Traduje se, že americký prezident Fraklin D. Roosevelt o nikaragujském prezidentovi Anastasiu Somozovi starším řekl: „Je to zkurvysyn, ale náš zkurvysyn.“ Citát pochází z roku 1939, svého zenitu dosáhl ale teprve za studené války, kdy popisoval instinkt USA v globálním zápase se Sověty podporovat v Latinské Americe antikomunistické diktátory. Že tento vzorec chování přežil studenou válku, dnes nejlépe vidíme na Saúdské Arábii. Nejde ani tak o to, že v zemi panuje náboženská diktatura, pro zbytek světa je pohromou vývoz militantní ideologie a přesvědčení Saúdů, že byli vrženi doprostřed kosmického zápasu mezi pravým, čistým islámem a šíitskými odpadlíky. Saúdi za své petrodolary zradikalizovali muslimský svět od Indonésie až po muslimské čtvrti evropských měst, nesou zásadní díl viny za islámský terorismus, který západní Evropu trápí posledních patnáct let. V další rovině Rijád vede agresivní politiku na Blízkém východě. Protože jsou to ale naši zkurvysynové, nevěnujeme tomu na Západě adekvátní pozornost. Týká se to hlavně Jemenu.

To, že se tam pod saúdskou taktovkou děje něco strašného, přitom máme i úředně. Podle generálního tajemníka OSN Antonia Guterrese představuje Jemen v roce 2018 „nejhorší humanitární katastrofu na světě“.

Velká část země je zničena občanskou válkou. Před třemi a půl lety, v březnu 2015, se do ní zapojila sunnitská koalice pod vedením Saúdů. Nejhrůzostrašnější na katastrofě v Jemenu není konvenční smrt z bombardování a dělostřelby, která už postihla odhadem 60 tisíc lidí, nýbrž hrozící hladomor. Saúdy vedená koalice větší část země odřízla od obchodu i humanitární pomoci tak, aby se nějaká část té pomoci náhodou nedostala k povstalcům z kmene Hútíů.

Podle odhadu OSN jsou dnes tři čtvrtiny obyvatelstva odkázány na nějakou formu pomoci zvenčí a polovina – 14 milionů lidí – se ocitla ve stadiu bezprostředně předcházejícím vypuknutí hladomoru („pre-famine“). Lidé oslabení dlouhým hladem jsou mnohem náchylnější umírat na nemoci. Před několika měsíci v zemi propukla epidemie cholery, je jí postiženo přes milion lidí.

I tady, tak jako vždycky, je nejotřesnější utrpení dětí. V minulých dnech vzbudila jistý rozruch ve světě fotografie smrtelně vyzáblé sedmileté Amal Husajnové z kmene Hútíů, otištěná v New York Times. Děvče mezitím bohužel zemřelo, jeho velké oči v krásné tváři nasazené na kostře potažené kůží se staly ikonickým zástupným symbolem statisíců jemenských dětí.

Opět podle OSN zemřelo v Jemenu do konce roku 2017 vinou vojenské blokády 50 tisíc dětí na hlad nebo nemoci, které by, mít normální výživu, hravě překonaly. Rozpočítáno na den je to 130 dětských smrtí.

Nemůžeme nad touto hrůzou mávnout rukou jako nad barbarstvím, které si ve třetím světě nerozumné pronárody způsobují samy. Tady západní vlády hladomoru a zabíjení Hútíů aktivně napomáhají. Bombardování a blokádu území ovládaných šíitskými povstalci vykonává za jemenské provládní milice spojenecká koalice sunnitských vlád v čele se Saúdy. Koalice potřebuje zpravodajské informace o cílech na povstaleckém území, logistiku a samozřejmě zbraně; všechno jí poskytuje Západ včetně České republiky, byť ta přispívá poměrně malým vývozem munice.

Proxy válka?

Boje v chudém Jemenu mají složitou prehistorii. Omezme se na to, že „šíitská“ menšina tvořící třetinu obyvatelstva, která v zemi až do roku 1962 udávala tón, byla posledních padesát let od vlády odstavena a různými způsoby utlačována. Po roce 2004 nejprve mírovou cestou, pak čím dál častěji se zbraněmi usilovala o konec diskriminace a o podíl na centrální vládě. Většina jemenských šíitů nejsou přísně vzato šíité, ale sekta Zaidi, teologicky kdesi mezi šíity a sunnity.

