize, ideologicky nejradikálnější straně, jaká kdy v EU utvořila vládu. Monti se v roce 2013 pokusil kandidovat ve volbách, ale Italové jeho reformy nepřijali a dali nejvíc hlasů levici. A po letošních volbách vznikla v Itálii nejeuroskeptičtější vláda v dějinách EU.

S odstupem času je snadné vidět, jak nebezpečný byl kurz, na který se Unie v letech hospodářské krize vydala. Začalo to tím, že si namlouvala, že americká krize se jí netýká, protože ona má „štít jménem euro“ a nepěstuje toxické hypotéky. Pozdě si uvědomila, že tento štít jen maskoval, že vládní dluhopisy některých zemí eurozóny jsou stejně toxické. Pak se vůdci eurozóny v čele s Francií a Německem pokoušeli udělat krok kupředu o dvou složkách: jednotlivé vlády přistoupí ke strukturálním reformám podle německého voru a Německo za to svolí k tomu, aby se ECB stala skutečnou centrální bankou eura. Eurozóna skutečně byla stabilizována. Ale ne vyléčena. A demokracie v jednotlivých členských zemích se dostala do zvláštního limbu – příliš slabá na to, aby mohla efektivně fungovat, příliš silná na to, aby ji bylo možné úplně zrušit. Itálie teď testuje, jako to může fungovat.

5. listopadu 2018