V roce 1978, kdy se narodil autor těchto řádek, čítala populace celého afrického kontinentu zhruba 440 milionů lidí. Aktuální odhad nyní, o čtyřicet let později, zní 1295 milionů. Žádný jiný světadíl se tomuto tempu růstu nedokáže ani přiblížit.

Africký populační boom přitom stále ještě není u konce. Z jedenadvaceti států světa, které mají extrémně vysokou plodnost (nad 5 dětí na ženu), jich devatenáct leží v Africe. Současné populační predikce Spojených národů odhadují, že v roce 2050 bude v Africe žít 2,5 miliardy lidí a do konce století by její obyvatelstvo mělo vzrůst na 4 miliardy. Tím by se černý kontinent přiblížil Asii, kde až dosud spočívalo populační těžiště lidstva.

Poloprázdný kontinent

Nebylo tomu tak vždy. V době, kdy evropské koloniální mocnosti začaly pronikat z pobřežních záchytných bodů do nitra Afriky, tj. kolem roku 1880, bylo Afričanů kolem 120 milionů, tedy podstatně méně než Evropanů. V rozsáhlých pralesních oblastech žilo víc zvířat než lidí. Hlavním důvodem k tomu, že osídlení Afriky zůstávalo relativně nízké, byla extrémní zátěž infekčních nemocí, kterých je v této pravlasti lidstva dost. Pravé neštovice, spalničky, krvácivé horečky, žlutá zimnice, různá parazitární onemocnění, to vše vystavovalo místní populace tvrdému evolučnímu tlaku.

Místní varianta malárie, způsobovaná prvokem Plasmodium falciparum, zdevastovala západoafrické obyvatelstvo natolik, že si v reakci na ni vyvinulo jinou, genetickou nemoc, totiž srpkovitou anémii. Osoby, které nesou ve své DNA jednu kopii genu pro srpkovitou anémii, jsou vůči malárii imunní, i když za to platí vysokou cenu: ti jejich potomci, kteří zdědí dvě kopie vadného genu, si příznaky srpkovité anémie, mezi které patří rozpad sleziny, kostí a plic, odtrpí (až do své předčasné smrti kolem 40 let věku) naplno.

Tradičním mechanismem, kterým se primitivní společnosti vyrovnávají s vysokou dětskou úmrtností, je stejně vysoká porodnost, aby aspoň dvě děti přežily do plodného věku. Za středověku a po většinu novověku fungoval tento mechanismus i v Evropě, a to i na nejvyšších příčkách společnosti. Karel IV., král český a císař římský, měl dvanáct legitimních potomků. Johann Sebastian Bach byl otcem dvaceti dětí, ze kterých se dospělosti dožila polovina.

Vývoj medicíny, která mezi 16. a 20. stoletím prodělala posun od řemesla plného pověrečných receptů až k moderní přírodní vědě, dokázal v Evropě dětskou úmrtnost zredukovat z extrémních hodnot až na dnešní mizivou úroveň. Než se tomu přizpůsobila porodnost obyvatelstva, nějakou dobu to trvalo. Výsledkem byl ohromný nárůst evropské populace za novověku, který vedl jak k opakovaným válkám na kontinentě samotném, tak ke koloniální expanzi do jiných koutů světa, zejména do Ameriky, kde se původní obyvatelstvo ukázalo být mimořádně citlivé na evropské patogeny, takže hromadně vymíralo i v obdobích míru.

Na rozdíl od Ameriky se tehdejší poloprázdná Afrika efektivně kolonizovat nedala. Mimo několik oblastí, jejichž klima připomíná Evropu – tj. hlavně severní pobřeží Alžírska a jižní cíp Afriky – se kontinent ukázal být smrtonosným i pro kolonisty a rychle si vysloužil přezdívku „hrob bílého muže“; britské úřady koncem 19. století počítaly s tím, že průměrný bílý voják přežije v Nigérii zhruba dva roky. Jediným způsobem, jakým si Evropané dokázali po 80 let udržet moc nad kontinentem, byla velká technologická převaha a adekvátní nemilosrdnost při jejím užití proti rebelům. Na rozdíl od amerických indiánů nemohli kolonisté počítat s tím, že by africké obyvatelstvo přerodili nebo „přemigrovali“. Úmrtnost na tropické nemoci byla mezi nimi jednoduše příliš vysoká.