I Jemen v únoru 2011 zasáhlo arabské jaro, tady síly demonstrací využil Rijád, aby si vynutil demisi na jeho vkus příliš nezávislého prezidenta Aliho Abduláha Saleha. Hútíové se jemenského arabského jara taky zúčastnili, když ale v roce 2014 po sociálních nepokojích vyvolaných zdražením benzinu hútijské milice začaly sestupovat z hor a táhnout na jih země, ukázalo se, že Saleh je mezitím jejich spojencem. Hútíe a Saleha spojoval odpor proti prezidentovi Abdaru Mansúorovi Hádímu. Ten vládne dodnes.

V březnu 2015 Hútíové obsadili hlavní město San’á, Hádí se stačil uklidit do Rijádu. Zpátky tento pravověrný sunnita přijel na hlavních saúdských tanků, respektive na křídlech jejich bombardérů.

Konvenční pravda říká: Jemen má tu smůlu, že se stal zástupnou válkou Saúdské Arábie a Íránu. Ale není tou zástupnou válkou jen v očích jedné z válčících stran, totiž Saúdů? Důkazy o tom, že by Teherán masivně pomáhal šíitským povstalcům, nejsou. Na jaře 2016 sice USA oznámily, že zadržely tři různé lodě vezoucí povstalcům zbraně z Íránu (kalašnikovy, kulomety apod.), nicméně Spojené státy v konfliktu nejsou nezúčastněný pozorovatel a důkazy neukázaly. Sami Američané v první fázi konfliktu tvrdili, že pomoc Teheránu je spíš ve výcviku povstalců než v dodávkách zbraní. Povstalci už od roku 2016 sice odpovídají výpady na saúdské území a ojediněle se jim daří odpalovat přes hranici i rakety (Saúdi se pyšní, že jejich obranným systémem žádná nepronikla), ale většinu arzenálu mají z ukořistěných arzenálů jemenské armády.

Saúdi evidentně trpí obsesí ze šíitské nákazy. V jejich království tvoří šíité 15 až 20 procent obyvatelstva, jsou vystaveni perzekuci na mnoho způsobů, a pokud jsou jejich předáci výrazní, končí často ve vězení, nebo dokonce na popravišti. Rijád asi nechtěl, aby jeho vlastní šíité měli na očích, že i na Arabském poloostrově je možné sáhnout si na moc. Zvláštní vyslanec OSN pro Jemen Džamal Benomar v roce 2015 tvrdil, že nálety Saúdi spustili ve chvíli, kdy už „ Jemenci byli na dosah dohody“, která by Hútíům umožnila vytoužený podíl na vládě.

Amerika v tom jede od začátku

Invaze se aspoň symbolicky zúčastnila řada arabských států, od Maroka přes Egypt po Kuvajt, nicméně zásadní roli vedle Saúdů sehrávají Spojené arabské emiráty (SAE). Pentagon byl o invazi vyrozuměn dopředu. Saúdi se už při plánovaní první vlny náletů spoléhali na americké fotografie z družic a další podporu. Washington Post 26. března 2015, tedy vzápětí po zahájení útoků, psal, že před zahájením invaze „byla v Rijádu vytvořena společná saúdsko-americká buňka, tak aby bylo možno v reálném čase sdílet zpravodajské informace Američanů o Jemenu“.

V témže článku nejmenovaný americký činitel vysvětluje, proč se Obamova vláda na kampani podílí. Nikoli kvůli rozpínavosti Íránu, s tím tehdy Obama dohadoval smlouvu o pozastavení jeho jaderného programu, ale aby se sunnitským spojencům v zálivu dokázalo, že ani teď se k nim neobrací zády, „a naopak jsme vždy ochotni poskytnout své unikátní a nepostradatelné kapacity“.

