CIA sbírala anekdoty o sovětském režimu

Přijďte za deset let

CIA sbírala anekdoty o sovětském režimu
Přijďte za deset let

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Víte, jaký je rozdíl mezi Dubčekem a Gorbačovem? Žádný. Jenom Gorbačov to ještě neví. I to je jeden z vtipů, které si zapsala do svých kdysi tajných dokumentů americká zpravodajská služba CIA. Proč zajímaly tak mocnou instituci jako CIA vtipy o Sovětském svazu? Pravděpodobně kvůli tomu, že ukazovaly bez obalu každodenní realitu v zemi, která soupeřila s USA o světovou nadvládu.

CIA zpravidla zpřístupňuje tajné dokumenty pětadvacet let od jejich vytvoření. Vzhledem k tomu, že vtipy, které tajná služba na účet Sovětů sbírala, byly poprvé odtajněny v roce 2013, je velice pravděpodobné, že dokument vznikl v roce 1988. Peter Clement, v současnosti zástupce náměstka ředitele CIA pro Evropu a Eurasii, který měl v 80. letech na starosti analýzu SSSR, v jednom rozhovoru vzpomíná: „Americká ambasáda v Moskvě nás pravidelně zásobovala speciálními depešemi plnými nejlepších vtipů, které se jim podařilo sesbírat. Na konci každého roku pro nás dělali takový speciální výběr, který sloužil jako vánoční dárek. Vždycky jsme se na to těšili. Vtipy totiž přesně odrážely náladu veřejnosti.“

Ano, humor prozrazuje o lidech a jejich době mnohem víc, než si připouštíme. Když ze společnosti zmizí možnost svobodné sebereflexe, do níž patří i dělání si legrace ze sebe samé, je něco špatně. „Pamatuji si, že když jsem vyrůstal v Jugoslávii a potkával mladé Srby, Chorvaty, Bosňáky a příslušníky dalších národů, tak pokaždé, když jsme se sešli, začali jsme si navzájem říkat neslušné vtipy. Ne až tak často namířené proti ostatním národům, ale vůči nám samým. Vždycky jsme soutěžili v tom, kdo řekne nejsprostší vtip o vlastním národu ze všech. Když vypukla občanská válka v Jugoslávii na začátku 90. let, ale ještě předtím v 80. letech, když celou zemí zmítalo etnické napětí, tak první obětí byly právě nejapné vtipy,“ říká o humoru slovinský filozof Slavoj Žižek.

Humor prozrazuje o lidech a jejich době mnohem víc, než si připouštíme. - Foto: Profimedia.cz

Rozhodně není bez zajímavosti, že smysl pro humor měli i lidé, do kterých bychom to neřekli. Stalin se smál rád, i když jeho kratochvíle byly poněkud zvrácené. Například Stalinův bodyguard Karl Pauker dokázal svého šéfa vždycky dohnat až k slzám smíchu, když mu předváděl, jak Grigorij Zinovjev (jedna z obětí Stalinových čistek) před popravčí četou prosí o milost. Další Stalinovou oblíbenou taškařicí bylo, jak známo, pořádat pitky pro vysoké stranické pohlaváry. Během bujaré zábavy bedlivě sledoval společensky unavené soudruhy, jestli se nějak nepodřeknou. Terčem Stalinova „humoru“ byl často jeho budoucí nástupce Nikita Chruščov, kterému Stalin říkal „ukrajinský medvídek“. Chruščov musel při těchto dýcháncích pro Stalinovu potěchu tancovat na stole. Ještě temnější odstíny však získává Stalinův humor, když si uvědomíme, jaký byl jeho neoblíbenější vtip, jím často opakovaný: Po přijetí delegace z různých provincií Sovětského svazu Stalin pohřešuje svoji dýmku. Přikáže šéfovi tajné policie Berijovi, aby provedl vyšetřování. Za půl hodiny Stalin telefonuje Berijovi, že dýmku našel zapadlou za kanape, takže Berija může pátrání ukončit. „Ale já už jsem zatkl deset pachatelů,“ odpoví Berija. „Tak je propusťte,“ odpoví Stalin velkoryse. „To nemůžeme,“ říká Berija, „pět z nich zemřelo během výslechu a dalších pět se přiznalo, tak jsme je zastřelili.“ Není tak pochyb o tom, že Stalin miloval černý humor a snad si byl vědom jisté absurdnosti sovětského systému a ovšem i brutality tajných služeb během své vlády.

