Krátkodobé vzrušení v českém veřejném prostoru vyvolala cesta Jaromíra Nohavici do Moskvy. Písničkář tam v Kremlu převzal Puškinovu medaili od Vladimira Putina, dojatě přitom pohovořil o svém vztahu k ruským básníkům a jejich poezii. Taky jsem si to video pustil. Přivedlo mě k myšlenkám na různé ruské umělce, které drtila ruská moc, v jejíž přízni se zdejší hvězda tak potěšeně vyhřívala. Třeba na spisovatele Sergeje Dovlatova, hlavní postavu skvělého filmu Alexeje Germana ml. Jistě se v dějinách ruské literatury dají najít tragičtější, strašlivější osudy než ten Dovlatovův. Narodil se v roce 1941, napůl Armén, napůl Žid, tři roky vojny sloužil jako člen stráže v trestaneckém táboře (těžko si představit, jak může tohle dolehnout na trochu citlivější duši). Nějakou dobu žil v tehdejším Leningradě, přátelil se s Josifem Brodským, pozdějším nositelem Nobelovy ceny, kterého režim přinutil k emigraci. Psal, ale nebyl oficiálně publikován, šířil svoje věci samizdatem, dostaly se do emigrantského časopisu, proto si na něj později došlápl sovětský represivní aparát. Koncem 70. let Dovlatov taky emigroval, dělal mimo jiné v New Yorku taxikáře. V Americe vycházely jeho texty v ruských exilových nakladatelstvích, byl přeložen i do angličtiny. Skutečného věhlasu ale jeho prózy dosáhly až po pádu komunismu, toho už se ale Dovlatov nedožil, zemřel na srdeční záchvat v roce 1990, bylo mu osmačtyřicet. 

Germanův film ukazuje týden Dovlatovova života v Leningradě v listopadu 1971, těsně před oslavami výročí komunistické revoluce. Hrdina je na tom prachbídně, psaní mu nejde, po roztržce s manželkou žije u mámy v „komunálce“, velkém měšťanském bytě obývaném více rodinami. Má práci v podnikovém časopise v loděnicích, potřebuje, aby ho publikoval nějaký oficiální literární časopis, dopomohlo by mu to k průkazu člena svazu spisovatelů, tím i k naději, že by mu jednou mohlo něco vyjít. Po večerech popíjí s podobně „postiženými“ kamarády, literáty a malíři, dohadují se o umění a poezii, většinu z nich tíží, že jim režim určil úlohu neosoby, někoho, kdo neexistuje a nemá nárok mluvit nebo být viděn, může maximálně přežívat v tom přátelském i dusném ghettu, dokud se načalstvo nerozhodne, že ho zavře. V podobné situaci je Dovlatovův blízký kamarád Josif Brodskij, kterého státní moc pod hrozbou věznění ponouká k emigraci, kam se ale básníkovi zoufale nechce. 

Režisér Alexej German ml. je ročník 1976, jeho osobní zkušenost s životem v komunistickém režimu je omezená. Inspiraci ale mohl najít v historii vlastní rodiny, jeho otec Alexej German (1938–2013) je považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejoriginálnějších tvůrců té doby. Zároveň mu to přineslo velké obtíže, těžko se dostával k práci, natočil jen šest celovečerních filmů, a když už se zadařilo, stejně se jeho snímek nemusel dostat do kin – Germanova první samostatná režie, partyzánské drama Prověrka osudem, šla po dokončení na patnáct let do trezoru. Jeho syn dokáže – podobně jako otec – skvěle zachytit atmosféru sovětských „komunálek“, kde neexistovalo soukromí a kde do nejprivátnějšího rozhovoru „padaly“ útržky vět jiných konverzací, vedených třeba na dosah ruky. Podobně vtahujícím způsobem dokáže zobrazit život na leningradských ulicích, různých pracovištích – zdaleka nejde jenom o zdařilou nápodobu dobových interiérů a exteriérů. German a jeho tým je především dokážou přesvědčivě zabydlet lidmi, kteří nepůsobí jako komparzisté vedení pokyny režie, ale jednotlivci, kteří se každý po svém potácejí tím světem pod dekou.

Germanovi se v tom filmu podařilo pro pamětníka nesmírně silně evokovat atmosféru té ubíjející doby, v níž jako kdyby chybělo drama a vůbec příběh. Už ne krvavá diktatura, ale znavená byrokratizovaná groteska, která ale má jednotlivce stejně v pevné moci. Už ne vrahouni a jejich k smrti vyděšení poskoci, ale znavení a veledůležití šéfíkové, vždy ochotní vysvětlovat Dovlatovovi, jak se správně píše. Tou „zacyklenou“ a ubíjející groteskou, která ale dokáže ukázat drápy, když na to přijde, se potácí hrdina, velký a neskladný elegán. Občas ji vtipně a hořce glosuje, pohrává si s ní, dobře ale ví, že na něj ten svět padá, že ho může rozdrtit.  Všechno v jeho životě se drolí, není úspěšný vůbec v ničem – panenku pro dcerku nesežene, na nečekaných místech na něj vyskakují početné „bývalky“ a perspektivní krátkodobé známosti, po večerech popíjí a vede plus minus tytéž řeči. Nemá dost silný žaludek, aby napsal, co se po něm chce, on by to možná někdy chtěl taky, ale ví, že by tím překročil nějakou důležitou hranici. „To radši krást auta,“ řekne mu kamarád, když mu Dovlatov přečte zábavně nablblou budovatelskou báseň. Manželka mu vytýká naprostý egoismus a Dovlatovovo chování může naplňovat jeho definici, vůči rodině vskutku netrpí přehnanými ohledy, když má dcerku na starosti, vezme ji ke kamarádům na mejdan, ať se holka taky trochu pobaví, a podobně. Když ale o sobě slyší, že je sobec, reaguje docela prudce. A vlastně se to dá pochopit. Dovlatov je člověk s touhou a posláním, chce psát, bez ohledu na to, že svět je proti. Má nějaký dar nebo v to aspoň doufá, věří, že by jeho psaní mohlo mít nějaký skutečný význam. Nemůže ten dar popřít nebo pošpinit, i kdyby sám tak trochu chtěl, i kdyby mu to mělo přinést úděl celoživotního vyděděnce. Pro dnešní tvůrce ta volba už tak vyhrocená není, spolu s ní ale zmizel i ten absolutní nárok, kterému lidé jako Sergej Dovlatov rozuměli. A možná třeba nezmizel, jenom je méně zřetelný nebo slyšitelný. I člověk, který si není vůbec jist, zda by mu dostál, si ale může vybrat, ke komu bude vzhlížet. Jestli k Dovlatovům tohoto světa, nebo k jeho Nohavicům.