Podstatou americké pomoci je tzv. refueling in the air, tedy doplňování paliva za letu. Tak USA saúdským a emirátským stíhačkám a bombardérům vůbec zásadním způsobem umožňují provádět útoky. Od začátku kampaně do července 2017, kdy se v Kongresu začal zdvíhat odpor a jednotliví kongresmani se proti tomu začali ozývat, Pentagon podle svých údajů poskytl koalici refueling 9000krát. Už tehdy demokratický kongresman Ro Khanna aspoň navrhl, aby Pentagon musel zjišťovat, proti jakým cílům koaliční letadla s americkým palivem útočí. Návrh se v létě 2017 nedostal z patřičného výboru vůbec na hlasování; doba byla ve znamení návštěvy Donalda Trumpa v Rijádu, odkud přivezl kontrakty pro zbrojní průmysl za 100 miliard dolarů.

Trump jen pokračuje v linii svých předchůdců Baracka Obamy a George Bushe mladšího. Saúdi ve svém nekonečném strachu z Teheránu na konci první dekády 21. století ztrojnásobili nákupy zbraní z USA. Amerika je celosvětově největším vývozcem zbraní a na prvních dvou místech v seznamu jejích odběratelů jsou Saúdská Arábie (18 procent) a SAE (7 procent). Kdo pochybuje o souvislosti mezi trhy pro odběr zbraní a zahraniční politikou, měl by věnovat pozornost Británii. Politika Londýna na Blízkém východě následuje tu saúdskou snad ještě víc než politika Washingtonu. Britové do Saúdské Arábie vyvážejí neuvěřitelných 49 procent svého zbrojního exportu.

V  americkém Kongresu konečně leží návrh zákona, který by prezidentovi pomoc koalici vedené Saúdy přímo zakázal. Trump na mediální tlak roztržitě, ale přece jen reaguje. Loni v prosinci Saúdy na měsíc donutil přerušit blokádu přístavu Hudajda, kudy jedině se dají do povstalecké oblasti dopravit nějaké zásoby. Dnes, po vraždě saúdského sloupkaře Washington Post Džamala Chášudkžího, Trumpovi ministři obrany a zahraničí James Mattis a Mike Pompeo vyhlásili, že je na čase, aby nesmyslná válka skončila. Ale zase: nejdřív musejí s útoky přestat Hútíové, pak teprve bude řada na Saúdech a spol. Připomíná to pokrytecké prohlášení ministrů USA, Británie, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů z léta 2016, kdy se povstalcům podařilo v protiútoku obsadit několik pouštních lokalit na saúdské straně hranice: „Ministři se shodli, že konflikt v Jemenu by neměl ohrožovat sousedy Jemenu.“ Skutečně nadějně zní až oznámení ministra obrany Jamese Mattise, že USA přestanou s „refuelingem“, údajně na žádost Saúdů samých. Aspoň něco.

Al-Káida, náš tichý spojenec

Zmatku a vakua vzniklého v Jemenu po arabském jaru využila také al-Káida na Arabském poloostrově (AQAP), v Jemenu přítomná už předtím, aby rozšířila své území na úkor centrální vlády. Americká armáda bojovníky AQAP ostřeluje raketami a drony od roku 2009. Oficiálně i sunnitská koalice proti al-Káidě bojuje, ve skutečnosti obě síly tu a tam spolupracují. Jenže hned v prvním roce války speciální poradkyně nizozemského ministerstva zahraničí pro Jemen Joke Buringová konstatovala: „Saúdi dodávají zbraně al-Káidě.“ Před měsícem agentura AP konečně přišla s reportáží z jižního Jemenu, míst, která několik let ovládala AQAP a teď je dobyla koalice. Za postupem koalice a speciálně vojsk Spojených arabských emirátů prý nebyly ani tak pozemní boje nebo americké údery, jako spíš dohody s lokálními vůdci al-Káidy. Ti dostávali právo na volný odchod, na cestu zbraně i cash. Stovky bojovníků AQAP pak koalice naverbovala do svých řad, na omluvu reportérům AP Saúdi vysvětlovali, že členové AQAP jsou bojovníci nejvyšší kvality.

Jak to, že se redaktorům velkých médií – u nás jmenujme bývalého blízkovýchodního zpravodaje ČT Jakuba Szántóa – daří opomíjet jak nepřímou mesalianci s al-Káidou, tak vojenskou pomoc, kterou Západ v Jemenu Saúdům poskytuje? Tato slepota si vyžádá ještě hodně krve a tichého utrpení lidí umírajících hladem.