Posuňme se však z časů Stalinovy hrůzovlády o třicet let dopředu. Jiná doba vyžaduje jiné státníky, ale také vtipy. Zpětně viděná absurdita pozdního socialismu v 80. letech nebyla v té době samozřejmostí. Ačkoli si lidé z některých věcí dělali otevřeně legraci, mnohé byly stále tabu. Zřejmě zlomovým bodem, za nímž už panující režim včetně jeho stranických kádrů budil nikoli hrůzu, nýbrž smích, byl projev generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše v Červeném Hrádku v červenci 1989, z něhož mnohé pasáže zlidověly. Projev se v oficiálních médiích nevysílal, avšak koloval mezi lidmi jak ve zvukové, tak obrazové podobě. Ostatně Jakešův apel, aby komunisté nezůstali „jako kůl v plotě“, se o několik měsíců později změnil ve skandování demonstrantů „Nechceme kůl v plotě“.

Z archivu CIA se dozvídáme, jaké vtipy Američany zaujaly: především ty, jež výstižně reflektovaly potíže sovětského zřízení. Například: Muž přijde do obchodu a ptá se: „Vy tady nemáte žádné maso?“ „Ne,“ vysvětluje prodavačka, „tady nemáme žádné ryby. To obchod naproti nemá žádné maso.“ Vtip celkem přesně odráží potíže centrálně plánované ekonomiky, pro které byl v Československu asi nejsymboličtějším příkladem nedostatek toaletního papíru v roce 1988 způsobený požárem v Harmaneckých papírnách na Slovensku. Chronickým problémem socialistického hospodářství byly fronty na potraviny a spotřební výrobky a z nich pramenící frustrace všech vrstev obyvatelstva, čemuž se věnuje další vtip z časů sovětské „perestrojky“: Dělník povídá sousedovi ve frontě: „Mám toho dost, podrž mi místo, jdu zastřelit Gorbačova.“ Za dvě hodiny se vrátí na své místo do fronty a jeho přítel se ptá: „Dostal jsi ho?“ „Ne, tam byla ještě delší fronta než tady.“

Anekdoty o neutěšené socioekonomické situaci na Východě se však dostaly i do úst západních politiků. Známým sběratelem a milovníkem vtipů o Sovětském svazu byl americký prezident Ronald Reagan. Na téma hospodářských potíží SSSR a východního bloku je nejznámější jeho vtip o problémech spojených s nákupem nového auta, který je v jisté nadsázce celkem dobře reflektoval. Prezident ho údajně slyšel od jednoho z občanů Sovětského svazu, ostatně jako většinu dalších žertovných historek, kterými pak bavil posluchače svých projevů. Reagan mužův příběh samozřejmě ihned využil jako důkaz o neutěšenosti hospodářských poměrů na Východě: „V Sovětském svazu je desetiletá čekací lhůta na automobil a osobní auto má pouze jedna ze sedmi rodin. Desetiletá čekací lhůta, ale nejdřív musíte projít složitým procesem a složit peníze předem. A tohle se stalo jednomu chlápkovi a tohle je jeho příběh, tenhle vtip, který mi vyprávěl. Tenhle chlápek složí peníze a vedoucí v obchodě mu říká: ,O. K., přijďte si ode dneška za deset let pro svoje auto.‘ ,Ráno, nebo odpoledne?‘ ptá se chlap. ,To je snad jedno,‘ říká vedoucí. ,Ne to není jedno, dopoledne má přijít instalatér.‘“ Tento vtip americký prezident podle svých slov vůdci Sovětského svazu Gorbačovovi nevyprávěl. Ale jiný, který máme v téměř identickém znění zachovaný v archivu CIA, ano: „Američan a Rus se hádají o svých zemích. Američan povídá: ,U nás můžu přijít do oválné pracovny, praštit do prezidentova stolu a říct: Pane prezidente, nelíbí se mi, jak vedete naši zemi.‘ Rus na to: ,To já taky. Můžu přijít v Kremlu do kanceláře generálního tajemníka, praštit do stolu a říct: ,Soudruhu generální tajemníku, nelíbí se mi, jak prezident Reagan vede svoji zemi.‘“ Podle Reagana se Gorbačov vtipu zasmál. Prezidentův humor však nekonvenoval všem, a tak si redaktor New York Times Steven Roberts, unavený z neustálého opakování stejných vtipů, v roce 1987 ve svém článku posteskl: „Ačkoli vtipy pana Reagana vyjadřují sympatie k ruskému lidu, zdá se, že nezohledňují změny v sovětské společnosti, které se v ní udály pod vedením Michaila S. Gorbačova.“

Předkládané střípky humoru z doby studené války slouží jako vhled do myšlení lidí, kteří zažili socialistické zřízení. Vtipy byly možná tím nejsvobodnějším projevem kritiky, jaký si tehdy občané mohli dovolit, protože
absurditě situace se smáli jak obyčejní lidé, tak straničtí pohlaváři. Možná že i humor a grotesknost druhé poloviny 80. let přispěly k tomu, že se socialistické režimy ve východním bloku rozpadly bez potoků prolité krve a revoluce byly vesměs sametové.

Michael Durčák

5. října 2018