Zavedení moderních medicínských postupů vedlo v Africe ke stejnému populačnímu boomu jako v Evropě, ale mnohem strmějšímu. Historická zkušenost ukazuje, že ta civilizace, která nějakou novou technologii vyvinula, se jí dokáže přizpůsobit hladčeji než ta, která jí náhle byla vystavena jako „hotové věci“, a to se zdá být i případ Afriky a moderní medicíny.

Zdaleka největším impulsem, který v Africe 60. a 70. let vedl k nárůstu obyvatelstva, byla eradikace pravých neštovic očkováním. Rovněž zavedení úspěšných metod léčení malárie mělo svůj efekt. Porodnost však dlouho zůstávala na předmoderních 8-9 dětech na ženu, což v 70. a 80. letech vedlo k hladomorům, zejména v oblasti Sahelu, kde se na několik let zhoršilo i klima. Východní Afrika má se zásobováním potravinami dodnes problém, zejména kvůli častým suchům a politicky nestabilní situaci, přerůstající až do občanských válek.

Demografický přechod

Ve všech oblastech světa, kde začala působit moderní medicína, došlo k témuž jevu, kterému odborníci říkají demografický přechod. Po nějakou dobu se udržuje vysoká plodnost, protože tradiční vzorce chování nestihnou zareagovat na nové podmínky. Po určité době se však kultura přizpůsobí a normou začne být malá rodina o dvou až třech dětech, které se všechny dožívají dospělosti.

Tento efekt už se velmi výrazně projevil v severní, arabsky hovořící části Afriky. Tunisko mělo v roce 1966 průměrnou plodnost 7,1 dítěte na ženu, o půl století později však pokleslo na hodnotu 2,2, což je vzhledem ke zdejší mírně horší úrovni lékařské péče zhruba hodnota stačící k udržení populace na stávající úrovni. V tuniských městech je situace dávno srovnatelná s Evropou, jedné městské ženě se rodí v průměru 1,6 dítěte. Podobné poměry panují i v chudším Alžírsku, kde je plodnost o něco vyšší (2,8 dítěte na ženu čili stále ještě základ pro budoucí růst), ale se 7,7 dítěte z doby vyhlášení nezávislosti na Francii (1962) se už nedá srovnat. Marocké království vykazuje v posledních deseti letech setrvale plodnost 2,5 dítěte na ženu.

Je zajímavé, že příslušné diaspory v Evropě – máme-li ovšem k dispozici statistiky, protože některé státy, jako Francie, jejich sběr zákonem zakazují – mají podstatně větší porodnost než jejich mateřské země. Například podle britských statistik má průměrná Alžířanka v Británii 4,42 dítěte za život a Maročanky v Nizozemsku porodí 3,3 dítěte za život, významně více než ženy v Maroku samotném. Příčina tohoto rozdílu není zcela jasná, ale velké emigrantské komunity si obecně udržují konzervativnější společenské normy než jejich mateřské země. Jistý efekt mohou mít i západoevropské sociální systémy, až dosud vůči velkým rodinám poměrně štědré.

Na jih od Sahary je demografický přechod nápadně pomalý, daleko pomalejší, než byl v jiných částech světa. Míra plodnosti začala v černé Africe klesat až nyní, ve 21. století, a v řadě regionů se stále ještě drží nad pěti dětmi na ženu. Výsledkem je boom. Koncem století by skoro 40 % lidstva mělo žít v Africe. V roce 1950 to bylo jen 9 procent.

