Je to postava, jejíž potenciál kinematografie vyždímala do poslední mrtě a možná ho bude ždímat dál, v průběhu toho ji samozřejmě dost rozmělnila, neustálým zveličováním učinila vlastně menší nebo méně zajímavou. Na začátku devadesátých let, kdy se doktor Hannibal Lecter poprvé skutečně proslavil, byli jím publikum a kritika skutečně uchváceni. Lékař, navíc psychiatr, který požírá lidi, je nebezpečný, nadaný brilantní inteligencí a přitom chladný a skrznaskrz zlý, nelidský, snad až nadlidský.  Nešlo jenom o to, že knižní a filmový Lecter se dopouštěl zločinů v něčem nemyslitelných, překračujících hranice tabu. Při tom všem si zachovával úroveň, vraždění provozoval s podobnou mírou vybraného vkusu, s jakou si zařizoval pracovnu a byt, zabiják-gurmán, schopný vychutnat nuance toho „umění“ a svést třeba nic zlého netušící lidi, aby plody toho vraždění u stolu vychutnávali s ním. Nikoli sériový vrah, který je zotročený svým puzením zabíjet, ale muž, který ten sklon v jisté míře dokáže držet pod kontrolou, kombinace zběsilosti a chladné racionality. Samozřejmě je to postava, která nepatří do sféry toho nejvyššího umění, spíš náleží někam mezi zábavu, pro někoho možná i brakovou. Masový úspěch Hannibala Lectera a ocenění, která díla s tou postavou získala (Oscar pro nejlepší film pro Mlčení jehňátek), byly významným projevem „mainstreamizace“ motivů, dříve patřících k okrajovému „bizáru“.

Lecter může v něčem připomínat nadlidské génie zločinu z detektivek a dobrodružných příběhů přelomu devatenáctého a dvacátého století. Je ale uzpůsobený potřebám publika o sto let později, možná bylo překvapeno tím, že chtělo sledovat právě tohle, ale chtělo. Důležitá je pro fascinaci Lecterem jeho profese – ten lidožravý pán je psychiatr. V moderní době postava v něčem kněžská, člověk, před nímž klienti odkrývají svoje nejniternější touhy a tajemství nebo je on formuluje za ně, chovají k němu oddanou úctu a absolutní důvěru, mohou ho vnímat i jako autoritu nad vlastním životem, schopnou ho vidět jasně a strukturovaně, ne jako nedešifrovatelný chaos existence. A právě tohle sekulární „božstvo“ se ukazuje jako ďábelské. Ten, kdo umí přečíst lidskou duši, to dělá ne proto, aby pomáhal a léčil, chce zabíjet a manipulovat, škodit. Spojuje se v něm poznání člověka a odmítnutí lidství, upravený muž dobrých způsobů a posedle žravé zvíře, které je potřeba převážet s ikonickou koženou maskou přes obličej, ve světě Hannibala Lectera je vždycky schované pod civilizačním nánosem, zabijácký doktor tuhle skutečnost jenom dokázal přijmout, zpracovat a zařídit se podle ní.

Hannibal Lecter vystupuje jako postava ve čtyřech knihách Thomase Harrise, v prvních dvou z nich (Červený drak a Mlčení jehňátek) jako postava důležitá, ale ne hlavní, ďábelský psychiatr zavřený v dobře zabezpečené cele, kterého hrdinové musejí kontaktovat, aby jim pomohl při pátrání po právě působícím sériovém vrahovi. Lecter nějakou pomoc poskytne, především ale sleduje vlastní zlé cíle, manipuluje vyšetřovateli, lékaři, zločinci, všemi. Za spojení s ďáblem se tak či onak platí. Světovou proslulost postavě Hannibala Lectera přinesl film. Poprvé se objevil v pozoruhodném snímku Michaela Manna Manhunter (1986) podle knihy Červený drak. Je to film s chladným a propracovaným stylem, zároveň velmi „osmdesátkovým“, trochu trpí velkou redukcí děje knihy. Hannibal Lecter v něm vypadá jinak, než ho známe dnes, hraje ho britský herec Brian Cox (když Hollywood potřebuje někoho obsadit do role v něčem aristokratického a dekadentního padoucha, sahá po Angličanovi), autoři ho zasadili do sterilně působícího prostředí, v jeho cele je skoro všechno bílé, šílený vědec je v ní podrobován vědeckému zkoumání, posiluje to dojem Lecterovy vykloubené racionality.

Po pěti letech měl premiéru snímek, který Lectera učinil skutečně světoznámým, Mlčení jehňátek režiséra Jonathana Demmeho. Ten postavu kanibalského psychiatra pojal jinak, v něčem pro publikum vstřícněji a atraktivněji. Udělal z něj monstrum sídlící ve sluji – Lecterova cela v psychiatrickém zařízení pro nebezpečné zločince připomíná jeskyni. Za ním tam sestupuje idealistická a traumatizovaná agentka FBI Clarice Sterlingová (Jodie Fosterová), podstupuje tak výpravu do srdce temnoty a možná taky do hlubin vlastního podvědomí, kde dřímá ta bestie vybraných způsobů, připravená si s hrdinkou pohrávat a ve spíš okázalých než pronikavých promluvách jí odhalovat vlastní nitro. Demme a jeho tým si pro tu figuru našli svého Angličana – Anthonyho Hopkinse. Ten vzdělané bestii propůjčil znavený šarm uznávaného shakespearovského herce, dal také Lecterovi všelijaké ty drobné cuky a tiky, v nichž doktorovým civilizovaným exteriérem probleskne jeho zvěrská podstata (pověstné zacvakání zuby). Demmeho a Hopkinsův Lecter je postava na hraně grotesky, stejně jako příběh, v němž vystupuje, je také vyprávěný s lehounkým sarkasmem, kombinovaným s melodramatičností opery – viz třeba okázale zaranžovaná těla obětí po Lecterově útěku. 

Další osudy postavy Hannibala Lectera byly ale už spíš smutné. Jejich vypravěči – ať už Ridley Scott ve filmu Hannibal, Brett Ratner v Červeném drakovi nebo Bryan Fuller v přestylizovaném a urputně vážném seriálu Hannibal v hlavní roli s dánskou hvězdou Madsem Mikkelsenem – podlehli tomu nejvšednějším filmařskému pokušení. Čím víc osvědčených ingrediencí, vražd, morbidně zaranžovaných těl, rádoby chytrých řečí, tím lepší dílo vznikne. V té inflaci Hannibala Lectera se nakonec poztrácela většina toho, co postavu činilo zajímavou nebo aspoň zábavnou. Po skoro třiceti letech od premiéry Mlčení jehňátek je Hannibal Lecter schovaný pod nánosem klišé. Je to škoda, ale možná to tak je bezpečnější.