Poměry jsou ještě závažnější, než by se z čísel celkové plodnosti, tj. počtu dětí na ženu, zdálo. O nárůstu či úbytku obyvatelstva totiž kromě tohoto čísla rozhodují i dva další vlivy. Prvním vlivem je minulá, nedávná plodnost (před 20–30 lety), která se odráží ve velikosti mladé generace. Jestliže má nějaká země 10 milionů žen v plodném věku a každá z nich zplodí v průměru 4 děti, znamená to celkem 40 milionů nových občanů. Když ta samá země v 60. letech měla jen 1 milion žen v plodném věku a každá z nich porodila 8 dětí, znamenalo to „jen“ 8 milionů nových občanů. Absolutní přírůstek – váha nové generace v milionech – je tedy mnohem větší dnes než tehdy, ačkoli procentuální míra přírůstku se zásadně snížila. Přitom veškeré negativní efekty populační exploze – nedostatek potravin, bydlení, dopravní infrastruktury, pracovních míst atd. – jsou svázány s absolutním počtem lidí, ne s abstraktním procentem nárůstu, které zajímá hlavně matematiky. To znamená, že ačkoli porodnost v Africe přece jen klesá, přetlak z nedostatku se v afrických zemích bude ještě dlouho zhoršovat.

Užitečným způsobem, jak si představit tento první vliv, je podívat se na demografický strom dané země. U typické africké země je to jakási mayská pyramida s nejširším sloupečkem u své základny. To jsou malé děti ve věku 0–5 let. Za dvacet let, až z nich budou mladí lidé, se jejich sloupeček posune výš, a základnu budou tvořit jejich děti. Pokud budou mít tito mladí lidé víc než 2 děti na ženu, spodní sloupeček bude opět širší než ten jejich – nastal absolutní přírůstek obyvatelstva. Není mnoho jevů, které by takovému vývoji mohly zabránit nebo jej aspoň zbrzdit, kromě pomalé změny kulturních hodnot. Jeden jsme však přece jen v uplynulých letech viděli, byla jím epidemie HIV/AIDS na jihu Afriky. Nemoc postihuje disproporčně mladé lidi v plodném věku a její efekt na celkový růst obyvatelstva v Zimbabwe či Jihoafrické republice byl dobře měřitelný.

Druhým vlivem je délka generace. Ta rozhodně není všude na světě stejná. Vzdělané Evropanky, nerozhodnou-li se pro bezdětnost vůbec, zakládají rodinu často až těsně před třicítkou. V mnoha oblastech Afriky rodí mladé děvče své první dítě ve věku kolem 15– 16 let a dospívající nevěsty jsou mimořádně oceňovány právě kvůli tomu, že je ještě čeká dlouhé období plodnosti. Zjednodušeně řečeno, v době, kdy výše zmíněná Evropanka je poprvé matkou, může být její africká vrstevnice již poprvé babičkou.

Rozdíl v délce generací je pro absolutní počet obyvatel kriticky důležitou veličinou a je to jeden z důvodů, proč přímé srovnání počtu dětí na ženu mezi rozdílnými civilizacemi nedává úplně smysl. I padesátiprocentní odlišnost (dejme tomu 18 vs. 27 let) vede v průběhu desetiletí k diametrálně odlišnému vývoji. To je také důvod, proč bylo ve světě mnohokrát pozorováno, že přírůstek obyvatelstva prudce klesá s rostoucím vzděláním žen. Stráví-li dívka čas mezi 14. a 18. rokem svého života ve škole, a ne v manželství, je celkový počet dětí, které pak porodí, obvykle podstatně nižší.

Oba vlivy se v Africe skládají a změnily během sto padesáti let poloprázdný kontinent v budoucí demografické těžiště lidstva. Na rozdíl od obyvatel však v Africe úrodné půdy ani pitné vody nepřibývá. Ani místní ekonomiky nedrží krok s růstem počtu lidí, nestíhají vytvářet dostatek pracovních míst.

Důsledkem je zvyšující se popularita migrace. Zhruba čtvrtina dospělých Afričanů vyjádřila v průzkumech veřejného mínění touhu vystěhovat se z Afriky pryč, ačkoli jen zlomek této masy se skutečně dal na cestu. I tento zlomek však nedávno vedl ke změně vlády v Itálii, kde se ministrem vnitra stal představitel protiimigrační Ligy Matteo Salvini. Jeho ústředním předvolebním slibem a zdrojem jeho popularity byl závazek zastavit příliv Afričanů do Itálie a deportovat půl milionu ilegálních imigrantů zpátky do jejich rodných zemí.